Nezastavuj! Šani přežila masakr na izraelském festivalu, Novinkám popsala dramatický úprk

(od našeho zvláštního zpravodaje)

Šani přijela s kamarádkou Alex na festival, který se konal nedaleko kibucu Re’im na jihu Izraele, kolem půl sedmé ráno. Nebyla si jistá, jestli tam vůbec pojede, nakonec ale slovo dalo slovo a s Alex dorazily. Časná hodina jim nevadila, na festivalu se paří přes noc.

V danou chvíli nic nenasvědčovalo tomu, že by zábava měla přestat. „Nádherný východ slunce, překrásné nebe,“ vzpomíná Šani v nemocnici na své první pocity, když dorazila na místo.

Jen co ale vystoupily z auta, na nebi se objevují rakety. Stejně jako řadu dalších Izraelců rakety Šani nijak zvlášť nevyděsily. Na podobné výjevy si za ta léta obyvatelé židovského státu už zvykli. „Řekla jsem si: Blbost, těch výbuchů se nebojím, máme přece Iron Dome (izraelský systém protivzdušné obrany – pozn. red). Pokud akce bude pokračovat, já budu tančit,“ vypráví dívka, kterou kamarádi někdy přezdívají Pocahontas.

Jenže akce pokračovat nebude. Před sedmou hodinou se z amplionů začíná rozléhat varování před útokem. Šani si stejně jako ostatní myslí, že jde o raketový útok. Nikdo ze stovek návštěvníků festivalu zatím nemá ani tušení, že festival obklopují teroristé v autech, na motorkách i paraglidech.

Šani se s Alex dohadují, jestli je lepší jít do krytu, nebo vyrazit autem pryč. Šani argumentuje, že je lepší odjet teď, než se u výjezdové silničky vytvoří kolona. Alex souhlasí a tohle rozhodnutí nejspíš ženám zachrání život. Právě kolona s účastníky je později pro teroristy snadným cílem.

„Vyrazily jsme směrem k výjezdu. V pozadí jsem viděla holky, které padají na zem, omdlévají, dávají si ruce na hlavu, ukrývají se,“ popisuje Šani.

„Vyjedu z parkoviště, odbočím vlevo. Vidím několik SUV, ve kterých něco vybuchuje. Létají kusy skla. Myslela jsem si, že je to dopravní nehoda nebo že auta zasáhl kus sestřelené rakety,“ popisuje dramatické okamžiky.

Alex opět navrhuje, aby obě vystoupily z auta, a Šani tentokrát souhlasí. Jenže sotva si lehne na zem, uvidí muže s kalašnikovem, který běží směrem k silnici. Rychle jí dojde, že to není nikdo z armády.

„Zařvala jsem na Alex, ať ihned nastoupí do auta. Podívala jsem se za sebe a z jednoho z vozů vystoupila spousta teroristů,“ vzpomíná Šani.

Za volantem horečnatě uvažuje, co dělat. „Napadlo mě, že bych je zkusila srazit autem, ale bylo jich příliš mnoho,“ říká Šani. Místo toho raději dupne na plyn a namíří si to přímo do pole. Teroristé začnou na auto střílet. Střely se zarývají do karosérie auta a Šani najednou ucítí v pravém rameni ostrou bolest. Dostala zásah.

Šani křičí bolestí. Pravou rukou nemůže pohnout a nezbývá jí než řídit jenom levou. „Nezastavuj,“ křičí na ni Alex.

Zastavit si troufne až za malým kopečkem, kde by se mohly teroristům ztratit z dohledu. Obě ženy vystoupí z auta, Šani se unaveně zhroutí na zem. Teprve teď si prohlíží ránu. Rameno má roztržené až na kost.

Alex volá záchranku a snaží se Šani ránu co nejtěsněji obvázat. „Pošlete nám, kde se nacházíte, my k vám pošleme sanitku,“ zní instrukce od dispečera. Šani ještě zavolá sestře, která pracuje u izraelské hraniční policie Magav. „Morio, postřelili mě, pomoz mi!“

Moria okamžitě zalarmuje bezpečnostní složky. Jenže podobná hlášení přicházejí z řady míst najednou. Útok zastihl Izraelce nepřipravené. „Někde v dálce jsme slyšeli střelbu. Jenže to byla jenom střelba teroristů. Střelba na všechny kamarády, kteří zůstali kdesi za námi. Žádná armáda, řádná reakce,“ líčí Šani.

Po desítkách minut dlouhého čekání Šani s Alex znovu volají na tísňovou linku. „V okolí je příliš mnoho teroristů. Z toho místa máme moc hlášení. Momentálně se nacházíte v nebezpečné zóně útoků a nemůžeme k vám nikoho poslat,“ zní odpověď, kterou ženy rozhodně slyšet nechtějí.

Obě sedí u auta, Alex nechává všechnu vodu, co mají s sebou, zraněné Šani. Kolem druhé hodiny jim ale voda dochází. Po chvíli přeletí nad autem dron. Šani si myslí, že je izraelský, a tak na něj zoufale mává. Nic. Po několika minutách dopadne na auto déšť střel z pušek.

„Slyším pískání střel, s Alex se objímáme a modlíme se. Radím Alex, aby zalezla pod auto, a já zkusím předstírat, že jsem mrtvá,“ popisuje hororové okamžiky Šani. Po chvíli střelba utichne. Další čekání. Jsou čtyři hodiny odpoledne a Alex volá na policii.

„Máš dvě možnosti,“ říká otevřeně policista, „Buď to risknete, opustíte to pole a zachráníš svou kamarádku. Nebo v tom poli zůstanete, ale upřímně ti říkám, že netuším, jestli vás někdo přijede zachránit.“ Šani zahlédne v dálce muže, který míří k nim. Rozhodnutí je dílem několika vteřin.

S Alex sedají do aut a vydávají se polní cestou směrem k silnici. V tu chvíli se nachází někde u Melfasimu, kde rovněž probíhají těžké boje s teroristy. „Byla to nejstrašidelnější cesta, kterou jsme v životě zažily. Nevěděly jsme, do čeho jedeme, k čemu se blížíme, jestli budou po cestě teroristi, nebo nebudou, vůbec jsme neznaly to místo ani cestu,“ popisuje Šani.

Cestou míjejí ohořelá auta. Kolem silnice je všechno spálené. Konečně narazí na SUV, ve kterém sedí uniformovaný muž. Unaveně jim hlavou pokývne, že mohou jet dál. Pak už Šani s Alex potkávají záchranáře, kteří se jich ujmou.

Když vidí zranění, které Šani utrpěla, zhrozí se. „Musí okamžitě do nemocnice v Tel Avivu,“ zazní stručně. Šani říká, že u kibucu Re’im je řada jejích kamarádů, kteří rovněž budou potřebovat pomoc. „Těm teď pomoci nemůžeme,“ dočká se ponuré odpovědi.

Cestu si Šani nepamatuje, v nemocnici pak jen to, jak jí dávají anestezii. Probudila se až druhý den v noci. „Zaintubovaná, ale naživu,“ uzavírá mladá žena svůj příběh. Nejméně 230 dalších návštěvníků tolik štěstí nemělo, při útoku teroristů zemřeli. Další byli uneseni a jejich osud zůstává i po více než třech týdnech nejasný.