Článek
V roce 2025 uplyne 80 let od osvobození Československa a konce druhé světové války. Novinky k tomuto významnému výročí představují projekt Rok osvobození. Právě proto v tomto článku vidíte historické rozhraní vytvořené pouze pro tuto rubriku, které je doplněno moderními prvky.
V době, kdy Rusko už třetí rok útočí na Ukrajinu a probíhá celá řada dalších konfliktů, je nutné si neustále připomínat, jak důležitá je svoboda a jaké utrpení s sebou válka přináší.
Je to dost možná politicky a ideologicky nejvíce zneužitá tragédie, která se v Československu odehrála v prvních měsících po skončení druhé světové války. Výbuchy munice, kterou v ústecké části Krásné Březno skladovala už od konce května čs. armáda, začaly osudného 31. července okolo půl čtvrté odpoledne a ozývaly se asi dvacet minut. Zahynuly při nich téměř tři desítky lidí a mnoho dalších bylo zraněno. Tlaková vlna rozbila okna v širokém okolí a střepy způsobily krvavá poranění.
Krátce poté se na několika místech v Ústí nad Labem – především před hlavním nádražím, na Předmostí, na mostě dr. Edvarda Beneše a na dnešním Mírovém náměstí rozpoutal lynč, který přerostl ve vraždění obyvatel německé národnosti. Lidé byli přesvědčeni, že ze strany německé většiny ve městě šlo o sabotáž.
Teorií, proč k výbuchu a následnému bleskovému propuknutí násilností došlo, je několik. Historik Martin Krsek se přiklání k verzi, že exploze byly zřejmě důsledkem nevhodného zacházení s municí. „Následný masakr Němců byl pak spontánním výbuchem nenávisti. V ulicích bylo okolo nádraží spousta lidí, kteří se právě vraceli z práce. Viděli zkrvavené zraněné a do toho navíc nějaký fanatický nacista začal na mostě dr. Edvarda Beneše vykřikovat, že válka neskončila, a vzýval třetí říši,“ popisuje historik Martin Krsek.
Dne 31. července 1945 odpoledne vznikl v bývalé kabelovně v Ústí nad Labem ve čtvrti Krásné Březno požár, který se rychle rozšířil i na další průmyslové podniky.
Vraždění za bílého dne
Lidé nejprve začali náhodné kolemjdoucí Němce, kteří byli jasně rozpoznatelní, protože museli v té době nosit jako označení obyvatel druhé kategorie pásky s písmenem „N“, strkat z chodníků. Brzy došlo na rány pěstí a tím to zdaleka neskončilo.
Násilníci bili Němce vším, co měli po ruce. Podle svědectví například dřevěnou nohou od stolu, z níž čouhal velký šroub. Smrt mnohých tak byla mimořádně krutá. Řadu Němců útočníci shodili z mostu. Ti, kteří skončili ve vodě, ještě měli šanci na záchranu, byť po nich bylo stříleno. Někteří ale dopadli přímo na mělčinu a byli na místě mrtví. Na Mírovém náměstí Češi topili Němce v požární nádrži, do níž je zahnali a pak bidly drželi pod hladinou.
Ministr vnitra Václav Nosek (2. zleva) a ministr národní obrany Ludvík Svoboda (3. zleva) si prohlížejí 1. srpna 1945 spáleniště po požáru.
Přesný počet obětí tohoto zhruba hodinového běsnění dodnes není známý, historikové se většinou shodují, že obětí mohlo být mezi 43 a 80. Byly mezi nimi i ženy. „Ústecký masakr nebyl děsivý ani tak počtem obětí jako svou formou. Byl to veřejný lynč, za bílého dne byli lidi zvěrsky ubíjeni na ulicích,“ zdůraznil Martin Krsek.
Mrtvé zneužila propaganda
Obě tragédie – tedy exploze munice i následné vraždění Němců – se ihned staly nástrojem ideologického překrucování. V období do listopadu 1989 se o masakru bezbranných civilistů téměř nemluvilo a za viníky exploze byli označeni němečtí záškodníci z nacistické organizace Werwolf, ačkoliv k tomu neexistovaly důkazy. Dobová propaganda v létě 1945 navíc celou záležitost interpretovala jako důkaz, že s Němci není soužití v jednom státě možné, protože jako pohrobci nacismu budou Čechům neustále škodit.
Ovšem neštěstí zneužila také sudetoněmecká historiografie, která ústecký masakr označovala za „sudetské Lidice“, a nejrůznější autoři se předháněli v uvádění nesmyslných počtů obětí z řad Němců. Psali či hovořili o stovkách a v některých případech dokonce o tisícovkách lidí, kteří byli toho dne zavražděni. Lži a demagogii o těchto událostech šířili ještě v 90. letech.
Parodie na vyšetřování
Jenže co se tedy ve skutečnosti stalo? Hned druhý den po krvavých událostech, 1. srpna 1945, dorazila do Ústí nad Labem vládní vyšetřovací komise. Vedl ji generál Ludvík Svoboda a komunistický ministr vnitra Václav Nosek. Vyšetřování však bylo fraškou. Komise jej uzavřela během několika hodin a bez konkrétních důkazů konstatovala, že za výbuchy stojí sabotáž werwolfů, která posléze vyvolala nepokoje v ulicích.
Ze vzpomínek pamětníků však vyplývá, že krvavá odplata na německých civilistech nebyla dílem ústeckých Čechů. Ti se naopak v mnoha případech snažili vraždění zastavit. A nebo alespoň varovali své německé sousedy, aby co nejrychleji zmizeli z ulic. Zabíjení a mučení se podle historiků i pamětníků dopouštěli příslušníci rudých gard či muži v čs. uniformách náležející ke Svobodově armádě. Ale nejen oni.
„Mezi útočníky byli také první noví osídlenci z vnitrozemí, zejména pak zlatokopové, kteří do Sudet jezdili rabovat opuštěné nemovitosti Němců. Disciplinovaná část československé armády, která byla do Ústí narychlo povolána, dokázala násilníky relativně rychle zpacifikovat a zabránit pokračování dalších útoků na německé obyvatele,“ uvedl Martin Krsek.
Ústecký masakr přesto patří mezi nejhorší zločiny, které byly po skončení druhé světové války spáchány v Československu na německých civilistech.
Projekt Rok osvobození poutavým způsobem přibližuje důležité i některé méně známé aspekty posledního roku války i týdny po jejím konci. Díky spolupráci s Vojenským historickým ústavem představí i použité zbraně, nechybějí reportáže ze zahraničí, které doplní články oživené infografikou, dobové materiály, rozhovory nebo podcasty. V některých materiálech dostane prostor také umělá inteligence.