Jiří Strach: Za život stojí bojovat, není bolest, která by nemohla být překonána

Nemusím tajit, že věřím v Pána Boha. A ten nám dává naději, že život nekončí smrtí a že pokračuje kdesi v nebeském království a tam se jednou všichni potkáme. Pro mě je to jenom takové rozloučení na ještě pár let mého života, pakliže se dožiju pár let. Pak je naděje, že s pravým Pánem Bohem, i s tím filmovým Jirkou Bartoškou, se opět potkáme.

Když bylo poslední rozloučení s Jirkou, které po Rudolfinu ještě proběhlo v kostele sv. Matěje, tak jsem měl tu čest číst přímluvy, protože to byl církevní obřad, a jako poslední přímluvu jsem řekl: „Pane Bože, dopřej ve své všemohoucnosti a učiň z jednoho nebeského oblaku nebeskou kuřárnu, ať si máme kde s tím Jirkou jednou zapálit.“ Takže to vzpomínání je krásné.

Trošku bych vás opravil. Nepatřil jsem do nejužšího okruhu přátel Jiřího Bartošky. Nicméně znali jsme se od roku 1984, kdy jsme oba hráli, já jako dítě a on už jako pětatřicetiletý zralý muž, ve filmu Otakara Vávry Veronika.

Hrál jsem syna Boženy Němcové, kterou hrála Jana Hlaváčková. Pamatuji si, že jako jedenáctiletý capart jsem Barťákovi seděl na klíně. Když jsem se pak rozhodl, že hereckou kariéru pověsím na hřebík a začal jsem trénovat v devadesátých letech v dabingu, tak mi Jiří Bartoška častokrát daboval – a pak jsme to přetavili ve spolupráci, a to především v Andělovi Páně.

Lajf vznikl podle divadelní hry, kterou napsal Marek Epstein. Sám to přetavil do filmového scénáře a trochu měli s paní producentkou Jiřinou Budíkovou strach ze Stracha, protože si říkali, že toto téma asi nebude úplně pro toho našeho kluka.

Nicméně scénář na konci přináší naději, je tam světélko naděje. Přestože je život mnohokrát krutý, přináší různé bolesti, kdy někdy uvažujeme, jestli by nebylo lepší to třeba čestně ukončit a už se přestěhovat na druhý břeh, tak film vlastně říká, že za život stojí bojovat, že dává smysl a že není vlastně bolest, která by nemohla být nějakým způsobem překonána.

Nikomu bych to nedoporučoval. Ani ten film to nedává jako návod, že toto je legitimní cesta, jak se vypořádat se životními problémy. Ale já jsem člověk vlastně nesmírně respektující. Říkám, že jsem liberál byvšího střihu. To znamená, že každý si život drží ve svých vlastních rukou a do jisté míry o něm může rozhodovat.

Jako katolík bych měl říct, že život jsme si nedali, tak si ho ani nepojďme brát. Ale pamatuji si, že jsem potkal několik lidí ve svém životě a jedním z nich byl například vynikající divadelní režisér Petr Lébl, který mě jednou obsadil do své divadelní hry v Divadle Na zábradlí.

S Petrem jsme se znali a ty bolesti duše skutečně musely být tak veliké a nepředstavitelné, že se rozhodl přestěhovat se z tohoto světa do nějakých jiných světů. Kdo jsem já, abych něco takového moralizoval nebo rozporoval? To si skutečně netroufám.

Čím omezenější je prostor, tím napínavější to pro režiséra je, ale známe filmy z jednoho prostoru. Dvanáct rozhněvaných mužů se odehrává v jedné zasedačce. Před lety jsem s Jiřinou Bohdalovou a Kryštofem Hádkem natočil film z jednoho uzamčeného bytu, který se jmenoval Klec. A toto je ještě zúženější scéna.

Herec se tam nemůže projevovat výrazovými prostředky, jako jsou gesta nebo pohyb. Prostě sedí v autě a hraje v podstatě jen očima, obličejem a hlasem. Bylo potřeba film mimořádně kvalitně obsadit spolehlivými herci. Mám tam paní Božidaru Turzonovovou, Jiřího Mádla, mladou Sophii Šporclovou, která je nesmírně talentovaná herečka, Jana Kolaříka a další.

Když to svěříte opravdu skvělým hercům, tak vám pomůžou film natočit v těch nuancích a sami víte, že se na ně můžete spolehnout.

Jedná se o černý humor, možná někdy lehce cynický, ale bylo to velice zvláštní. Většinou když si scénář přečtu, tak člověk má hned o něm nějakou představu, která se mnohokrát povede převést na filmové plátno.

Tento scénář mi začal trochu unikat pod rukama. Když jsem ho četl, měl jsem pocit, že to bude černohumorná legrace. V textu si to člověk představuje jinak a v momentě, kdy to zhmotníte do reality, tak jsem si najednou uvědomil, že si z toho nemohu dělat legraci.

Film se nám z hořké černé komedie přetavil v psychologickou studii pěti lidí, kteří se neznají. Každý má diametrálně odlišnou povahu, jedou za společným cílem. Z jejich osudů je poznáváme a můžeme si o nich udělat nějaký obrázek, jestli to, co chtějí spáchat, je legitimní a správné.

Jako divákům nám film klade to, abychom se s postavami nějakým způsobem konfrontovali. Povážili s tím naše životní problémy, které máme, a vyhodnotili si, jestli akt sebevraždy je opravdu to správné řešení.

Rád bych byl, kdyby si to takto divák vyložil. Na druhou stranu nechci diváky, zvláště u toho tématu, tlačit do nějaké pozice, co si mají myslet. Nechávám v tomto případě divákovi určitou svobodu, ať si to skutečně každý přeloží tak, jak to cítí.

Uvidíme ho v České televizi a předpokládám, že to bude jaro příštího roku. Dřív určitě ne, protože ještě nejsme ve finálním střihu. Pořád jsme ve střižně a během podzimu ho budeme dokončovat.

Jsem rád, že od záplavy detektivek a mysteriózních seriálů, kterými jsem v posledních letech plnil televizní obrazovky, si člověk také odskočí k tématům, která jsou vpravdě veřejnoprávní a důležitá. Věřím tomu, že jak Lajf, ale především Máma, obhajují smysl České televize jako veřejnoprávní instituce.

Scénář vznikl tak, že před lety jsem si přečetl článek, kdy mentálně postiženou matku a její dceru po čtrnácti dnech, kdy byly nezvěstné, našli v lesích v západním Německu. Položil jsem si otázku, jak se tam dostaly. Co jedly? Jakou měly motivaci utéct do lesů? Tak jsem to zkopíroval a poslal jsem to Markovi Epsteinovi s tím, že by z toho byl krásný scénář. A jak je u něho dobrým zvykem, tak se na rok odmlčel.

Dávno jsem to zahodil, pustil to z hlavy a po roce mi poslal hotový scénář. Přečetl jsem si to a věděl jsem, že držíme v ruce mimořádný materiál pro citlivý, něžný a hluboký film.

Česká televize na to nebyla úplně v kondici. Pořád se točilo za peníze z roku 2008, kdy se naposled zvýšily koncesionářské poplatky. Takže film dlouho nepřicházel do realizace, ale naštěstí vloni na něj už přišla řada a jsem rád, že jsme ho mohli natočit.

Film je o mentálně postižené matce a její devítileté dceři. Odehrává se na konci osmdesátých let v takovém bezčasí, kdy jste se na týden mohli ztratit v lese a nikdo vás nehledal. Žádný vrtulník s termovizí a rojnice hasičů, jak by to bylo dneska.

Je to příběh o boji za rodinu, svobodu a životní důstojnost. Je to o tom, když na vás osud udeří, tak i jako devítiletá holka se musíte začít chovat dospěle. Zkrátí vám to dětství. Téma mi přišlo nesmírně vhod ve společenském klimatu posledních let, kdy rodina jako princip začala být relativizována. Kdy se při všech politických korektnostech už nesmí říkat maminka, ale už to bude rodič jedna a rodič dva.

Chtěl jsem připomenout, že lidská vztahovost má stále nějakou hodnotu a že ze vztahu maminky a dcery se nedá nějakým sociálním inženýrstvím udělat konstrukt. Stále je to něco velmi pevného a emotivního, co nás přesahuje za horizonty našich životů.

Celý rozhovor s režisérem Jiřím Strachem si můžete pustit ve videu v úvodu článku.