Michaela Klevisová: V mých detektivkách krev neteče

Při práci mě loni velmi zabrzdily zavřené knihovny, archivy. Jinak si nestěžuju. S přítelem trávíme nejraději čas v přírodě. I s přáteli se vídáme venku. Já třeba jedu s kamarádkou na túru do lesa, přítel s kamarádem na ryby. V tomhle nás tak omezení moc nezasáhla.

Spíš nám strašně vadilo uzavření okresů, nemohli jsme na výlety, jež pro mě bývají i zdrojem informací do knížek. Také jsme teď častěji oba doma. Domluvili jsme si pravidla, abych mohla tvořit. Zásadní zní: Jdu do práce, myšleno do pokoje, nejsem tu, až přijdu, dám ti vědět.

Tak nějak. Na druhou stranu nevydržím psát víc než pět hodin v kuse, proto se „vracím“ docela brzy. Dělám si pauzu, kterou využíváme na společné procházky. Venku si hezky povídáme, a když se vrátíme, jdu občas zase „pryč“.

Může, my jsme oba introverti, takže si v tomhle dokážeme vyjít vstříc. Každý máme v bytě svůj pokoj a ten druhý akceptuje, že jeli zavřený, nechodí dovnitř. Scházíme se hlavně v obytné kuchyni, když chceme.

My si povídáme hlavně na těch procházkách. Doma míváme klid, což nám vyhovuje. Já si vlastně ani nepotřebuju pořád povídat, ruší to mé myšlenkové pochody...

U mě se introverze projevuje prostě tak, že potřebuju být určitou část dne sama se svými myšlenkami - a v tu dobu aby na mě nikdo nemluvil. Takhle dobíjím baterky.

Samota je pro mě prostě podstatná, abych si udělala v hlavě pořádek, uklidnila se. Ale pak se zase šíleně těším na kámošky!

Já vůbec necítím potřebu se bát. Vůbec vlastně nechápu, proč lidi stojí o to, aby v nich něco uměle vyvolalo strach. Proto i své detektivky píšu tak, aby se u nich nikdo nebál.

Nesnáším strach, brutalitu, jsou to negativní emoce a těch chci mít v životě co nejméně. Nečtu drastické knihy, včetně tolik populárních severských detektivek, nepouštím si seriály, filmy, z nichž kape krev.

Dobrá detektivka je podle mě taková, jež divákovi, čtenáři pořádně protáčí mozkové závity. Nutí člověka přemýšlet. A vůbec není potřeba, aby z ní pak měl zlé sny.

Neznám, mé knihy tak vůbec nejsou podložené konzultacemi se skutečnými kriminalisty. Což je ostatně záměr. Měla jsem obavy, že by mi podobná zjištění psaní komplikovala, že ten, s nímž bych se radila, by mi do všeho moc mluvil. Chtěla jsem vždycky psát pohádky pro dospělé ve stylu Agathy Christie. Nepíšu literaturu faktu.

Ani ne. Vědí, že v mých detektivkách nepoteče krev, nečekají přehnané násilí. Tomu, kdo mě nezná, říkávám dopředu: Chcete-li vědět, jak pracuje skutečná kriminálka, mé knihy si nekupujte, nedozvíte se to.

Tím netvrdím, že se nesnažím, aby vyprávění seděla, fakticky i faktograficky. Jen mě jednoduše do detailů nezajímá, jaká je policejní realita: odebírání vzorků v terénu, technické vymoženosti.

Ocitla bych se v situaci, kdy mi faktografie diktuje příběh. Pro mě je na prvním místě něco jiného. Píšu detektivky anglického stylu, kde jsou důležitější jiné věci než určitý kriminální čin. Zaměřuju se na prostředí, kde k němu došlo. Na vztahy mezi lidmi, na jejich tajemství, zvyky, každodenní život...

Zločin je v jeden okamžik spojí dohromady. Své čtenáře bych tak hledala mezi těmi, kdo milují Hercule Poirota, Vraždy v Midsomeru.

Na Vraždách v Midsomeru jsem se v jeden čas stala až závislou. Při jejich sledování jsem si uvědomila, jak mě uklidňují. Nastolují ve mně rovnováhu, klid a mír. Dávají mi pocit, že všechno dobře dopadne, že když se svět kdesi vychýlí, nakonec se zase vše srovná.

Je to postarší muž, jenž při vyšetřování zločinů používá hodně intuici. Dokáže navíc dokonale poznat prostředí, kam ho zavedou, a to díky znalostem psychologie, umění naslouchat. Nedávno také dostal hereckou tvář, Luboše Veselého.

Česká televize natočila jednu z mých detektivek, Dům na samotě. Jejich původní představa byla, že se podle mých knih natočí dílů hned několik. Jenže pak režisér Viktor Polesný zjistil, že nedokáže narvat obsah, byť jedné, do televizně obvyklých padesáti minut. Proto natočil televizní film, k němuž si napsal scénář.

Může to být už letos. Nyní se v ČT jedná o tom, zda natočí k již hotovému filmu další. Celkově mají práva na zfilmování pěti mých detektivek. Každá má mimo jiné rozsáhlý úvod, který popisuje místo, kde se stane zločin. Převést tuhle literární atmosféru do vizuálního světa, aniž by se vytratila poetika, je skutečně velmi těžké.

Jednoznačně kalhoty do lesa, co se mohou zašpinit, rychle uschnou. Jinak na psaní se oblékám taky pohodlně: v létě nosívám sukni ke kolenům, je-li chladněji, sedím u stolu v teplákách, v tričku...

Ale vrátím-li se ještě k pandemii, cosi u mě v přístupu k oblečení změnila. Občas jsem se přistihla, jak bezcílně brouzdám po netu a nakupuju v e-shopech. V nich jsem si záměrně vybírala barevné oblečení, jež mi zlepšovalo náladu už jen tím, jak vypadalo. Objednávala ho, zas vracela.

Říkala jsem si: Jsem divná, až jsem při povídání s kamarádkami zjistila, že v tom nejsem sama. Závislost na e-shopech je dnes poměrně běžná. I když u mě šlo naštěstí jen o způsob, jak se vyrovnat s nudou za lockdownu. Teď už zase radši chodím po kamenných obchodech, beru věci do ruky.

Vztah k Sudetům mívala hlavně máma (novinářka Naďa Klevisová - pozn. red.). Vyrůstala v Ústí nad Labem, znala tamní krajinu, včetně osad, jež po odchodu Němců zanikly. Jejich příběhy v ní zůstaly, i když se z Ústí odstěhovala do Prahy.

Aby se nevykořenila úplně, koupila s tátou v Lužických horách chalupu, kde jsem až do jejich rozvodu hodně pobývala. S mámou jsme prolézaly staré sklepy, kde ještě bylo nádobí po Němcích, ona tam sbírala střepy a slepovala z nich hrnky. Odmala jsem tak vnímala příběhy těch, co ze dne na den zmizeli.

Ano, ztratili se lidé, jenže hodně věcí tu zanechali. Mimo jiné domy, některé dávno rozpadlé, zničené. Když se dnes toulám krajinou, jak to dělávala máma, potkávám je. Přemýšlím, komu patřily, kdo u nich kdysi obdělával pole.

Dokážu se mentálně napojit na pobořenou stěnu, v níž zůstalo vysklené okno. Cítím z ní energii. V hlavě mi automaticky naskočí příběh plný otázek. Jak bylo majitelům, když se naposledy koukali z okna ven a viděli naposledy zapadat slunce? Co cítili? Litovali něčeho? Skrývali něco?

Vidím sedět v domě, který desítky let neexistuje, jeho dávné obyvatele, vnímám jejich radosti i smutky.

I za tohle může moje máma. Sudety jsme spolu objížděly zcela cíleně. Ona, díky profesi, měla talent se ptát, byla společenská, přirozeně zvídává, dokázala lidi rozpovídat. Věděla, že obývají domy po Němcích, ptala se, odkud pocházejí.

Já jen často stála, poslouchala, co odpovídají, a vše si ukládala do paměti. A takhle jsem narazila na rumunské Slováky. Navíc s maminkou a babičkou, než zemřely, jsme jezdívaly přes deset let na prodloužené víkendy do oblasti, kam se v druhé polovině čtyřicátých let nedobrovolně dostali.

Troufnu si říci, že mnozí nedobrovolně. Na jih Čech, do okresů Český Krumlov a Sušice, a nejen tam, je poslal Osídlovací úřad. Dá se říci, že je československé úřady podvedly. Slíbily jim nové domovy, krásný návrat do bývalé vlasti.

Potřebovaly ale zabydlet prázdné pohraničí. Takže v lecčems lhaly. Rumunští Slováci věřili, že jedou na Slovensko, do zařízených domů, kde budou ve stájích kravičky, které stačí podojit, zvířátka, o něž budou hezky pečovat.

Nestalo, a oni na ten podvod přišli, až když je z vlaků převezli do vyrabovaných vesnic ve studených horách. Někteří vyprávěli, že byl zrovna podzim a oni, jelikož přijeli z míst, kde je mnohem tepleji, neměli často ani boty pro děti, teplé oblečení, v rodině se střídali o jeden kabát.

Úřad jim navíc přidělil vyrabovaná stavení, v nichž nebylo až na podlahy nic. Ani postele, kam by si mohli lehnout, ani stůl, židle... Chtěli se vrátit, jenže nemohli. Museli zůstat v nepřátelské krajině, mezi Čechy, sousedy, kteří v nich často viděli nevítané nevzdělance.

Spíš ne. Rumunští Slováci se snažili buď ze všech sil z hor utéct do nížin, nebo rychle splynout s okolními obyvateli. Jejich rituály se tak zachovaly jen ve vyprávěních. Některé jsem v knize i použila. Mimo jiné o Zmoře, nadpřirozené bytosti, jež přichází v noci a lehá si na hruď, čímž vás dusí.

Či to, že člověk může mít dvě duše: vědomou a nevědomou. Proto měl také probíhat dvojí křest, pro jistotu: kdyby nevědomá duše zůstala nepokřtěná, v noci by vylétávala z úst a škodila druhým...

Zatím ne. Ale moje knížka se snad nikoho dotknout nemůže. Nepoužila jsem ani jeden skutečný lidský osud, jen dobové reálie a ty pověry. Navíc pamětníci jsou většinou asi po smrti. Možná, že jejich děti, vnuci na všechno dávno zapomněli.

Vyprávění, která mě inspirovala, jsou i poměrně stará, víc než patnáct let. Při toulání s maminkou a babičkou jsem si je tehdy zapisovala do notýsku. Já sama jsem v tomhle kraji byla naposledy před šesti lety.

Čtu hodně, ráda. Okolní svět vnímám prostřednictvím písmen. Baví mě hlavně české autorky. Jen většinou nesahám po detektivkách, to bych si neodpočinula. Měsíčně tak přečtu minimálně čtyři knihy. Musím. V jednom společenském časopise mám o nich pravidelný sloupek. Hodnotím v něm nejlíp čerstvé novinky.

Přiznám se, že u ní zpravidla zůstávám. Víc „dám“ o dovolených, anebo ve svém čtecím období, které mě občas přepadá a v němž sahám i po kusech nevhodných do mé rubriky. Mám je doma hezky po ruce, na hromádce. Tyhle knížky si dávám za odměnu. Těším se na ně. Patří k nim třeba Země nomádů (od Jessiky Bruderové, vznikl podle ní i oscarový film - pozn. red.) o lidech žijících v důchodu v karavanech a cestujících po Spojených státech.

Teď mám dva. Do každého si zapisuju vše, co se může týkat děje: fakta, postavy, jejich propojení...

A vrátím-li se k Sudetám, o téhle látce jsem předem věděla, že to nebude detektivka s detektivem. Proto notýsek k ní ležel v klidu roky. Přednost dostával Bergman a jeho vyšetřování. Prokletý kraj musel počkat na svůj čas.

Mám rozpracované dvě knihy, ale pořád se nedokážu rozhodnout, kterou upřednostním. Prokletý kraj mě hodně vyčerpal. Musela jsem si od psaní odpočinout, vzala jsem si překlad z angličtiny. Překládám takovou lehčí literaturu, krásně si u ní odpočinu. A kdy začnu opravdu psát něco nového? Nevím, nechci na sebe nijak tlačit.

Uživím se už jen psaním knih, mohla jsem díky tomu přestat psát do časopisu. Nemám ale velkou spotřebu, nejsem náročná, necítím potřebu kupovat si drahé věci, ať už na sebe, nebo do domácnosti. Například pořád používám starý tlačítkový telefon, stačí mi. S přítelem se momentálně v době pandemie rozmazlujeme hlavně cestováním po Česku.

Sice se v knížkách většinou neinspiruju okolím, neprojektuju se do nich, tady ale vazba je. V roce 2009 jsem odjela do Beskyd na reportáž o výjimečném koni. Vzala jsem s sebou přítele, na místě měl dělat fotky. Moc se nám tam líbilo, potkali jsme tam velmi milou ženu, žokejku a ošetřovatelku koní, která je dnes jednou z našich nejbližších kamarádek.

Jako novinářka jsem potkala spoustu lidí, s mnohými jsem si rozuměla, jenže stejně jsme si řekli: Na shledanou, už se jsme nikdy neviděli. Ty Beskydy byly v tomhle vážně výjimečné. Dá se říci, že jsem se skamarádila s někým na celý život během dne. Možná si nás díky ní přitáhly zpět hory.

Přítelova rodina v nich má kořeny, jeho babička tam kdysi žila v roubence na samotě. Má pocit, že se vrací do kraje, kde to dobře zná.

(smích) Jak jsem zmínila, drtivá část mých knih je vymyšlená. Realita mé tvůrčí snahy svazuje...

Ale v jedné knize jsem se vypořádala s traumatizující zkušeností psaní scénářů pro nekonečný televizní seriál. Moc dlouho jsem to nevydržela, nebyly tam ani dobré vztahy, ani atmosféra. Říkala jsem si, že je to vlastně ideální prostředí pro nějaký zločin.

Navíc jsem potřebovala jednou provždy odpovědět všem zvídavcům, jaké je to psát nekonečný seriál. Tak jsem se rozhodla, že proces a zákulisí popíšu v jedné z detektivek, ve Zlodějce příběhů.

Se zápletkou, jejím vymýšlením přišel pak nápad zavraždit šéfku scenáristického týmu. Pachatel ji probodl vidlemi. Ale i tady jsem jakoukoli brutalitu vynechala! I když musím přiznat, že v téhle scéně dokonce i nějaká krev je, a to pro moje knížky není úplně typické.

Já jsem šťastná furt. Ráno vstanu a jsem úplně happy. Už jen z toho, že jsem otevřela oči, začíná nový den. Žiju přítomným okamžikem, raduju se z maličkostí: že se ke mně přitulila kočka, že piju kafe a dívám se z okna na zahradu. A za všech okolností věřím, že všechno dobře dopadne.

Podle mě je štěstí otázkou vnitřního nastavení člověka, ne vnějších okolností. Záleží, na co se soustředíte, co si z té reality vyzobete. Když jdu kolem skládky, tak si všímám jen kytiček, co mezi smetím rozkvetly. Mám to takhle odmala.

Pamatuju si na pubertu, kdy jsem při čteni Bravíčka řešila, jestli je to normální. Tiskli tam poradnu. Chtěla jsem jim napsat: Dobrý den, nevím, jestli nejsem divná, ale jsem každý den strašně šťastná.

Ne. Ale ještě k mým postavám. Jako autorka vím, že je lepší mít v ději nešťastné lidi. O šťastných se píše těžce. Co by dělali? Pořád se usmívali? Radovali se? Nuda!

Sama ale zůstávám šťastná. Rozhodí mě jen agrese, neohleduplnost, povýšenost, arogance. Umím zařvat, když mě někdo naštve. Podobná emoce přichází a také odchází velmi rychle.

Může se vám hodit na Zboží.cz: