Článek
V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročila vojska pěti zemí Varšavské smlouvy – Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR – hranice Československa. Během pár hodin zamořilo celou republiku tisíce tanků a stovky tisíc okupačních vojáků. Představitelé státu byli odvlečeni do Moskvy, kde byli donuceni podepsat souhlas s okupací. Mezi obyvateli vypukl masový odpor, což znesnadnilo nasazení kolaborantské vlády.
Invaze do „bratrského státu“ byla reakcí na reformní proces známý jako Pražské jaro, kdy československé vedení, ztělesněné Alexandrem Dubčekem, prosazovalo politické a ekonomické reformy, které byly trefně nazvány „socialismus s lidskou tváří“. Reformy zahrnovaly větší svobodu tisku, projevu a shromažďování, stejně jako snahu o omezení vlivu Komunistické strany a přechod k liberálnějšímu a otevřenějšímu modelu socialismu.
Navzdory opakovaným varováním ze strany Moskvy československá vláda pokračovala v reformním procesu. Poslední jednání proběhlo na přelomu července a srpna v Čierné nad Tisou, železničním uzlu, kde se střetávají koleje se středoevropským a východoevropským rozchodem. Jednání nebylo pro Sověty přesvědčivé a proto se nakonec rozhodli pro vojenský zásah s cílem obnovit pevnou kontrolu a zabránit Československu ve vzdálení se sovětskému modelu socialismu.
Oběti a následky sovětské okupace
Bezprostředních obětí okupace bylo 137 mrtvých a zhruba 500 těžce raněných. Ani zdaleka se nejednalo jen o zabité při protestech. Mnozí zemřeli při dopravních nehodách tanků a vojenských vozidel, jiné sovětští vojáci zastřelili z nejasných důvodů, někdy snad pro opilost, jindy pro nedbalé zacházení se zbraní.
Bezprostředně po okupaci republiku opustilo také 100 až 150 tisíc československých občanů. Do konce roku 1989 podle některých odhadů odešlo až 300 tisíc lidí.
Po celou dobu okupace zůstávaly v Československu sovětské vojenské posádky. Poslední sovětští vojáci republiku opustili až v červnu roku 1991.
Sovětské vedení považovalo tyto změny za hrozbu pro svou kontrolu jak nad Československem, tak i dalšími zeměmi východního bloku. Obávali se „domino efektu“. Situace v socialistickém táboře nebyla stabilní. Už po druhé světové válce Sověti ztratili kontrolu nad Jugoslávií, mimo vliv SSSR se dostalo také Rumunsko a Albánie. Otřené nepřátelství vypuklo mezi SSSR a Čínou. V NDR (1953) a Maďarsku (1956) vypukly protesty, které musely být krvavě potlačeny.
