Vznik a vývoj KDU-ČSL

„V centru naší politiky stojí úcta k lidskému životu, odmítnutí veškerých forem nespravedlnosti, respekt k právnímu státu a zastupitelské demokracii,“ stojí na webových stránkách strany. Ve společnosti usiluje o uplatňování křesťanských a konzervativních hodnot.

KDU-ČSL „vychází z odkazu evropské kultury a z tradic křesťanskodemokratických a křesťanskosociálních stran“ v České republice i ve světě. Za základní a přirozenou jednotku státu vnímá fungující vícegenerační rodinu.

Web strany vyjmenovává tři výhody péče takového modelu rodiny o děti, postižené a nemohoucí členy oproti státní péči: rodinná láska; vzor a výchova pro děti a dospívající; cena – tento typ soužití je levnější. Podle stanov je společenství muže, ženy a dětí základní podmínkou života společnosti a státu.

Vrcholným orgánem stanovy označují sjezd. Má se konat alespoň jednou za dva roky. Na sjezdu se volí část předsednictva, konkrétně předseda, 1. místopředseda a až čtyři řadoví místopředsedové.

K nim může přibýt jeden zástupce poslaneckého a jeden senátorského klubu. V předsednictvu dále zasedá generální sekretář, kterého volí předsednictvo samo na návrh předsedy a doporučení celostátního výboru. Když hlasování předsednictva skončí remízou, rozhoduje hlas předsedy.

V lednu 2020 byl na sjezdu zvolen předsedou strany Marian Jurečka, který v letech 2011–2019 zastával post 1. místopředsedy a téměř čtyři roky řídil ministerstvo zemědělství ve vládě Bohuslava Sobotky.

Jednotná strana zastupující tradiční křesťanské hodnoty – Československá strana lidová (ČSL) – se ustavila v lednu 1919 na zemských sjezdech. Zpočátku však působily samostatně ČSL v Čechách a ČSL na Moravě, společný měly jen poslanecký klub. Vedl jej předseda moravské ČSL Jan Šrámek, který po sloučení zemských částí v roce 1922 řídil společný ústřední výkonný výbor.

Ze čtyř voleb v meziválečném období dosáhli lidovci na nejlepší výsledek hned při prvních – v roce 1920. Získali 11,29 % hlasů a obsadili 33 mandátů ze 300 v Národním shromáždění.

20. léta se vyznačovala politickou nestabilitou, častým střídáním vlád a obměnami jejich složení. Československá strana lidová však od roku 1921 měla zastoupení v každém kabinetu až do konce tzv. první republiky.

Šrámek sám v té době vystřídal funkci ministra na pěti resortech. Nejdéle, devět let (1929–1938), vydržel na Ministerstvu pro sjednocení zákonů a organisace správy Československa, které mělo odstraňovat odlišnosti zákonů na jednotlivých územích země. V roce 1918 totiž zůstaly v platnosti zákony z dob Rakouska-Uherska, ale v Čechách šlo o zákony rakouské, na Slovensku o uherské.

Za druhé republiky (od října 1938) probíhala redukce počtu politických stran. Levice (mimo zakázaných komunistů) se sdružila do Národní strany práce. Do ní se zařadili i lidovci přes nesouhlas řady členů včetně Šrámka. Jako levicové uskupení však strana nemohla usilovat o moc v zemi v nacistickém područí. Tvořila pouze umírněnou opozici k pravicové Straně národní jednoty.

Národní strana práce byla po okupaci v březnu 1939 zakázána. Jan Šrámek se stal předsedou Prozatímního státního zřízení, exilové československé vlády v Londýně.

V roce 1945 se ČSL obnovila, patřila do Národní fronty společně s KSČ, Československou sociální demokracií (ČSSD) a Československou stranou národně socialistickou (ČSNS).

V dubnu 1945 stanul v čele vlády sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, řídil postupně osvobozované území a nové Československo až do voleb o rok později, po nichž ho nahradil předseda vítězné KSČ Klement Gottwald.

Pravicové strany byly v té době zakázané, do ČSL jako do jediné nesocialistické z povolených stran vstupovali příznivci pravicové politiky. Strana sama se více profilovala proti komunistické politice.

V únoru 1948 všichni čtyři lidovečtí členové vlády podali demisi na protest proti počínání komunistického ministra vnitra Václava Noska. Ten odmítal jmenovat určené pražské policejní velitele.

K demisi se připojili i všichni ministři ČSNS a slovenské Demokratické strany, celkem 12 demisí však na pád vlády nestačilo. Prezident Edvard Beneš po nátlaku vyhověl návrhu premiéra Gottwalda na doplnění kabinetu jím vybranými lidmi, kteří byli „přístupnější“ komunistické politice. Tím byl završen proces převzetí moci Komunistickou stranou.

Československá strana lidová existovala i nadále, aby byl zachován dojem plurality v politickém systému, avšak zcela ji ovládlo prokomunistické křídlo vedené Aloisem Petrem a Josefem Plojharem, jejichž stranická čistka vyřadila odpůrce nového režimu.

KSČ určovala vedení ČSL i její politiku navzdory odporu členské základny. Ta zůstávala věrná původním stranickým zásadám, členství u lidovců bylo chápáno jako protest proti komunismu. S výjimkou krátkého období naděje na možné osvobození strany v roce 1968 zůstali lidovci pevně v područí KSČ až do roku 1989.

V 80. letech se ve straně zformoval protikomunistický Obrodný proud, na jehož nátlak 26. listopadu 1989 vedení strany odstoupilo. Novým předsedou byl zvolen poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění Josef Bartončík.

Pod jeho vedením se ČSL připravovala na volby v červnu 1990. Těsně před volbami obvinil Jan Ruml (OF) šéfa strany Josefa Bartončíka ze spolupráce s StB, což vyvolalo v ČSL vlnu nevole. Ústřední volební komise útok později posoudila jako hrubé porušení volebního zákona, protože probíhalo předvolební moratorium, kdy platí zákaz propagace i zveřejňování volebních průzkumů.

Ačkoli kauza nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena, zásadním způsobem lidovce ve volbách poškodila. Většinu voličů ztratili ve prospěch tehdy nejasně politicky definovaného Občanského fóra.

ČSL kandidovala v rámci koalice Křesťanská a demokratická unie, jejíž součástí byla i Křesťanskodemokratická strana (KDS). Ve volbách do České národní rady i obou komor Federálního shromáždění koalice získala 8–9 % hlasů, a tak do všech tří institucí pronikla.

Bartončíkovi bylo kvůli podezření pozastaveno předsednictví, na sjezdu v září 1990 kandidoval opět, ale místo něj strana zvolila do svého čela Josefa Luxe. Ve stejném roce ČSL díky úspěchům v komunálních volbách získala křesla primátorů Českých Budějovic, Pardubic a Zlína.

V roce 1992 se strana přejmenovala a přijala název Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová. Zařazení KDU odkazovalo na původní koalici s Křesťanskodemokratickou stranou. V ní panovala nespokojenost a názor, že si KDU-ČSL uzurpuje název této koalice. Do dalších voleb v červnu 1992 tak KDS zamířila s Občanskou demokratickou stranou, jejich koalice s přehledem zvítězila.

KDU-ČSL kandidovala samostatně, ve všech třech volbách získala okolo 6 % platných hlasů. Ve dvousetčlenné České národní radě, která se po zániku federace přeměnila v Poslaneckou sněmovnu, drželi lidovci 15 křesel.

Po boku Občanské demokratické aliance a vítězné koalice ODS s KDS zamířili lidovci do české vlády Václava Klause (ODS). Právě on během funkčního období vlády podal oficiální přihlášku České republiky ke vstupu do Evropské unie.

V prvních volbách do Poslanecké sněmovny na přelomu května a června 1996 si lidovci polepšili a získali 8,08 % hlasů a 18 poslaneckých mandátů. Zvítězila opět ODS, ale strany vládní koalice dohromady držely pouze 99 křesel z 200. ODS tak vyjednala toleranci vlády sociální demokracií, ČSSD na oplátku získala funkci šéfa Sněmovny pro svého předsedu Miloše Zemana.

Ve stejném roce se konaly první volby do Senátu, volilo se všech 81 členů horní komory, avšak jen třetina na standardní šestileté období. Další třetina byla volena na čtyři roky, jedna třetina na dva roky.

V nich se opět projevily neshody ve vládní koalici. Lidovecký předseda Lux již před sněmovními volbami prohlašoval, že příští vláda by neměla být již vedena jednou dominantní stranou (mínil ODS). Do druhého kola senátních voleb postoupili kandidáti ODS téměř ve všech obvodech, Lux varoval před možným jednobarevným Senátem.

V Senátu lidovci obsadili 13 křesel, ODS se stala nejsilnější stranou v horní komoře s 32 zástupci. Pozice KDU-ČSL nabyla na významu i tím, že lidovec Petr Pithart byl zvolen prvním předsedou Senátu.

ODS tehdy čelila tlaku kvůli podezření z nelegálního financování, v listopadu 1997 se KDU-ČSL rozhodla vystoupit z vládní koalice. Klaus poté podal demisi vlády a 2. ledna 1998 byla prezidentem jmenována poloúřednická vláda vedená guvernérem ČNB Josefem Tošovským, na jejímž složení se lidovci podíleli. Lux si zachoval křeslo ministra zemědělství, Cyril Svoboda řídil vnitro.

Při prezidentské volbě v roce 1998 lidovci vyjádřili podporu Václavu Havlovi. Ten jako jediný z kandidátů prošel do druhého kola volby, v níž byl zvolen hlavou státu pro dalších pět let.

V červnu 1998 se konaly předčasné volby, v nichž lidovci získali 9 % hlasů a počet poslaneckých křesel jim vzrostl na 20. Zamířili ale do opozice, neboť vítězná ČSSD vyjednala tzv. opoziční smlouvu, která umožnila existenci její menšinové vlády s podporou ODS.

V září 1998 se Josef Lux vzdal všech stranických funkcí včetně postu předsedy, jelikož u něj propukla leukemie. Ve straně tak vyvstaly dohady, kdo takovou výraznou osobnost nahradí. Zazníval i názor, že by se mohl Lux vrátit, jenže o rok později ve věku pouhých 43 let zemřel.

Po Luxově rezignaci vedl stranu Jan Kasal, kterého v roce 1999 sjezd zvolil předsedou. Porazil Cyrila Svobodu, který zaujal pozici 1. místopředsedy.

KDU-ČSL se v opozičních letech sblížila s Občanskou demokratickou aliancí, Unií svobody a Demokratickou unií. Strany se označovaly jako Čtyřkoalice, chystaly společnou kandidaturu do Poslanecké sněmovny v roce 2002, právě Svoboda byl zvolen lídrem.

Svoboda v roce 2001 opět usiloval o post předsedy KDU-ČSL a uspěl. Čtyřkoalice se ale rozpadla, do voleb zamířila KDU-ČSL v koalici s Unií svobody – Demokratickou unií (US-DEU, dvě původní strany se sloučily v roce 2001).

Společná koalice získala 14,27 % hlasů a celkem 31 poslaneckých křesel. Lidovci se po čtyřech letech vrátili do vlády, neboť se koalice připojila k vítězné sociální demokracii do vznikajícího kabinetu Vladimíra Špidly. Ve Sněmovně vláda držela nejtěsnější možnou většinu – 101 hlasů z 200.

V lednu 2003 lidovci vyslali do boje o Pražský hrad předsedu Senátu Petra Pitharta. Před prvním kolem první volby hovořil před zákonodárci o volné soutěži stran, jež je základem českého politického systému.

Prezident podle něj nemá být politickým protihráčem vlády. „Nejdůležitější dialog, jehož se prezident účastní, je dialog s občany, s veřejností,“ vyjádřil Pithart své představy výkonu vrcholného úřadu. Společně s Václavem Klausem navrženým ODS postoupil z prvního kola, ve druhém ani třetím prezident nebyl zvolen.

Druhé volby se neúčastnil, lidovci podpořili pardubickou senátorku Jaroslavu Moserovou (ODA). V prvním kole byl překvapivě vyřazen Miloš Zeman, do druhého prošla Moserová a opět Václav Klaus. Ani v dalších kolech však žádný z uchazečů nezískal dostatek hlasů pro zvolení, následovala tak třetí volba.

Do ní vládní koalice vyslala akademika Jana Sokola, kterého však porazil Václav Klaus ve všech třech kolech, přičemž ve třetím se ziskem 142 hlasů získal prezidentský mandát pro následujících pět let.

Na sjezdu k překvapení řady členů strany porazil stávajícího předsedu Svobodu Miroslav Kalousek. Sjezd také vedení strany určil, že nemá usilovat o výměnu křesel ve vládě, nový předseda se tak do ní nedostal. Naopak v kabinetu zůstal Svoboda coby ministr zahraničních věcí.

V červnu 2004 se Česká republika poprvé účastnila voleb do Evropského parlamentu. Lidovci dostali od voličů 9,57 % hlasů a získali dva mandáty. Obsadili je Zuzana Roithová a Jan Březina.

KDU-ČSL porazila i vládní kolegy ze sociální demokracie, v reakci na neúspěch odstoupil Vladimír Špidla z čela vlády. Nový kabinet sestavil Stanislav Gross (ČSSD), ačkoliv většina ministerstev si udržela stejné ministry.

Kvůli Grossově aféře ohledně financování svého bytu nabízeli lidovečtí členové vlády demisi, nakonec ji podal premiér sám. Jeho vláda úřadovala osm měsíců. Konflikty lidovců se sociálními demokraty přetrvaly, neboť nový premiér Jiří Paroubek KDU-ČSL obcházel a některé zákony, s nimiž lidovci nesouhlasili, nechal ve Sněmovně schválit komunisty.

V červnu 2006 zamířili lidovci do sněmovních voleb samostatně, již bez US-DEU. Dostali 7,22 % hlasů a se 13 poslanci se stali druhou nejslabší stranou v dolní komoře z pěti uskupení. Méně poslanců měla jen Strana zelených.

Složení Sněmovny předznamenalo složité diskuze o skládání nové vlády. Paroubkova ČSSD a komunisté dohromady drželi polovinu křesel (100). ČSSD odmítla tolerovat možný kabinet lidovců s ODS a Zelenými, tak Kalousek začal jednat o menšinové vládě s ČSSD, kterou by tolerovala KSČM. Tento pokus vyvolal značný odpor mezi lidovci a vedení strany následně rezignovalo.

Lidovci se Zelenými podpořili první pokus Mirka Topolánka (ODS) o sestavení vlády, v říjnu 2006 však nezískal důvěru Poslanecké sněmovny.

Lidovci na uvolněné křeslo šéfa strany dosadili vsetínského senátora a starostu Jiřího Čunka. Zapojili se i do druhé Topolánkovy vlády, v koalici opět figurovali také Zelení. Kabinet disponoval ve Sněmovně 100 hlasy, získal důvěru a mohl žít i díky tzv. přeběhlictví.

Při hlasování o důvěře vládě totiž odešli ze sálu poslanci za ČSSD Melčák a Pohanka. Pro udělení důvěry byla třeba nadpoloviční většina přítomných. Jejich odchod snížil počet poslanců na 198, čímž se nutný počet hlasů pro důvěru snížil ze 101 (při účasti 200 poslanců) na 100. Vládní koalice byla přítomna v plném počtu a se 100 hlasy získala vláda důvěru.

Melčák s Pohankou byli následně vyloučeni z ČSSD a stáli při vládě i při čtyřech neúspěšných hlasováních o nedůvěře. Ta byla vládě vyslovena až v březnu 2009 po vládní krizi, proti vládě hlasovaly bývalé členky Strany zelených Olga Zubová a Věra Jakoubková, s nimi také poslanec ODS Vlastimil Tlustý.

V roce 2008 si lidovci opět přáli Petra Pitharta v roli prezidenta ČR, nabídku na kandidaturu však nepřijal. Strana tak byla rozpolcena mezi možností podpory Václava Klause nebo jeho soupeře Jana Švejnara. První volba opět nevedla k vítězství žádného kandidáta. Až ve třetím kole druhé volby Klaus porazil Švejnara a obhájil prezidentský úřad.

Vládu Mirka Topolánka vystřídal úřednický kabinet ředitele ČSÚ Jana Fischera. Čunek na volebním sjezdu prohrál s Cyrilem Svobodou, který se stal po šesti letech opět předsedou lidovců. Následně odmítl podíl KDU-ČSL na Fischerově kabinetu. Při hlasování o jeho důvěře se 7 ze 13 lidovců zdrželo, 5 hlasovalo pro.

V červnu 2009 lidovci ve volbách do Evropského parlamentu získali opět dvě křesla. Mandáty znovu připadly Zuzaně Roithové s Janem Březinou.

Již před sjezdem bylo jasné, že někteří straníci nadále s KDU-ČSL nepočítají a chystají založení nové strany. Tou se stala TOP 09, jedním z jejích spoluzakladatelů byl i bývalý lidovecký předseda Miroslav Kalousek.

Otřesení lidovci v květnu 2010 získali ve volbách do Poslanecké sněmovny jen 4,39 % platných hlasů a poprvé tak v dolní komoře neměli žádné zástupce. Pro postup do skrutinia (procesu výpočtu mandátů) potřebovali alespoň 5 %. Cyril Svoboda oznámil rezignaci na funkci předsedy ještě před oficiálním vyhlášením výsledků.

V listopadu 2010 mimořádný sjezd obsadil prázdné předsednické křeslo náchodským zastupitelem Pavlem Bělobrádkem.

Lidovci v té době nepatřili k významným hráčům ani v Senátu. V něm ČSSD dosáhla na nadpoloviční většinu. Neúčast v dolní komoře straně částečně pomohla, získali předsedu takřka „na plný úvazek“. Zeštíhlením stranického aparátu se lidovci pokoušeli vypořádat s dluhy.

V roce 2013 se konala první přímá volba prezidenta České republiky. KDU-ČSL podporovala svou členku a europoslankyni Zuzanu Roithovou. Ta však místo nominace deseti senátory upřednostnila snahu získat 50 tisíc podpisů občanů. Uspěla, ve volbě však obdržela 4,95 % hlasů a nepostoupila do druhého kola. V něm občané zvolili prezidentem Miloše Zemana.

Ve stejném roce se lidovci vrátili do Poslanecké sněmovny, kam po zisku 6,78 % platných hlasů vysílali 14 zástupců. Zároveň se zapojili do nového kabinetu Bohuslava Sobotky z vítězné ČSSD, účastnilo se jej rovněž hnutí ANO.

Prezident Zeman vládu jmenoval v lednu 2014, rekordních 95 dnů po volbách. V únoru jí Poslanecká sněmovna udělila důvěru. Vládní strany držely celkem 111 poslaneckých mandátů z 200. Předseda Bělobrádek zastal pozici místopředsedy vlády pro vědu, výzkum a inovace, Marian Jurečka vedl zemědělství a Daniel Herman se stal ministrem kultury.

V květnu 2014 získali lidovci 9,95 % hlasů ve volbách do Evropského parlamentu, polepšili si ze dvou mandátů na tři z celkového počtu 21 přidělených České republice.

V říjnu 2016 mohlo počínání ministra Hermana vést k vládní krizi. Řada politiků včetně prezidenta Zemana mu neschvalovala plánované setkání s tibetským exilovým duchovním vůdcem dalajlámou při jeho návštěvě Prahy kvůli obavám z reakce Číny. Herman se s ním nakonec sešel přímo v budově ministerstva kultury.

„Jsem ministrem svobodné a suverénní země. Je pro mne ctí, že se mohu setkat s dalajlámou, jednou z nemnoha morálních autorit současného světa,“ uvedl tehdy na svém profilu na Twitteru Herman. S dalajlámou se rovněž sešel i vicepremiér Bělobrádek.

Poté však Herman prohlásil, že setkání se stalo záminkou pro vyřazení Jiřího Bradyho, jeho strýce, ze seznamu osob k udělení státního vyznamenání 28. října.

Zeman Hermana označil za lháře a prohlásil, „že by měl odejít z vlády“. Vedení KDU-ČSL však tento krok odmítlo.

Před sněmovními volbami v roce 2017 lidovci původně usilovali o utvoření volební koalice se Starosty a nezávislými. Podle tehdejšího znění zákona by však pro vstup do skrutinia (procesu rozdělování mandátů) potřebovala taková koalice alespoň 10 % hlasů. Ve volebních průzkumech si vedla hůře a strany od ní ustoupily.

Lidovci kandidovali sami a oproti předchozím volbám si pohoršili. Získali 5,80 % platných hlasů. Důvěru jim svěřilo necelých 294 tisíc voličů, tedy přibližně o 43 tisíc méně než ve volbách minulých. Počet lidoveckých poslanců klesl na 10, KDU-ČSL navíc zamířila do opozice.

Na sjezdu v březnu 2019 Bělobrádek již neobhajoval funkci a po osmi a půl letech strana získala nového předsedu. Zvolila si poslance Marka Výborného. Rovněž přistoupila ke změně názvu, nově začala oficiálně používat označení KDU-ČSL.

Za jeho předsednictví lidovci dosáhli na 7,24 % hlasů ve volbách do Evropského parlamentu, což vedlo ke ztrátě jednoho ze tří europoslaneckých mandátů.

Po náhlém úmrtí své manželky Výborný oznámil svůj záměr odstoupit na brzkém mimořádném sjezdu z pozice předsedy, aby se mohl věnovat svým dětem.

Za nástupce Výborného strana vyvolila poslance a zastupitele v Olomouckém kraji Mariana Jurečku. „Lidé mají až po krk koblih, chtějí vidět světlo na konci tunelu, chtějí naději,“ pronesl na sjezdu odcházející Výborný s narážkou na lídra hnutí ANO Andreje Babiše, který v rámce kampaně rozdával lidem koblihy, což bylo vnímáno jako populismus.

Ve volbách 2021 do Poslanecké sněmovny o hlasy voličů strana usilovala v rámci koalice SPOLU, kterou kromě KDU-ČSL tvořila ODS a TOP 09. Koalice porazila hnutí ANO a volby vyhrála. Premiérem se stal šéf ODS Petr Fiala, Marian Jurečka obsadil ministerstvo práce a sociálních věcí a rovněž se stal místopředsedou vlády Petra Fialy. KDU-ČSL získala díky koalici 23 mandátů, nejvíce ve své novodobé historii.