Generál Mičánek: Dokud budeme jednotní, Ukrajina nepadne

Samozřejmě, že papírově ji má lepší Rusko. Rusko má druhou největší armádu na světě. Ukrajina je asi dvacátá v žebříčku. Co se týká struktury ozbrojených sil a výdajů na obranu – ruská armáda papírově nemá slabiny. Má pozemní, vzdušné, raketové, kosmické síly, má ponorky... Všechno, co potřebuje armáda pro 21. století. Ukrajinská armáda je v porovnání s ruskou mnohem slabší. Má menší pozemní jednotky, má slabé, nebo velmi limitované námořnictvo. I letectvo je v porovnání s ruským desetinové.

Ale to ještě neznamená, že je v tomto konfliktu outsiderem. Každá válka se vede o něco. A Ukrajinci mají obrovskou motivaci, protože bojují za svou zemi, za svoje rodiny, za svoje majetky. Znají geografii a místopis Ukrajiny, dostávají velmi dobré informace ze zpravodajských zdrojů evropských států. Ruští vojáci zdaleka nemají takovou motivaci, jakou mají Ukrajinci. Není jim jasný cíl mise. A chování vojáků i dosavadní výsledky ruské „speciální operace“ tomu odpovídají.

Určitě motivace je jedním z důvodů. Když jdete do války, tak byste měla vědět, proč máte střílet na protivníka na druhé straně. Ale to je jeden z mnoha důvodů. Základem bylo, že zřejmě nedošlo ke správnému zpracování zpravodajských informací o tom, jak na tom Ukrajina je. V mnoha debatách zaznělo, že Vladimiru Putinovi se dávaly informace o Ukrajině úmyslně zkreslené, aby to nenabouralo jeho rozhodnutí o podniknutí invaze na Ukrajinu.

Určitě podcenili odhodlání a organizovanost ukrajinské armády. Předpoklad Ruska byl, že pokud nechá dostatečně dlouho 150 až 200 tisíc plně vyzbrojených vojáků na hranicích země, že se možná ten „nacistický“ režim ukrajinského prezidenta Zelenského zhroutí a vojáci budou vítáni kytičkami. Samozřejmě se to nesplnilo. Ukrajinská armáda a teritoriální obrana včetně dobrovolníků ukázaly, že se umí bránit.

Součástí taktiky Ruska bylo provést počáteční útoky na vojenskou infrastrukturu Ukrajiny přesnými zbraňovými systémy a letectvem, následně proniknout hluboko na Ukrajinu lehkými mobilními týmy vybavenými transportéry a automobily. Chtěli provést průzkum a ukázat, že Rusové jsou tady, „vítejte nás“. To se samozřejmě nepodařilo. Proto později začali používat tanky, raketomety, těžké obrněné vozy, letectvo, raketové údery. Výsledek je, že se dnes bojuje o každé větší město a destrukce i nárůst civilních obětí je daleko vyšší.

Samozřejmě, že život v neustálém strachu o život, pod nepřetržitou palbou, v nedostatku vody, jídla a hygieny je hrozný. To dopad má. Ale když vezmete v úvahu, co všechno už Ukrajinci museli prožít, za Stalina ve 30. letech, ve druhé světové válce... Přežili šest let konfliktu pod obrovským tlakem nacistického Německa a posléze sovětského Ruska. Ti lidé jsou mentálně někde úplně jinde, než je zhýčkaná středoevropská či západoevropská civilizace. Jsou daleko skromnější, mají podstatně menší potřeby, než máme my.

A jak dlouho mohou vydržet? To záleží na tom, jak dlouho vydrží jednotná podpora všech demokratických států. Nejedná se totiž jen o Evropu, ale i o jižní státy, Japonsko, Tchaj-wan, Jižní Koreu... Když bude mít podporu, tak čtyřicetičtyřmilionová země dokáže vyprodukovat dostatečné množství vojáků na to, aby byla schopna se bránit. A pokud budou mít vojáci dostatečnou podporu civilního obyvatelstva a nedojde k rozložení politického systému Ukrajiny, tak konflikt může být ještě velmi, velmi dlouhý.

To je samozřejmě nepříjemné jak pro Ukrajinu, tak i pro agresora, který drží 250 tisíc lidí v operaci, musí dodávat nové lidi, munici, stravu… Dnešní „mírové“ armády nemají zásoby a materiál na úhradu ztrát na dlouhodobý konflikt velkého rozsahu, mají jen to, co je u jednotek a ve skladech. A případný přechod na válečnou ekonomiku nějaký čas trvá. A Rusko nebude chtít vyplýtvat všechno, co má, jen na Ukrajinu. Musí si držet zásoby i pro případ jiného konfliktu.

Moderní teorie o vedení vojenského konfliktu je dnes založená na prvotním použití letectva, bezpilotních letounů, raket středního a dlouhého dosahu, přesně naváděné munice. To zničí radary, velitelská stanoviště, odpalovací zařízení protivzdušné obrany, komunikační uzly a podobně. V první fázi se určitě Rusové spoléhali na rakety středního dosahu Kalibr a Iskander. Samozřejmě k tomu použili v omezené míře letectvo.

Nicméně teorie říká, že kam nevstoupila noha pěšáka, nelze deklarovat vítězství. To je problém, který teď Rusko má. Vzdušné a raketové útoky Ukrajinu morálně nezlomily a nezlikvidovaly ani výraznou část její válečné a civilní infrastruktury. V podstatě Ukrajince sjednotily a sjednotily názorově i postojově Evropskou unii a USA.

Teď se musí bojovat na zemi, a to bude pro Rusy problém. To je podstatně jiná, dlouhodobá a zdrojově (lidsky i materiálně) velmi náročná dimenze konfliktu, kterou možná Putin ani nechtěl.

Vysvětlení k tomu nemám. Útoky na civilisty sledujeme od samého začátku konfliktu. Těžko říct, zda to je cílené chování a záměr zlomit morálku a odpor obyvatelstva, nebo jde o vedlejší účinky rozhodnutí používat méně přesné klasické zbraně a munici. To se bohužel nikdo aktuálně nedoví, k tomu by byly potřeba informace přímo z místa a žádná nezávislá třetí strana, která by je ověřovala, není přítomna.

Samozřejmě. To, že je nějaká technika třeba rezavá, to ještě neznamená, že musí být stará. To jen znamená, že není správně udržovaná. Ta technika, kterou používají Rusové i Ukrajinci, je stejné generace. Není zastaralá, je bojeschopná. Jsou to tanky T64, T72, T80, T90. V armádách jsou běžně používané. Jsou k vidění i moderní kolové obrněné transportéry řady BTR a BVP 3, protiletadlové raketové komplety a dělostřelectvo. Nedá se říci, že by Rusové bojovali se starou technikou.

Druhá věc je, že osádky této techniky nejsou evidentně perfektně vycvičené k tomu, aby ji dokázaly dobře využívat. Už na začátku války se „provalilo“, že byli nasazeni vojáci základní služby. Když si vzpomenu na své roky základní služby... Čest těm, kteří byli jako vojáci základní služby v té době skvělí, ale většina vojáků byla poměrně pasivní. Hlavní motivací bylo tu dobu povinné služby státu nějak ve zdraví přežít. Znalosti a dovednosti se nedají srovnávat s příslušníky profesionální armády.

To, že Ukrajina povolala všechny muže od 18 do 60 let, je standardní postup při mobilizaci. Velká část těchto lidí má zkušenost z armády, absolvovala základní vojenskou službu, která trvala dva až tři roky. Většina tak ví, jak zacházet se zbraní, jak zacházet s těžkou technikou. Určitá část povolaných záloh se tak mohla přímo zařadit k vytvářeným útvarům. Na to, aby si tito lidé vzpomněli, jak držet samopal, poskytovat první pomoc či řídit tank, na to stačí několik dnů.

Pokud budete chtít vycvičit skutečně neznalého člověka, který v životě nedržel v ruce pušku, granát, Molotovův koktejl, nebo cokoliv jiného, pak tyto základní věci se naučí během týdne až 14 dní. Ale skutečně kvalitní základní výcvik pod vedením zkušených instruktorů by měl trvat tak dva až tři měsíce. No a pokud by měli být odvedenci součástí nějakých bojových týmů či posádek, tak výcvik standardně trvá 6 až 12 měsíců.

Ale myslím, že dnes v bojových operacích hraje na Ukrajině hlavní roli její pravidelná armáda a záložáci. Značná část lidí, která byla povolána, totiž vůbec nemusí nastoupit se zbraní v ruce, ale je potřeba na jiných pozicích. Aby třeba posílila výrobu ve vojenských opravárenských závodech, aby svařovala protitankové ježky, pytlovala písek, stavěla check pointy a podobně. Myslím si, že z celkového množství povolaných lidí do ozbrojených složek bylo zařazeno tak 40 procent ke službě se zbraní v jednotkách ukrajinské armády, ostatní jsou v domobraně či plní nějakou roli v teritoriálních silách a zabezpečení.

V některých oblastech má určitě díky tomu minimálně srovnatelné vybavení. Například systém Javelin, o kterém se hodně mluví, je špičková protitanková zbraň, kterou má ve výzbroji i naše armáda. Dron z Turecka Bayraktar TB 2 je vynikající prostředek, o čemž se bohužel přesvědčila nedávno i Arménie ve válce o Náhorní Karabach. Takže Ukrajina má některé zbraně špičkové. A ten zbytek nemusí být úplně nový, ale je podstatné, aby měl kvalitní obsluhu a aby k němu byl dostatek munice.

Jakýsi částečný pokrok tam již byl, odjelo několik tisíc aut či autobusů z Mariupolu. Je povinnost útočníka a obránce se domluvit na možnosti odchodu civilních obyvatel, kteří by neměli být součástí ozbrojeného konfliktu. Čím víc těch koridorů bude otevřeno, tím lépe.

Jak pomoci lidem uvnitř města... Bohužel není možné vytvořit vzdušný most, pomocí kterého by se do města shazovala pomoc nebo díky kterému by tam létala letadla, z nichž by se vykládaly potřeby jako voda, jídlo a zdravotnické pomůcky a následně odvážela obyvatele. Letadla by byla zřejmě sestřelena. Pozemní konvoje, které do města přijíždějí, jsou vpuštěny dovnitř jen se souhlasem Ruska.

Víc, než děláme teď, jak pomáháme Ukrajině, asi dělat nemůžeme. S výjimkou sankčního a politického tlaku na Rusko, aby konflikt ukončilo. Tam je možné ještě přidat. Bude to bolet i nás, ale Rusko je třeba mentálně vrátit do 21. století, ne do roku 1997.

Česká profesionální armáda je na kvalitní úrovni. Hodně se posunula jak v oblasti výcviku, tak v zabezpečení materiálu a techniky. Nedostatkem je, že máme ještě značnou část ruské techniky, na kterou potřebujeme ruské náhradní díly. Zadrhl se nám aktivizační program přezbrojení sedmé mechanizované brigády na moderní pásová vozidla. Pořád máme jednu brigádu závislou na ruské technice, což mělo být už dávno odstraněno.

Je otázkou, zda velikost armády 30 tisíc lidí a její struktura a vybavení jsou dostatečné pro ČR v duchu konfliktu, který dnes vidíme. Samozřejmě, jsme členy Severoatlantické aliance a počítáme s kolektivní obranou, nicméně určitě potřebujeme posoudit a přehodnotit to, co Ukrajina musela udělat po roce 2014 – tedy změnit svůj přístup k zálohám a případné mobilizaci.

U nás jsou aktivní zálohy životaschopný koncept, ale skutečný počet aktivních záloh je irelevantní – 3500. To je velmi nízké číslo. Nedávno jsem řekl, že bychom měli mít tolik příslušníků aktivních záloh, kolik odpovídá jejich úkolům ze zákona a zámyslu jejich použití v ozbrojeném konfliktu či krizové situaci. Tedy minimálně 30 tisíc, ale spíš více.

To je asi největší oříšek, který by se měl velmi rychle vyřešit. Protože nakoupit vojenskou techniku můžete relativně rychle. Ale vycvičit lidi má časové limity, stejně jako procesně a legislativně nastavit systém válečného hospodářství státu. A stát by se měl lidem, kteří půjdou do aktivních záloh a přijmou dobrovolně povinnost k obraně, revanšovat. Nejen finančně a morálně, ale i smysluplnou a motivující nabídkou nehmotných pobídek a výhod v jejich normální, mírové životní kariéře. Nepodporuji návrat k povinné základní službě, byť se objevují hlasy na její opětovné zavedení - na to není připravena ani naše armáda, ani stát.

Všechno, co říká Rusko, musíme brát vážně. Není nic horšího než podceňovat či zlehčovat protivníka. Faktem je, že to, co bylo deklarováno, že by Rusko chtělo změnit světový řád, se nemůže podařit, dokud zůstanou Evropa a USA jednotné politicky a diplomaticky a dokud budeme jednotní a vytrvalí v ekonomických a finančních sankcích vůči Rusku. Protože sankce dopadají jak na ruskou ekonomiku, tak nepřímo i na její spojence. A pokud již nejsou, tak jistě budou příčinou rozkolu minimálně v části ruské společnosti, kterou tvoří střední a vyšší třída.

Pokud by se evropské země dokázaly domluvit v blízké budoucnosti i na diverzifikaci zdrojů nerostných surovin a nahradit je dodávkami z jiných zemí či zavedením nových technologií, pak Rusko už nebude mít na Evropu tak silnou páku, jako má dnes. Vojenská hrozba Ruska je eliminovaná díky NATO a hrozba ekonomická by výrazně oslabila.

Čeho jsme dnes a do budoucna asi budeme svědky ve větším rozsahu, je, že Rusko se bude intenzivněji obracet na Čínu. Čína mu může pomoci s ekonomickými sankcemi, může od něj odebírat více surovin, může mu dodávat potraviny i technologie, ale čím intenzivnější bude tento vztah, tím více se bude Rusko k Číně ocitat ve vazalské pozici. Oba režimy jsou autoritářské, to je k sobě přitahuje, ale Čína je skutečná světová velmoc již dnes, je si toho vědoma, a nebude jednat s Ruskem jako s rovnoprávným partnerem.