Karel Čapek v Sudetech. U nás v Chiesch šprechtíme česky

Původně šlo o gotický hrad, později renesanční zámek a ještě později zámek barokní. V 19. století ho přestavěli ve stylu anglické gotiky. Nejznámější částí zámku je nástropní olejomalba z roku 1699 od mistra českého baroka Petra Brandla.

Současný zámecký pán Vladimír Lažanský je vzdálený příbuzný posledního předválečného zámeckého pána Prokopa Lažanského. Jeho tatínek Vladimír byl na začátku dvacátého století jedním z největších vlastenců v Čechách, jenže Prokop se později překvapivě přihlásil k německé národnosti. Zámek mu proto po válce sebrali. Za komunistů byl zdevastován a Vladimír Lažanský se v devadesátých letech rozhodl, že budovu opraví.

„Rozhodli jsme se, že zámek zachráníme, on nebyl v hezkém stavu. Bylo to i tím, kde ležel, že to byly Sudety, ten zámek měl mimořádnou smůlu, bylo odvezeno veškeré zařízení, které skončilo na zámku Krásný dvůr. Bylo tu ředitelství státních lesů, internát, a naposledy zde ONV Most provozovalo školu v přírodě. Ale oni to neopravovali, do zámku začalo pršet,“ vzpomíná v restauraci vedle zámku milovník historie, kterou však za socialismu studovat nemohl, neboť byl příbuzný těch „von“.

Půjčili si tedy s manželkou v bance 10 milionů a v únoru 1996 zámek koupili. Nakonec přikoupili ještě zdevastovaný pivovar vedle zámku a dnes vyrábějí vlastní pivo.

A jak to souvisí s Karlem Čapkem? Mladý spisovatel žil na zámku Chyše v roce 1917. Díky nemoci nemusel na vojnu, tak přijal místo u hraběte Vladimíra Lažanského, které mu sehnal spisovatel Herben. Čapek pracoval jako učitel mladého Prokopa Lažanského.

Jako známý spisovatel by asi nešel učit z Prahy do pohraničí, jenže tehdy slavný nebyl, v roce 1917 mu bylo dvacet sedm let, napsal jen pár povídek a práce na zámku mohla být pro něj rozumnou alternativou. Učit ovšem nechtěl, chtěl hlavně psát. A tak o svém pobytu na zámku moc nemluvil.

Spisovatelka Marie Šulcová o tom napsala celou knihu nazvanou Kruh mého času. Popsala, jak v Praze přijal nabídku Vladimíra Lažanského a odjeli na zámek, kde se staral o zlobivého dospívajícího Prokopa. Šulcová hýří historkami o životě na zámku včetně legračních detailů (hrabě Čapka napomínal, že nemá zdravit sloužící, protože to se nesluší).

Čapek strávil na zámku jen pět měsíců, ale hodně ho to ovlivnilo. Sudetské Chyše byly zřejmě předobrazem zámku v románu Krakatit, kde se vyskytuje „balttinský zámek“ s parkem a také nápadně německy znějící jména (kníže Hagen-Balttin, Rohlauf, von Graun, doktor Krafft).

„V roce 1917 třicet kilometrů odsud vzdušnou čarou vyletěla do vzduchu muniční továrna v Bolevci. Hodně přes 200 mrtvých. Rakouské úřady to ututlaly a uzavřelo to tam vojsko. Čapek se ale od hraběte dozví všechny detaily, ty detonace byly slyšet až sem,“ potvrzuje Vladimír Lažanský.

„Byl vidět i dým, takže on si to odsud odvez jako dramatickou vzpomínku, ze které je za šest let román Krakatit.“

Lažanský o tom s chutí vypráví. Podle něj se Chyše projevily i ve Věci Makropulos, inspirované pověstí o nesmrtelné duši místní šlechtičny, a v povídce Na zámku.

Zaměstnavatel Karla Čapka, shodou okolností také Vladimír, byl známý tím, že byl otevřeně protihabsburský a považoval se za Slovana, což je úsměvné, protože neuměl dokonale česky. Byl to rozhodně velmi zvláštní muž, svérázný paličák a buřič. Šlechtic ze Sudet, vychován byl spíš německy, ale přesto český vlastenec. Všechna místa obsazoval českými úředníky a hajnými – další kuriozita v převážně německy mluvícím kraji. Na Národopisné výstavě v Praze si prý oblékl i valašský lidový kroj, aby přivítal delegaci z Moravy.

Známá je historka o tom, jak vynadal německým vojákům, našim tehdejším spojencům, že v pražské restauraci zpívali německou píseň Wacht am Rhein. Rozházel jim noty a zakázal další zpěv. Asi jen díky titulu hraběte se mu nic nestalo.

Vznik samostatného českého státu hrabě uvítal, ale přál si spíš království než republiku.

Čapek o něm napsal několik článků a nakonec starého pána takto vystihl v nekrologu: „Byl příliš šlechticem, aby mohl být jeden z nás, ale zasluhuje čestnou vzpomínku jako jeden z nejoriginálnějších Čechů.“