Článek
Debutoval jste poměrně pozdě, kolem padesátky. Stejně jako váš hlavní hrdina, Martin Servaz, jste pracoval u celníků. Co jste tam dělal?
Byl jsem administrativní zaměstnanec, úředník, kontroloval jsem cla, takový „malý Kafka“, ale odjakživa jsem psal. Snil jsem o tom, že mě to bude jednou živit. Odmala jsem hodně četl, miloval jsem literaturu. Být celníkem tak byla spíš racionální volba, způsob, jak si vydělat na živobytí, uživit rodinu. Za spisovatele jsem se považoval dávno předtím, než jsem vydal první knihu.
Váš hlavní hrdina je velmi sečtělý. Vy ostatně také. Neznám moc světových autorů, kteří dobře znají Milana Kunderu, Bohumila Hrabala, Ivana Klímu, Václava Havla…, vy ano. To asi není ve Francii běžné, ne?
Hodně čtu. Jdu na to systematicky, podle zemí, Německo, Itálie, Španělsko, Anglie… Co vás napadne. Všechny vámi vyjmenované autory mám tedy spojené se zemí, s Českem. Řecko mám zase spojené s Vassilisem Vassilikosem (1933-2023), Portugalsko s básnířkou Sophií de Mello Breyner Andresenovou (1919-2004).
Zahraniční literatura mě zkrátka láká, baví. Ale taky se přiznám, že tuhle zálibu mám spojenou i s cestováním. Stejně jako dobrou hudbu, miluju metal, dobré jídlo. Což mě mimo jiné zavedlo i do Rakouska, ke čtení autorů, jako byli Thomas Bernhard (1931-1989), Stefan Zweig (1881-1942). Z Bulharů jsem si zase oblíbil současného autora Georgi Gospodinova … Obecně jsem měl vždy až vášeň pro středoevropskou literaturu, myslím to hodně široce.
To slyším. Bulharsko není ve střední Evropě.
Ve vašem kontextu by se asi řeklo: literatura východního bloku… Začala to asi celé právě Franzem Kafkou (1883-1924), kterého jsem objevil ve dvaceti letech. Začal jsem si po jeho vzoru psát deník, ale nebyl tak dobrý.
Už chápu, proč je vzdělaný i Martin Servaz. Co vím, s policisty se scházíváte, inspirujete se jimi, snažíte se, aby vaše příběhy tzv. seděly. V čem je váš protagonista podobný vám?
Trpí již zmíněnou technofobií, strachem ze všeho technologického. Nelíbí se mu moc doba, v níž žijeme, a tuší, že horší věci ještě přijdou. Nemá rád obecně rychlé věci. A myslím si taky, že je čestný. Nemá rád podrazy. Přál bych si být tak čestný jako on, snad se mu aspoň blížím.
Trailer Bernard Minier a jeho kniha Lov (česky 2026)Video: XO Éditions
Mezi policisty, vyšetřovateli a soudci máte tedy díky minulosti řadu kontaktů, mýlím se?
Vždycky je konzultuji s odborníky. Záleží taky na tom, co potřebuju. Pokud jde o vyšetřování Martina Servaze v Toulouse, tam policisty samozřejmě znám, dokonce i na tamním policejním ředitelství. Jsem s nimi ve spojení, dá se říci, pravidelně. Kladu jim řadu otázek, zajímá mě třeba práce forenzních specialistů.
Co se týče vyšetřování ve španělské linii (mj. thriller Lucia, česky 2022 - pozn. red.), kde je hrdinkou Lucia Guerrerová, jezdím kvůli ní do Madridu, na jeho předměstí, také za tamními policisty. Jdu takzvaně na jistotu. Vycházím z reality a z ní jdu až k fikci.
Dějištěm vašich knih jsou Pyreneje, kde jste vyrůstal. Jak se za uplynulých patnáct let, kdy vaše knihy začaly dobývat svět, změnily?
Pyreneje se nemění, Pyreneje jsou věčné. Jako by se tam zastavil čas. V kraji, kde jsem vyrostl, se toho vážně děje nového velmi málo. Čas od času se vracím z pařížského předměstí, kde s rodinou žiju, do malého města (Beziers, v regionu Languedoc-Roussillon - pozn. red.) svého dětství a mám dojem, že se tam nepohnul ani jeden kámen…
Což je uklidňující, jenže má to i své stinné stránky. Mladí lidé tam už moc žít nechtějí, postupně opouštějí venkov a odcházejí do měst. Ale tohle se děje všude, předpokládám, že taky v Česku. Některé kraje se tedy dost vylidňují, až vymírají. Je to smutné.
Zpět k literatuře, vašim knihám. Vedle kvality se o nich dá říci, že patří k těm tlustším, s nimiž se čtenáři setkávají. Máte v sobě normu, počet stran, které už nepřelezete?
Tohle neřeším. Jediným limitem je do jisté míry mých duševních a fyzických sil. Když se blížím ke konci, je to rozhodující faktor pro délku knihy… Žádný jiný standard, který by mě omezoval, nechci. Aby mi říkali: napiš to na 400, 500 stran? Do toho bych skutečně nešel.
Jediné, co mě u mých knih zajímá, je to, aby byla každá jiná, aby čtenáře nenudila. Snažím se nepsat jednu věc dvakrát, to by mě samotného ani nebavilo. Už Mráz byl tlustý (v češtině 632 stran, vyšel v roce 2015 - pozn. red.). Kruh (česky 2015, v češtině 640 stran - pozn. red.), na tom byl podobně.
A nikdy po vás nikdo ani nechtěl, abyste své knihy (z)krátil?
Ano, stalo se. Nakladatel Mrazu za mnou přišel po jeho velkém úspěchu s tím, že když bude mít moje další kniha o sto stran méně, přinese to podle jeho, jakýchsi, čísel o padesát tisíc čtenářů více… No a vyšel Kruh. Prodával se dobře, i když byl podobně tlustý.
Vaše knihy jsou propracované. Jaký máte systém, aby v nich vše sedělo?
Na mém psacím stolu je spousta knih, slovníků, odborných příruček, poznámek, lístků různých barev, i když ty jsou mi zrovna na nic, protože jsem barvoslepý… Dohromady mám k dispozici tři a půl metru plochy. Jediný člověk, kdo se v tomhle systému vyzná, jsem já. A tohle je moje databáze, z níž nejčastěji čerpám podklady pro psaní, řeším reálie, faktografii…