Článek
Váhala jste, jestli přijmout pozvánku k literární rezidenci v Česku?
Moc ne. S Českem jsem emocionálně propojená, narodila jsem se v Drážďanech, takže jsem často jezdila do Prahy. V Praze jsem v sedmnácti letech navíc dostala od jednoho Čecha svou první pořádnou pusu a o rok později jsem tam prožila krásnou třídenní letní lásku s jedním holandským hudebníkem z Karlova mostu. V Brně a v Liberci se taky odehrává část mého druhého románu Wohin wir gehen (Kam jdeme).
Taky mám ráda Hrabala a českou mentalitu, pokud se tedy v případě národů dá vůbec o mentalitě mluvit – že jste víc v pohodě a berete věci s humorem, ne tak křečovitě či zarputile jako někdy my v Německu.
Ústí nad Labem, kde jste strávila svůj měsíční pobyt, jste taky znala už z dřívějška?
Neznala, tím jsem vždycky jen projížděla. Ale z těch cest jsem znala obrázky, které si člověk zapamatuje při pohledu z okna. Při příjezdu jsem tak měla pocit určité paradoxní důvěrnosti.
Myslím, že Ústí je neskutečně zajímavé svou ambivalencí, tím, že se tu dá najít hodně různých fazet. Je to město, které ohromně zbohatlo díky uhlí. A protože se stalo dopravním uzlem, sestěhoval se sem pak průmysl – to někdejší velké bohatství je tady všude dodnes patrné.
Pak se Ústí ovšem taky stalo dějištěm známých zlomů 20. století, včetně hospodářské krize, války a válečného hospodářství, vyhnání Němců, socialistických experimentů a divokého kapitalismu 90. let, který, jak se mi zdá, tu byl ještě drsnější než v bývalém Východním Německu.
Je přitom zajímavé, že uhlí, které se zasloužilo o někdejší bohatství, vedlo časem k většímu a většímu vykořisťování a ničení místní krajiny, k většímu a většímu znečištění ovzduší a horším a horším zdravotním statistikám. Před čtyřiceti lety se prý někdy nedalo vidět málem ani na metr…
Vedla jste v Ústí řadu rozhovorů s místními. Co jste se dozvěděla?
Těch rozhovorů bylo opravdu hodně. Mluvila jsem třeba s majiteli Café Maryša v krajské knihovně a považuji je za příklad pro mladé lidi, kteří chtějí v Ústí zůstat. Krajský radní za ODS Tomáš Rieger mi ale říkal, že mladí lidé s vyšším vzděláním město opouštějí a že ani neví, kde by měl při výčtu problémů začít.
Zdravotní statistika je prý i nadále špatná, koncentrace drog v odpadní vodě je tu prý nejvyšší na světě, nezaměstnanost je tu v poměru k té celorepublikové vysoká. A taky tu kvete obchod s chudobou – jistá realitní firma pronajímá domy v centru nejchudším, inkasuje přitom příspěvek na bydlení, domy ale ponechává v dezolátním stavu.
S ředitelem muzea Václavem Houfkem jsem mluvila o minulosti a o uhlí, s historikem Petrem Kourou zase o Češích a Němcích. Byla jsem taky ve škole v Krásném Březně, kam chodí převážně romské děti a bohužel ji často nedokončí.
Při každém z těch rozhovorů jsme kroužili kolem otázky, co bude dál, jestli má před sebou Ústí nějakou budoucnost. To mě totiž zajímalo nejvíc. Většina z respondentů byla skeptická a říkala, že se ještě vůbec nedosáhlo dna. Optimističtější byli snad jen umělci z Galerie Hraničář a z Činoherního studia.
Na čem svůj optimismus zakládali?
Dívali se na město s podobným entuziasmem jako já. Měli dojem, že se tu pomocí docela malých věcí dá něčím pohnout, že si cení svobody, která ve městě panuje. Potvrdila bych to v tom smyslu, že tohle město opravdu není žádné muzeum, leda, když to řeknu s nadsázkou, vykradené muzeum. Což ale taky znamená, že se tu člověk nemusí pohybovat v takových těch muzejních pantoflích, aby nepoškrábal podlahu.
