Hlavní obsah
Z první linie Foto: Novinky

Z první linie: Bojí se o mě všichni, ale takhle to prostě má být

Jako zdravotní sestra je dennodenně v kontaktu s nemocnými lidmi. Čtyřicetiletá Tereza Fibingerová z Ústřední vojenské nemocnice v Praze je vedoucí odběrového střediska a popisuje, jak se vyrovnává se situací, kdy jí rukama prochází lidé nakažení nemocí Covid-19.

Z první linie Foto: Novinky
Z první linie: Bojí se o mě všichni, ale takhle to prostě má být

Odkdy se pohybujete v první linii?

Sloužím v odběrovém stanu na testování koronaviru od 13. března, tedy od úplného počátku testování u nás. Já a moje nadřízená jsme nejprve jen ve dvou dělaly evidenci testovaných i odebíraly vzorky. Poté nás posílily sestřičky z oddělení a vojenské zdravotní sestry. Nyní jsem u  evidence a koordinuji týmy sestřiček.

Ze tří stovek lidí, které v průměru denně odebereme, bývá čtyři až šest skutečně nakaženo nemocí Covid­-19. Tedy jistě předchozí den někdo z nich prošel mýma rukama.
Tereza Fibingerová

Vy sama se ničeho neobáváte? Nebojíte se nákazy?

Přiznám se, že osobně to cítím tak, že takhle to prostě má být. My tu máme být. Nedokážu si představit, že bych řekla, že nejdu. Žádná z nás takhle nereagovala. Popravdě mám pocit, že my jsme tu alespoň dobře chráněni. Rozhodně víc než třeba lidé v MHD. Obavy nemám, cítím to tak, že jsme chráněnější než lidé venku.

Tereza Fibingerová

Foto: archiv, Právo

I přestože každý den ošetřujete lidi, z nichž určitě někdo koronavirem nakažen je?

Nám se každý den vracejí listy pozitivity. Ze tří stovek lidí, které v průměru denně odebereme, bývá čtyři až šest skutečně nakaženo nemocí Covid­-19. Tedy jistě předchozí den někdo z nich prošel mýma rukama. Mám respekt, ale ne strach. K nám chodí lidé po svých. Mají třeba kašel a zvýšenou teplotu. Ale jakmile je někdo dušný, posíláme ho rovnou na infekční ambulanci. Tam je kompletně vyšetřen a jsou mu odebrány i vzorky k testům.

Jak reagují lidé, kteří k odběrům přicházejí? Změnil se jejich přístup v průběhu pandemie?

Vesměs nás lidé chválí. Říkají, že nám drží palce. Pouštějí nám třeba různé písničky na podporu zdravotnického personálu. Někteří i  nabízeli, že něco upečou a donesou nám to. To jsme se neodvážili přijmout. Ale jinak do nemocnice lidé nosí různé pozornosti. Dostáváme vitamínové nápoje a balíčky. Dokonce teď hotová jídla přivezl i Zdeněk Pohlreich. Na začátku se fronty ani moc netvořily, po dvou týdnech jsme se museli přesunout, takže pár dnů už fronty jsou. Lidé jsou teď víc nervózní a často jim není dobře. Ale nikdo na nás vyloženě zlý nebyl. Mají pochopení. My opravdu děláme, co můžeme.

Jak probíhá zápis a odběr vzorku?

Poměrně dlouhé je zapisovaní žádanek, štítků, údajů o pacientovi a po dvou týdnech přibylo i vyhledávání pacienta v elektronickém systému, kde vše ověřujeme. Toto sepisování trvá šest až osm minut u jednoho člověka. S dokumentací pak člověk odchází k odběrům, tam znovu ověří totožnost a odeberou vzorek. Výtěr samotný trvá půl minuty. Na začátku jsme dělali výtěr z dutiny ústní i nosu. Nyní už odebíráme jen hluboký výtěr nosu štětičkou. Prokázalo se, že je to dostačující. Samoplátci to pak platí kartou. Tedy obsloužit jednoho člověka trvá přibližně 10 minut.

Co všechno na sobě při službě nosítea jak dlouho?

Nyní pracuji jako koordinátor sestřiček, takže nosím respirátor, ten permanentně, čepičku, rukavice a nepromokavý oděv. Sestry, které provádějí výtěr, mají celotělový oblek i s kapucí, dvoje ru­kavice, respirátor a štít. Snažíme se týmy zdravotníků točit po třech hodinách i kvůli toaletě a občerstvení. Navíc, když se ochladilo, máme strach, aby se nenachladili a neuhnali si sami zápal plic. Takže i aby se ohřáli.

Jak si představujete, že budou vypadat vaše další dny, týdny?

Jak stoupají čísla vyšetřených, stoupají čísla pozitivních. To je přirozené. Bude to stoupat s protestovaností. Ale spíš si myslím, že je nebezpečné, že všichni k nastaveným opatřením nepřistupují zodpovědně. Například při nakupování jsem si všimla, že si lidé často sahají na ústenky, a když už je mají, nosí je halabala. Čísla budou určitě stoupat. Jsme v napětí. Nevím, co máme čekat příští týden, měsíc, půlrok. Ale máme program a rozpis služeb určený na celý duben. Všichni čekají a připravují se na to, že to bude vzrůstat.

Jak často sloužíte? Jak nyní každý testovací den prožíváte?

Jsem tu prakticky každý den, už třetí týden. I když teď o víkendu jsem měla volno a byla jsem s rodinou. Bez jejich podpory a pochopení bych tohle vůbec dělat nezvládla. Mám doma dva syny, prvňáka a sedmáka. Manžel si zvládnul ještě před vypuknutím pandemie zlomit nohu, takže kluci se starají spíš o tátu, a on je hlídá. Z těchto dnů mám ale vlastně spíš dobrý pocit. Sestřičky z vojska, které nás posílily, jsou zvyk­lé na ledacos, takže jsou fakt kované. Panuje tu kupodivu fajn nálada. Necítím se být v žádném velkém stresu. Zvládneme to.

Nebojí se vaše rodina o vás? Nepřemlouvali vás děti nebo rodiče, ať raději zůstanete doma?

Bojí se o mě všichni. Neustále mě kontrolují telefonicky. Ale snaží se to brát se zdravým rozumem. Řekla jsem jim, že si neumím představit, že bych byla jinde. Musím tu být a dělat svou práci. Bydlím v Roztokách a rodiče také, takže jsme v kontaktu, ale jen mezi dveřmi, rychle předám nákup a je to. O maminku se tolik nebojím, ta je doma. Jen manžel, jak je zraněný, má autodopravu a tatínek se mu snaží pomoci, takže jezdí. Toho jsem se snažila zásobit ochrannými pomůckami, s kolegyněmi jsme šily roušky, a sehnala jsem mu dezinfekci. Nevím, co bych mohla udělat víc. Ale o něho strach mám.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků