Článek
Po masakru v Buči se začaly objevovat zprávy, že to není žádná Srebrenica a že nemusí být všechno tak jednoduché a jasné. Šmahem je odmítnout nelze, Srebrenica to bohudík není, protože tam bylo povražděno 8000 lidí způsobem, který neměl daleko k likvidačním praktikám nacistů.
Pravdou také je, že není jasné, co přesně se tam stalo, koho zabili Rusové a koho třeba dělostřelecké granáty vypalované ukrajinskou armádou, která hned nemusela zaznamenat, že se Rusové stáhli už 30. března, a pokračovala v palbě na jejich pozice ve městě.
A nelze ani vyloučit, že tam došlo k vyřizování účtů s lidmi, kteří byli k Rusům vstřícnější. A jak psala Komsomolská pravda, měnili potraviny za naftu. Leccos z toho známe z vlastní historie z konce druhé světové války.
To vše jsou však pouhé spekulace, a hlavně nic nemění na tom, že na ulicích ležely civilní oběti ještě před stažením Rusů a že jeden cyklista byl zabit v době, kdy Bučou projížděla kolona ruských obrněnců. A že za okupace byl u kostela vykopán hromadný hrob.
Především to však byli Rusové, kdo zaútočil na Ukrajinu a bezostyšně ostřeluje sídliště. Nebýt invaze, pro kterou není žádné ospravedlnění, k žádnému masakru v Buči by nikdy nedošlo. Stejně tak by neumřeli lidé v mariupolském divadle a v porodnici.
Válku zahájil Vladimir Putin posedlý touhou obnovit ruské impérium a trpící paranoidní představou, že Rusku všichni ubližují. Jistě se Rusku v něčem ukřivdilo, může mít pocit, že se americké rakety moc přiblížily k jeho prahu, ale kvůli tomu se nezahajuje válka.
To se řeší dohodami o omezení zbraní, o nichž byl Západ ochoten jednat.
Kvůli spornému videu, kde se u jedné postavy, kolem níž projíždí ukrajinský transportér, cosi pohnulo a vypadá to, jako by mávnula rukou, z čehož se vyklubala kapka vody, Daniel Kaiser v komentáři na Echo24.cz hned uvádí příklady, kdy Západ použil sporné nebo podvržené důkazy, jako v případě vystoupení patnáctileté dcery kuvajtského velvyslance v americkém Kongresu, kde se vydávala za zdravotní sestru.
Nebo u hromadného hrobu v kosovském Račaku, jenž vedl k bombardování Jugoslávie. Zapomíná, že přesně totéž dělali Rusové v případě sestřeleného malajsijského Boeingu 777 nad východní Ukrajinou, kdy zveřejnili fotomontáže, na nichž byl vidět poblíž stíhací suchoj.
Nebo ještě za druhé světové války v případě masakru v Katyni.
A je třeba si uvědomit, že zpochybňování ukrajinských tvrzení v rámci objektivnosti hlavně slouží Moskvě, aby od sebe odpoutala pozornost, jako když zloděj křičí: „Chyťte zloděje!”
Je to další projev současného západního sebemrskačství, kdy se postupně přijímá vina za úplně všechno. Připomíná to také neustálé připomínání utrpení odsunutých Němců, o němž se hovoří víc než o tom, co Němci napáchali za protektorátu a zejména za heydrichiády.
Kdyby Německo nezahájilo válku a sudetští Němci nevítali jednotky wehrmachtu, nebyli by odsunuti. A po roce 1945 to nikdo nepovažoval za špatné. Moje máma nikdy nelitovala učitelku němčiny, kterou těsně po osvobození viděla mrtvou v Bečvě. Někdo si to s ní vyřídil.
Vědělo se o ní, že kolaboruje a udává. Zato vždy vzpomíná s bolestí na chlapce, kterého srazila v roce 1939 německá kolona, když se rozhodl přeběhnout silnici.
Je jasné, že druhou světovou válku zahájilo Německo, které to maskovalo potřebou ochránit své trpící soukmenovce a najít pro Němce životní prostor. Stejně tak je jasné, že nyní válku pod podobnou záminkou zahájilo Rusko.
Vtrhlo na Ukrajinu a vede na jejím území brutální válku. Podobná relativizující vyjádření, která poutají pozornost jako každá odlišnost, jen hrají do not Moskvě, pokud ty noty dokonce sama nenapsala.
Rusko ovšem válku vyhrát nesmí, protože s jídlem roste chuť a musí se zastavit dříve, než zaútočí na Pobaltí nebo Moldavsko.
Až po konci války se může vyšetřit, kdo a kde spáchal jaké válečné zločiny, a patřičně ho potrestat v duchu padni komu padni. Trestat se musejí válečné zločiny na obou stranách.
Ukrajina už prokázala, že to umí, k dlouhým trestům odsoudila členy praporu Tornádo za zvěrstva spáchaná na Donbasu, navzdory nespokojení v řadách silových složek a připomínkách, že prapory Tornado i Azov bojovaly dobře a pomohly uchránit část území Ukrajiny.
V samozvaných lidových republikách na Donbasu se nic takového nedělo, tam se jen velitelé podobných paramilitaristických praporů stávali oběťmi atentátů.
A Rusové Mezinárodní trestní soud neuznávají a nikdy své občany nevydají ke stíhání v zahraničí. Přitom by se měl především stíhat ten, kdo válku začal, to je hlavní viník.