Článek
V posledních týdnech žije třicetiletá počítačová expertka Marine podle svých slov jako želva. Jakmile se k ní někdo cizí přiblíží na ulici nebo v obchodě, stáhnou se jí automaticky ruce a hlava, jako by se chtěla skrýt ve svém krunýři. Od té doby, co se v našich životech usídlil koronavirus, nesnese Marine, která je jinak společenská, žádný fyzický kontakt. Stačí objetí, pohlazení nebo pouhý stisk ruky, aby ji to vykolejilo. „Jestliže se mě někdo dotkne, dokonce i někdo blízký, cítím se jako v pasti, jako bych se dusila,“ říká.
Amsterdam musel uzavřít čtvrť červených luceren, lidí bylo moc
Této reakci se říká haptefobie čili chorobný strach z tělesného doteku. Čtyřiatřicetiletá Sarah se změnila od doby, co se podnik, kde pracovala, v březnu zavřel. Nejprve všechno přehnaně dezinfikovala. „Zmocňoval se mě panický strach z nákazy, a jak jsem se vrátila domů, už jsem nechtěla vyjít a nikoho vidět,“ svěřuje se.
Takové chování je podle sociálního psychologa Sylvaina Delouvéa legitimní. „Vláda zdůrazňovala skutečnost, že nemáme žádnou očkovací látku a že jediným způsobem, jak zabránit šíření nákazy, je dodržovat bezpečnostní opatření. Tak jsme si spojili dotek s hrozbou,“ uvádí. „Proti HIV se chráníme prezervativem, proti těhotenství pilulkou, ale tyto znalosti těla jsou tváří v tvář covidu-19 k ničemu,“ doplňuje filozof Bernard Andrieu.
Proč právě dva metry? Vědci řeší povinné rozestupy
Jakmile se začala bezpečnostní opatření rozvolňovat, odchází Sarah z domova klidnější, ale opatrná. „Vyhnu se, když někoho potkám, dávám si pozor, když mi pokladní podává účet, abych se nedotkla jejích prstů,“ uvádí. V jiných situacích se jí zmocňuje panika. „Když stojím ve frontě, kde lidé nerespektují rozestupy a přiblíží se ke mně, zmocňuje se mě klaustrofobie,“ upřesňuje. Tu si Sarah prožila už v mládí, takže ví, jak se zklidnit, a okamžitě jde pryč.
„Někteří lidé jsou citlivější, protože se v minulosti setkali s nějakou chorobou nebo s úmrtím blízké osoby. Současná situace prohlubuje hypochondrii, obsedantní myšlenky o nákaze či sociální fobii,“ říká psychiatr Antoine Pellissolo.
Rakousko od pátku znovu zavádí povinné roušky
Marine nedokázala překročit práh domova pro seniory, kde žije její dědeček. „Pravidelně mu telefonuji, ale nejsem schopná ho navštívit. Mám strach, že nakazím jeho nebo sebe. Tím spíše, že jeho soused z vedlejšího pokoje zemřel na covid-19,“ vysvětluje.
Haptefobie vede k úzkostem u některých lidí, pro jiné je užitečná. Například Dharma je ráda, že se už nemusí s nikým líbat. „Dlouho mě považovali za mimozemšťanku, protože jsem tento rituál odmítala. Upřímně řečeno je nechutné objímat se se starými pány, které neznám,“ uvádí.
Do Libereckého kraje se vrátí povinné nošení roušek ve zdravotnických zařízeních
„Haptefobie možná znamená konec fyzického kontaktu, nikoli však sociální vazby. V době karantény byly vztahy udržovány prostřednictvím internetu. Naše společnost znovu zavádí tabu kontaktu, a abychom nahradili tento fyzický nedostatek, rozvinuli jsme virtuální dotek pomocí videokonferencí a práce z domova,“ říká Bernard Andrieu.
Ti nejustrašenější si udrží své návyky i po epidemii, ale vznikne i opačný efekt: někteří budou vyhledávat riziko pro riziko samé. Marine čeká na očkovací látku proti covidu-19, aby se své fobie zbavila. „Dají mi injekci a já ze všech sil obejmu dědečka, a dokonce i jeho ošetřovatelku,“ říká.