LITERÁRNÍ ESA. Způsobů, jak někoho zavraždit, zase tolik nemáte, říká Alison Belshamová

Já jsem si ho nejdřív nevybrala, ani s ním nezačala. První knížku jsem napsala, když jsem byla mnohem mladší, než jsem teď. Jen ji nikdo nevydal. Byla ve stylu Jackie Collinsové. V tu dobu jsem experimentovala s žánry, pak jsem se víc zamyslela a řekla si: „Máš ráda krimi, zkus se do ní pustit.“ To zjištění se sešlo s nápadem na Tatérku (česky vyšla v roce 2018 - pozn. red.).

Nápad na Tatérku skutečně přišel s tím, když jsem si nechala udělat první tetování. Dlouho jsem s tou myšlenkou koketovala, nemohla jsem se k tomu rozhoupat. Nakonec jsem si našla tatéra v Berlíně. Vše hladce proběhlo. Vrátila jsem se do hotelu, lehla si do postele, myslela jsem na svou obvázanou ruku a hlavou mi šly věci ve stylu: „Teď už ti to tetování nikdo nevezme.“

A najednou se ozval slabý vnitřní hlásek: „Co kdyby to někdo fakt chtěl udělat, jak by to udělal…?“ Došlo mi, že by to byla skvělá krimi. Začala jsem nápad rozvíjet. Přemýšlela jsem nad způsoby, jak někomu vzít tetování, ale také nad důvody, proč by to někdo dělal…

Jestli chcete, vyhrnu si rukáv, ale je zima. Takže prozradím, že mám na paži obří chobotnici. A hned odpovím na další obvyklý dotaz: Ne, chobotnice pro mě žádný význam nemá, jen se mi líbila. A velká je proto, že jsem to v tu chvíli tak cítila…

Přesně tak. Jenže když jsem přijela do Berlína za tím slavným tatérem, ukázal mi motiv, který si pro mě připravil. Byl obrovský a on na něm trval. Řekla jsem si: „Tak jo, bude to o hodně větší, než jsi plánovala.“ Do pěti minut jsem se rozhodla, že do toho jdu. Nelituji, jen se mě od té doby všichni ptají na to, proč miluju chobotnice.

A já k nim nemám žádný vztah. Přesto mám díky tetování doma chobotnice leckde, na obrázcích, talířích, chodí mi s nimi přáníčka… Už je to takové hobby, zejména pro kamarády a blízké, když mě chtějí obdarovat.

Ano, i když vím, jak těžké to je. U jednoho tetování většinou nikdo nezůstane. Taky tatér mi říkal, že se zase brzy uvidíme, ale já si zatím stojím za tím, že chobotnice stačí. I když mě někdy napadne, jestli jí není smutno, odolávám.

V první řadě je to drsná žena s velkou vnitřní silou. Je malá, ale šlachovitá, běhá maratony, všechny ty ironmany, triatlony… Je velice houževnatá, což se promítá do její práce. Snaží se vždycky nalézt spravedlnost pro oběti.

Má k tomu osobní důvod. Už v první knize, nechci moc prozrazovat, se čtenáři dozvědí, že k tomu má důvod: byla obětí trestného činu, přišla o sestru… I proto nesnáší ty, kteří ženám ubližují, chce je vždy dopadnout. Ví, že sestře nepomůže, ale nikdy se nevzdá, aby chytla pachatele.

Shrnula bych to větou: on dodal reálie, já je zpracovala do dvou krimi-románů (Death in Kabul či Death in Helmand - pozn. red.). Chtěli jsme apolitické knihy. Bratr Afghánistán zná. Pobýval tam roky v rámci složek chránících mimo jiné pracovníky neziskových organizací, byl i u tamních voleb v roce 2004. 

Sledovat ho, jak zážitky vytěžuje při psaní, bylo hodně zábavné. Už jen proto, že Velká Británie, kde žijeme, a Afghánistán, jsou zcela rozdílné světy. Naše postava, skotský inspektor (Alasdair „Mac“ MacKenzie - pozn. red.), naráží při vyšetřování čehokoli na řadu problémů, včetně dostupnosti testů DNA, odebírání otisků prstů a podobně. Humorné situace plynou i z kulturních rozdílů. Naši Afghánci například milují zelený čaj, Brit si trvá na černém, a ještě k tomu s mlékem.

Černý s mlékem.

Vždycky se snažím vymyslet je neotřele, něčím je ozvláštnit. Nicméně, když se nad tím člověk zamyslí, těch způsobů, jak někoho zavraždit, zase tolik není. Můžete někoho ubodat, otrávit, oběsit, zastřelit… Pro mě je tedy největší výzva psaní vymyslet cosi nového, ale aby to vycházelo z reality. Je známo, že muži používají více násilí, ženy bývají rafinovanější.

Jasně, máte-li v hlavě stále nějaké vraždy, víte, že se mohou stát kdekoli a kdykoli. Často si pak venku říkám: „Ten člověk vypadá trošku podezřele, dej si na něj pozor.“

Nejradši mám true crime podcasty, které líčí události do větší hloubky. Nabídnou vám opravdu pestrou škálu zločinů a pachatelů. Mám pravidlo, že si epizodu poslechnu dvakrát. Poprvé, pak to nechám pár hodin uležet a pak ji dám znovu. V tu chvíli z ní vytěžím nejvíc.

To je pokaždé jiné. Přizpůsobuji se knize. Někdy si k ní vedu excelovskou tabulku, jindy mám vytvořený wordovský dokument, jindy mi stačí myšlenková mapa s obrázky, pracuji taky s řadou papírových poznámek. Je to asi založeno na tom, že ke mně příběhy přicházejí různě.

Trojka není moje oblíbené číslo, žádné oblíbené číslo totiž nemám. Zkrátka mi připadá, že příběhy dobře fungují právě v tom počtu tří. Je to tím, že když člověk napíše tři knihy s jednou postavou, pak často potřebuje trošku změnu, spravit si chuť s někým jiným. Vím, že existují i spisovatelé, kteří dají protagonistovi desítky knih, jenže já bych to asi nezvládla.

Jsme zase u toho, že se nechci nudit, takže pod jménem Elisabeth Wolfová píšu i tohle. Oproti kriminálkám máte jako autor větší volnost. Nikdo nic nevyšetřuje, logika se upozaďuje. Vaši hrdinové mohou dělat, co chcete. Nic vám nemusí přesně lícovat.

Jste-li zavedená autorka / autor v anglofonním světě určitého žánru, pro další žánr si zvolíte jiné jméno, abyste fanoušky nemátli. Oddělujete tím svou předchozí tvorbu od té nové, od té jiné. Máte čistý psací stůl. Můžete si vytvářet zcela jiné příběhy, než na které už jsou čtenáři od vás zvyklí. V mé novince (Winterbourne, 2026 - pozn. red.) nejsou policisté, ani vraždy, je tam stará knihovna, charismatický a záhadný majitel domu Lucien Broussard, dívka Anne Adamsová, která přijme práci na katalogizaci knih kdesi na skotském ostrově.

Přečtěte si knihu, uvidíte. Podstatné pro gotické novely je tajemno. Protagonistkou bývá nevinná žena, která se ocitne v záhadném domě, může jí jít o život. Je to směs romantiky a hororu, která se píše už několik set let. A ano, každého asi jako první napadne Drákula, ale je to i Jana Eyrová, tu mám nejraději. Má Anne Adamsová do domu přichází v momentě, kdy se potřebuje vypořádat s rodinnou tragédií. Při autonehodě jí zemře bratr. V rámci hledání smyslu života se nadchne pro ideu uspořádávat knihovnu na opuštěném místě.

Nechte se překvapit. Jen k němu ještě prozradím, že je velmi záhadný. Dům navštěvuje spíš výjimečně, je nesmírně charismatický, ovšem Anne chápe, že mu nesmí podlehnout, přemýšlí, jak z ostrova utéct.

Právě gradace napětí, strachu, vášně s rysem erotiky je pro gotický žánr také charakteristická. Takže kdybych mohla českým čtenářům poradit, co ode mě číst, ať zkusí Tatérku, vyberou si jednu ze dvou knih z Afghánistánu a přidají si k tomu mou novinku. Až vše dočtou, pochopí mě i mou tvorbu.