Strach jsem poznal až po narození dětí, přiznal Karlos „Terminátor“ Vémola

To je dobrá otázka. Myslím si, že potřetí. Loni a předloni jsme byli. Teď už jezdíme pravidelně. Každý rok to bylo spíš pracovně, protože jsem měl před zápasem nebo po zápase. No a letos už jsem v důchodu. Letos si to užíváme, tak jsem vzal i malého Arnolda a přijeli jsme s rodinkou. Beru to jako takovou dovolenou, na kterou se letos nedostaneme.

Právě že jsme tady s malým Arniem. Jsou mu tři měsíce a na filmy ještě úplně není. Takže abych řekl pravdu, tak na filmu jsme ještě nebyli.

Filmy mám rád a nejradši, když to zkrátím, tak kromě samozřejmě Arnolda a Sylvestra (Arnold Schwarzenegger a Sylvester Stallone - pozn. red.) mám také rád pravdivé příběhy.

Abych pravdu řekl, tak moc nechodím, ale když jdu, tak chodíme rádi do divadla Lucie Bílé. Známe se s Radkem Filipi (partner Lucie Bílé - pozn. red.) a s Luckou, takže když můžeme, rádi zajdeme.

Myslím si, že v životě každého by kultura měla mít nějaké místo.

Třeba ve Špindlu jsem měl scénu, kde jsem v pánském klubu Janu Čenskému přebíral holky. Říkal jsem mu, že lvi žerou první, a holky jsem mu odvedl. Takže taková scéna ze života.

Většinou mi tak ty role ušijí, takže asi ano. Vlastně v Bastardech jsem dělal Jirkovi Krampolovi bodyguarda, a to jsem taky celý život dělal. Asi vědí, že nejsem žádný herec, tak mi dávají role na míru.

Ani jeden z nich nebyl úplně plánovaný. V dokumentu Karlos nebyl zcela vidět pohled sportu a sportovce. Byl o mně, jaký jsem střelec a neřízená střela, a nebylo tam tolik o sportovním odkazu.

Chyběly mi v tom určité životní momenty a zlomové body, kde si myslím, že se změnilo československé MMA. Jde o zápas s Petrem „Monstrem“ Knížetem. Lidé možná malinko zapomínají, kolik toho Petr „Monstr“ Kníže pro náš sport udělal.

Když se na to dívám zpětně, tak jsou na to opravdu pozitivní ohlasy, a jsem rád, že jsem to natočil, protože režisér to pojal opravdu dobře a myslím si, že zachytil veškeré etapy mé sportovní kariéry. U diváků to mělo celkem úspěch. Docela se to líbilo. Televize Prima mi nabídla další možnou spolupráci do budoucna, takže možná se před kamerami ještě párkrát objevím.

Je to obojí, co jste řekla. V životě to mám tak, že si kladu nejvyšší možné cíle a nechci dělat krok zpátky. Vždycky si dám do hlavy nejvyšší možný cíl, na který jsem schopen dosáhnout, a to pro mě byl vyprodaný Eden a ten se nám podařilo vyprodat dvakrát.

Podle všeho to vypadá, že příští rok Eden už nebude, že není tak velký zápas, který by byl schopný to vyprodat. Kdybych měl zápasit, tak bych musel jít do menší arény a pro mě by to bylo jako krok zpátky.

Když jsem začal zápasit v malých arénách, tak jsem začal snít o hokejových stadionech. Všichni se mi smáli, ale netrvalo dlouho a začali jsme je vyprodávat. Pak jsem začal mluvit o O2 aréně. Všichni se smáli. Netrvalo to dlouho a každý rok jsme ji začali vyprodávat. Když jsem začal mluvit o fotbalovém stadionu, tak už se nikdo nesmál.

Co by mě vrátilo zpátky do klece, tak musí být opravdu buď jméno světového kalibru, anebo by to někdo musel dobře finančně ohodnotit.

Moje poslední výplata začínala dvojkou, kdežto příští bude začínat trojkou. Musíme postupně vzhůru krok po kroku. Celý život jsem tam měl jedničky, pak tam byla dvojka, a pokud se někdo ukáže s trojkou, tak mi zavolejte.

Když byla moje manželka v nemocnici v Motole, tak jsme se tam seznámili s mnoha rodinami, a byla tam jedna malá holčička, se kterou se moje žena spřátelila. Potřebuje speciální vozík, aby vůbec nemocnici mohla opustit. Tak jsme se se ženou rozhodli, že jí ten vozík pořídíme. To jsem ještě nikde ani neříkal. Je to poprvé, co to říkám.

Protože jsme to neměli dané tak, že se charitou musí člověk chlubit. Ale po dražbě jsme šli, ten vozík jsme jí pořídili, a to udělalo jak rodičům, tak holčičce velkou radost.

Z toho mám sám velkou radost, protože některé příběhy, když v tom Motole jste, jsou opravdu silné, a já jako rodič si vůbec nedokážu představit tu bezmoc rodičů, když je tam vidíte. To jsou pro mě ty nejhorší zkoušky, když například s Petrou Deklevovou děláme charitu a často chodíme na onkologické oddělení.

Rád pomůžu, ale nerad tam chodím. Pro mě jako tátu – mám pět dětí – je strašná bezmoc toho rodiče. To je jediný strach, který v životě zažívám.

Jak říkám, byl jsem neřízená střela, nikdy jsem se ničeho nebál a po hlavě jsem vletěl do čehokoliv. Začal jsem se bát až o děti. Až když přišly děti, tak jsem začal poznávat, co je to strach, který nikdy nepřekonáte a nikdy neskončí. Neustále se o ně budete bát.

Snažím se věnovat zvířatům, zahradě a rodině celoživotně. Ale větší zoo…

Já vždy říkám, že dětí a zvířat není nikdy dost. Takže doufám, že se to ještě malinko rozroste. Jak mám rád všechno velké, tak mi chybí ještě sloni. Dinosauři naštěstí vymřeli, ty si pořídit nemůžu, ale slona si pořídit můžu, a to je pro mě nejvíc. Pak si mohu sednout a říct, že jsem to dokázal a že víc už nejde.

Těžké to není. Těžké je sehnat dostatečně velkou zahradu, abyste si toho slona mohli pořídit. Pokud chci slona, tak potřebuji větší dům a větší zahradu. Žena bude šťastná, bude mít větší šatník, děti budou šťastné, budou mít větší dětské pokoje, a já budu mít na zahradě slona.

Na celý rozhovor se můžete podívat ve videu v úvodu článku.