Hlavní obsah

Je to vystoupení z komfortní zóny. Manželé nabídli pokoj v brněnském činžáku uprchlíkům

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Pokoj v bytě v jednom z brněnských činžáků má už několik dní nové obyvatele. Ukrajinci prchající před válkou, matka se dvěma malými dětmi, zde díky ochotné rodině našli své první české zázemí. Jak takové soužití vypadá a co by si lidé předtím, než třeba podobný azyl pro další uprchlíky nabídnou, měli rozmyslet?

Foto: Archiv, Právo

Aneta se svým malým synem nezaváhala a pomohla. Soužití s naprosto cizími lidmi ale má i svá úskalí.

Článek

V klasickém bytě s vysokými stropy mě vítá Aneta se svým malým synem. Dny na mateřské, které jsou jeden jako druhý, se jí najednou zcela změnily. Jako bývalá pracovnice charity nezaváhala, když ji bývalí kolegové poprosili, zda by nemohla ubytovat ukrajinskou matku se dvěma dětmi, šestiletou holčičkou a čtyřletým chlapcem.

„Původně jsem myslela, že by to bylo jen na noc nebo dvě - ale aby se takhle s dětmi hned zase stěhovali... Takže jsme se domluvili s manželem, že to zvládneme na týden. Charita řeší, kam pak půjdou dál, to já teď nejsem schopná říct. Ale beru to tak, že teď se to dělá přes neziskovky a pak to asi půjde přes město nebo kraj,“ vypráví Aneta.

Foto: Archiv, Právo

Aneta se svým malým synem nezaváhala a pomohla. Soužití s naprosto cizími lidmi ale má i svá úskalí.

Uprchlíkům nabídli velký pokoj, který do té doby sloužil jako pracovna, herna a pokoj pro hosty v jednom. Sami mají ložnici a spojenou kuchyň s obývákem. O sociální zázemí se musí dělit s novými spolubydlícími.

„Je to určitě narušení našeho soukromí, vystoupení z komfortní zóny. Naštěstí syn je společenský, má rád návštěvy, takže to zvládáme dobře,“ popisuje Aneta.

Na hranicích jsme stáli dva dny, řekl Ukrajinec na kontrolním stanovišti v Česku

Krimi

O rodině, které nabídli tak laskavě azyl, vlastně nic nevědí, ostatně hovory jsou komplikované tím, že žena nemluví anglicky a oni zas ukrajinsky. Pokud tedy potřebují řešit něco komplikovanějšího, musí využít telefonické pomoci tlumočnice z charity.

„Zřejmě jsou někde ze západní Ukrajiny. My se nevyptáváme, takže nevíme, co zažili, jakou měli cestu. Pochopili jsme ale, že když zavřeli školy a školky kvůli válečnému stavu, tak začala mít strach a rozhodla se, že odjedou. Na Ukrajině zůstala její sestra a matka, s těmi si často volá,“ dozvěděla se Aneta.

Do Brna dorazili autem s jedním malým kufrem a cestovní taškou. „Nevím, jestli má nějaké prostředky, my po nich nic nechceme. Když vaříme, tak i pro ně, jíme všichni, to je přece automatické. Děti si hodně spolu hrají, ona je spíš v pokoji a my jí necháváme soukromí. Na dětech nepozoruji, že by to nějak výrazně prožívaly, ani nevím, jestli vědí, co se to vlastně děje,“ popsala Aneta.

Čeští operátoři již rozdali uprchlíkům z Ukrajiny na 10 000 SIM karet

Mobil

Po několika dnech soužití je rozhodnutá, že by pomoc, pokud by byla potřeba, nabídla znovu. „Ale asi jen jako nouzovku na noc nebo na dvě, zvlášť pro syna by bylo asi náročné, aby se tu dlouhodobě někdo třeba po týdnu střídal,“ přiznává upřímně na závěr Aneta.

Sama si píše blog, kde popisuje i současné zážitky. A jak při loučení říká, zatímco někteří její známí se po přečtení rozhodli stejnou pomoc nabídnout, jiní uznali, že tohle nebude cesta, kterou by zvládli.

Reklama

Výběr článků

Načítám