Peklo se probudilo v Bolevci. „Sopka Krakatoa“ nemilosrdně kosila své oběti

Proto se během krátké doby pět původních objektů se třemi zkušebními palebními stanovišti na celkové ploše 60 hektarů na severním okraji Bolevce rozšířilo v malé městečko s celkem asi 60 budovami, včetně dílen a skladišť.

Expanzi pomohla blízkost zdejší železniční stanice na trati do Žatce, se kterou byl areál muničky spojen vlastní vlečkou. V muničce se vyrábělo 50 druhů nábojů ráže 37-305 mm. Kromě toho šlo také o kanony a lodní děla s ráží 37, 70, 150 a 240 mm. Celý rozsáhlý komplex chránily vysoké hliněné valy (na některých místech dodnes zřetelné), ostnaté dráty a kulometné věže.

Nové objekty se budovaly prakticky bez povolení a až poté, co už byly postaveny, se dodatečně ohlásily příslušným úřadům. Šetřilo se na všem, nedodržovaly se základní bezpečnostní ani hygienické předpisy. A vzhledem k tomu, že hlad fronty byl enormní, muselo se pracovat ve velice rychlém tempu. Sklady a dílny byly přeplněny jak surovinami, tak již hotovou municí, a na železniční vlečce stály zaplněné vagony.

Jak bylo později zjištěno, ten den se v muničce nalézalo desetkrát více munice, než mělo být. Protože byl hlavní sklad zcela zaplněn, skladovaly se náboje na dílnách i vagonech.

Onoho 25. května bylo do továrny ještě navíc doručeno několik vagónů trinitrotoluenu. Ten se musel ihned složit, aby mu neuškodila vlhkost. Z nedostatku místa se většina zásilky uložila pod pracovními stoly v budově 10.

Ten den bylo v bolevecké továrně přítomno 2580 vlastních dělníků, kteří sem denně přicházeli za prací z širokého okolí. Přesně 862 mužů a 1718 žen. Byli to většinou skutečně velmi mladí lidé ve věku 15 až 24 let.

Dále dalších 354 lidí pracujících na stavbách –⁠ vesměs se jednalo o vojíny, vyslané od pluku ke stavební firmě Alexander. Kromě nich v areálu zůstávali úředníci Škodových závodů a vojenští důstojníci dohlížející na kvalitu vyráběného střeliva, 42 maďarských vojáků, 25 četníků jako strážní oddíl a stálá hlídka Městského hasičského sboru v Plzni. A navíc ještě několik desítek haličských Poláků. Ti dosud nebyli v Plzni řádně zaregistrováni, takže se prozatím poslali na práce v muničce.

Pátek 25. května roku 1917 byl příjemný a slunný, Plzeňanům nastavil svoji hezkou jarní tvář. Všude vládl klid. Zatím. Nikdo z továrny nic netušil, mnozí nevěděli, že se odtud již nikdy nevrátí domů. Nad rozlehlým areálem už pomalu kroužil černý havran smrti…

První výbuch přišel přesně ve 13:35 v již zmíněném objektu číslo 10, v oddělení zapalovačů. Fabriku náhle zahalil mrak prachu a dýmu a nastal ohňostroj min létajících na všechny strany.

Nastal neuvěřitelný zmatek. V jedné vteřině se více než 3000 lidí v nervy drásající panice zoufale snažilo za každou cenu uniknout z náhle otevřeného pomyslného pekla, jehož hrůzu násobily řetězové reakce smrtících explozí v dalších budovách a všudypřítomné létající střepiny.

Dalším šokem byl uzavřený vchod areálu –⁠ cesta ven vedla jen přes ohrazení s ostnatým drátem.

Ve 14:10 přišel další, ještě větší výbuch. Vše završila třetí, nejsilnější exploze. K té došlo ve 14:55, když zbloudilý šrapnel zamířil do skladu výbušnin a obrovské množství trhavin vmžiku vylétlo do vzduchu. Ve skladišti bylo v tu chvíli místo povolených 60 tun střelného prachu plných 90 tun. Nad Bolevcem se objevil obrovský sloup krvavě zbarveného dýmu hřibovitého tvaru, tlaková vlna zdevastovala příměstské borové lesy, na mnoha místech hořelo.

Silná tlaková vlna způsobila značné škody v nejbližším okolí, které se vmžiku změnilo v měsíční krajinu. Panika z muničky se rozšířila i mimo ni, když hlavně nikdo nevěděl, co se vůbec děje.

V kronice Bolevce se píše, že „své domovy opouštělo vyděšené obyvatelstvo Bolevce, Třemošné, Ledců, Druztové, Sence, Zruče, Záluží, Doubravky, Bukovce a dalších částí Plzně i jejího blízkého okolí a bralo s sebou nejnutnější potraviny a potřeby a utábořilo se v polích, lomech a lesích“.

O síle výbuchu svědčí to, že tlaková vlna vyrazila některé dveře a vytloukla mnohá okna a výlohy až v centru Plzně. U některých domů opadaly omítky a popraskaly zdi. Ve 12 kilometrů vzdálené Měšťanské besedě byly vytlučeny velké skleněné tabule kavárny a stejně tak i okna u vedlejšího secesního hotelu Slovan. (Původně Hotel u císaře rakouského, po roce 1918 Hotel Waldek. Právě zde byl roku 1885 při své návštěvě Plzně ubytován rakouský císař František Josef I.).

K večeru pak následovalo ještě dalších 18 větších explozí a až do rána se ozývaly rány z jednotlivých nábojů. Munice létala do okolních obcí na kilometry daleko, až na Košutku a do Třemošné –⁠ ta byla dokonce evakuována. Provoz na přilehlé železniční trati byl na pět dní zastaven, protože ji zasypaly trosky z továrny i zbytky munice.

Největší muniční továrna rakouské monarchie se během okamžiku ocitla v troskách. Všechny budovy kromě jedné, kde byla kantýna, byly zcela zničeny. Dlouhou dobu však nebylo možné začít s odklízením sutin a vyprošťováním raněných či mrtvých. Vzduchem stále létaly střepiny z vybuchující munice a jakákoli neopatrnost mohla lehce způsobit další sérii explozí.

Hodně odvážlivců to beztak neodradilo. Již pět minut po prvním výbuchu vyjeli k muničce na pomoc muži městského hasičského sboru. Až druhý den bylo možné naplno zahájit odklízení sutin. I přes veškerou opatrnost byly při záchranných pracích v tomto i v předchozím dni zabity desítky dalších lidí. Zemřelo také několik dětí, když při svých hrách v následujících týdnech narazily na nevybuchlou munici.

Přijeli lékaři, samaritáni, zdravotní sestry. K místu neštěstí se sbíhali lidé z celého okolí. Proto muselo 42 vojáků s 24 četníky uzavřít k továrně přístup, aby zamezili dalším tragédiím. Vzhledem k tomu, že šlo o muničku, tak veškeré práce řídily vojenské úřady. Druhý den zůstaly v celé Plzni zavřené obchody, školy, všechny úřady a továrny.

Zatímco hasiči likvidovali požáry, vojáci z plzeňského 35. pěšího pluku pročesávali lesy a zneškodňovali rozptýlené střelivo. Zdravotníci ošetřili na sedm stovek zraněných –⁠ mnohdy popálených, osleplých, bezrukých nebo beznohých. Většinou se přitom jednalo o ženy nebo i děti. Obvaziště bylo zřízeno v přilehlé dělnické kolonii Orlík, v Třemošné na návsi a hostinci na Zavadilce u Boleveckého rybníka. Vážněji zraněné lidi rozvážely přistavené vozy do plzeňských nemocnic.

Dne 26. května zaznamenal vojenský velitel Škodovky z údajů nemocnic 96 těžce a 276 lehce zraněných, z toho byla většina žen. Zraněno bylo také osm hasičů tovární hlídky a 11 četníků. (Zjistilo se, že někteří dělníci měli štěstí: schovali se v tunelu pokusné střílny, aby odtud po několika hodinách ve vhodné chvíli utekli do bezpečí.)

Rakouské úřady se snažily katastrofu zpočátku zamést pod koberec, potlačovaly veškeré zmínky v tisku a situaci zlehčovaly.

Až ve zprávě vydané rakouskou korespondenční kanceláří stálo: „Bolevec 27. května. V jedné zdejší muniční dílně vypukl předevčírem požár, který vedl k výbuchu několika objektů této dílny. I když následky výbuchů nebyly tak těžké, jak byly z počátku obavy, ukázalo se přece, že značná část v těchto dílnách zaměstnaných osob byla zabita nebo poraněna. Počet dosud vytažených mrtvol obnáší 13. Bohužel jsou obavy, že ještě asi 50 mrtvých nalézá se pod troskami zničených dílen.“

Po interpelaci ve vídeňské říšské radě uvedl poslanec Gustav Habrman následující: „Mrtvých jest 136. Počet ten však asi stoupne, protože 170 lidí se pohřešuje. Raněných jest 625, z nichž naštěstí u 520 konstatováno jen zranění lehké.“

V následujících dnech probíhaly výslechy svědků, které vedli právníci z vojenského velitelství. Na vyšetřování příčin výbuchu se podílel také ředitel policejní expozitury v Bolevci Josef Vaňásek. Díky jeho důkladnému vedení vyšetřování se to nezvrhlo v honbu na zaměstnance kvůli možné sabotáži. Vyšetřován byl také ředitel závodu Rudolf Thiel. (Ing. Rudolf Josef Thiel –⁠ vrchní inženýr Škodových závodů v Plzni, nar. 8. 11. 1883.)

Hájil se tím, že předpisy musel porušovat na vyšší rozkazy, které zdůrazňovaly, že po dobu válečnou jsou mírové předpisy zrušeny. A skutečně, ještě šest týdnů před katastrofou ministerstvo vnitra a veřejných prací povolilo Škodovce zvýšit zásoby výbušin z dosavadních 10 tun na 60 tun.

Jenže v továrně se v den výbuchu nacházelo bezmála 96 tun výbušnin a skoro 48 tisíc hotových střel. Při výslechu 23. března 1918 na otázku, zda se cítí vinen, Ing. Thiel odpověděl: „Ich bekenne mich nicht schuldig. Tedy –⁠ „necítím se vinným…“

(Je třeba připomenout, že téměř dva měsíce předtím upozorňoval Thiel Vídeň, že továrna je výbušninami již zcela zaplněna a další dodávky nelze nikam uložit. Marně, válečná mašinérie nebrala na žádná varování ohled.)

Kolik přesně lidí při katastrofě zahynulo, se už nikdo přesně nedozví. Může za to zmatek při odklízení následků i ničivá síla výbušnin a ohně. Výbuchy mnoho těl doslova roztrhaly a jednoduše zničily. Jejich znetvořené pozůstatky byly ukládány do provizorních, narychlo vyrobených rakví. Ty se pak přemístily na bolevecký hřbitov i s předměty, nalezenými poblíž mrtvých.

Často nebylo možné zjistit identitu obětí, některé byly silným žárem téměř dokonale zpopelněny, v mnoha případech nešlo určit ani pohlaví zemřelého. Pozůstalí tak museli své příbuzné identifikovat jen na základě zbytků šatstva, obsahu kapes, obuvi, prstýnků, náušnic a podobně. Podle u nich nalezených osobních věcí se podařilo pozůstalým většinu ostatků identifikovat.

Např. 30. května 1917 Anna Utlerová, bytem Nepomucká tř. 12, poznává z předložených jí věcí se vší určitostí předměty vložené v obálce č. 6, co částky majetku její dcery, a to: jedna stříbrná náušnice, kousek košile, dva kousky blůzy a jeden kousek sukně. Dceru pohřešuje od 25. 5. Táž se jmenovala Růžena Utlerová, 15. listopadu 1900 narozená, do Plzně příslušná. Věci s obálkou Anna Utlerová si vyžaduje pro sebe jako pozůstalost. Dále 6. června 1917 Marie Kopková, bytem v Třemošné poznává v balíčku č. 84 peněženku, legitimaci, tašku na cigarety a známku, co majetek svého syna Josefa Kopky, 14 roků starého, do Třemošné, okres Plzeň příslušného...

V některých rakvích bylo proto uloženo více jedinců pohromadě, protože nebylo možné jednoznačně prokázat, komu ostatky patřily. A také proto, že z některých obětí zůstaly skutečné nepatrné části. Přesný počet obětí nebylo možné zjistit i z toho důvodu, že při výbuchu shořely veškeré písemnosti včetně seznamu dělníků.

První společný pohřeb obětí se konal 29. května. Na hřbitově v Bolevci byl vykopán hromadný hrob, hluboký tři metry. Do něj se ve dvou řadách naskládalo 53 rakví s přibližně 150 obětmi. Kvůli obavám z nepokojů byl přístup umožněn jen nejbližším příbuzným, spolupracovníkům a úředním osobám, a to na základě zvláštní, jmenovitě vydávané legitimace. Ostatním bránila ve vstupu silná stráž policie a četníků. Nakonec byla donucena pustit alespoň malou delegaci z průvodu Škodováků, která si vymínila krátký projev.

Ovšem ani přítomní pozůstalí se nesměli přiblížit až k hrobu. Byl jim vyhrazen prostor u hřbitovní zdi a vojáci je neustále kontrolovali. Jako zástupce císaře se obřadu zúčastnil arcivévoda Karel Albrecht.

Později byly do hrobu ukládány další oběti, které se nalezly při odklízení trosek, a také těla lidí, kteří v nemocnicích podlehli svým zraněním. Jáma byla zasypána až v srpnu, kdy obsahovala celkem 143 rakví. Škodovy závody sice uhradily náklady na pohřeb, nicméně toto gesto bylo jen malým odškodněním pro pozůstalé a rozhodně nemohlo utišit rostoucí odpor lidí proti válce. Celkový počet obětí katastrofy byl odhadnut na 200 až 300 lidí.

Výbuch v boleveckém závodě ohrozil zásobení rakouské armády střelivem, proto Škodovka prosazovala urychlenou obnovu továrny. Plzeňská městská rada však tento záměr od počátku odmítala, a když byly ve Škodových závodech v říjnu roku 1917 projednávány plány na novou výstavbu, postavila se rezolutně proti. Továrna byla nakonec zbudována ve výrazně menším rozsahu, některé tehdejší prameny ovšem mluví o znovuzřízení podle původního projektu.

Soudobý denní tisk se možnými variantami vzniku tragédie podrobně zabýval. Příčina výbuchu se nikdy přesně nezjistila. Jeho epicentrem byla každopádně budova č. 10, kde se kompletovaly 14centimetrové miny o váze 16 kg. Šlo o nový typ, u kterého však, bohužel, často vypadával zapalovač.

Ten den v budově pracovalo 100 zaměstnanců a směnu v laborační dílně vedl Vojtěch Žižka, který přišel řediteli závodu Rudolfu Thielovi oznámit závadu na jedné z těchto min. Ten údajně řekl, ať minu odloží, že se pak na ni podívá, a odešel domů na oběd. Netušil, co bude následovat.

Nejpravděpodobnější se tak podle všeho jeví výbuch zmíněné miny, při kterém zahynul také V. Žižka. (V budově č. 10 přežili jen čtyři lidé ze 100 přítomných: V. Pavel, V. Sušanka, J. Šmídl a W. Dick.)

Ing. Thiel spáchal později sebevraždu. Dodnes tak zůstávají nad celou katastrofou otazníky.

Tragédii si každoročně připomíná mší v kapli sv. Vojtěcha u společného hrobu obětí na boleveckém hřbitově Sdružení boleveckých rodáků. Smutnou událost připomíná i pomník postavený na místě výbuchu. Ten je ovšem veřejnosti nepřístupný, protože stojí v areálu současného podniku Škoda JS a.s. Pochází z roku 1967 a sestává z bronzové plakety připevněné na velkém bloku kamene. Před pěti lety byl u příležitosti 100. výročí katastrofy v těsném sousedství odhalen nový pomník, žulový blok, na který byla připevněna deska, původně stojící samostatně vedle uvedeného pomníku.

Boleveckou tragédii uchopil Karel Čapek jako námět pro svůj utopický román Krakatit, který napsal v roce 1922 a jenž vyšel o dva roky později. Knihu nazval podle indonéské sopky Krakatoa. Hlavní postavou je inženýr Prokop, který vyrobil mimořádně silnou výbušninu.

Kniha věrně popisuje průběh skutečné události, kterou spisovatel viděl na vlastní oči. Tehdy byl zaměstnán jako vychovatel syna hraběte Jana Lažanského –⁠ Prokopa Lažanského –⁠ na zámku Chyše, vzdáleného od Bolevce jen 40 kilometrů.