Článek
Přijel jste jako tvář současné irské literatury. Co z ní byste doporučil pozornosti českých čtenářů?
Z knih, které u vás vyšly, by to určitě byl román Pozor! Pohov! Claire Kilroyové. Hlavně proto, že v něm opravdu skvěle vykresluje, jak jí narození dítěte obrátilo život naruby.
A pak nepochybně Mlíkaře Anny Burnsové. Jeho děj se odehrává během konfliktu v Severním Irsku, kdy paranoia a pocit ohrožení doslova visely ve vzduchu. Všichni všechny pozorovali, ať už to byli přátelé, nebo nepřátelé, a přezkoumávali každé slovo, které kdo řekl, až se nakonec nedalo mluvit vůbec o ničem. Je to napínavé i absurdně legrační zároveň – asi jako kdyby Beckett napsal politický thriller.
Co se týká vašich témat, věnujete se hlavně napětí mezi takzvaným starým a novým Irskem. Co si pod tím máme představit?
V mém pojetí „staré Irsko“ trvalo zhruba od roku 1922, kdy právě zrozený stát ovládla katolická církev. Ta pak nezakazovala jen rozvody, antikoncepci a pornografii, ale taky třeba knihy a filmy, které podle ní ohrožovaly morálku. Krom toho kontrolovala i nemocnice, školy a poskytovatele sociálních služeb. A taky prosazovala, aby se lidé věnovali převážně zemědělství. Až do konce 80. let byli prakticky všichni Irové bílí katolíci, a pokud svou vlast neopustili, reálně jim hrozilo, že v ní umřou nudou.
Koncem 80. let se ale podařilo s pomocí Evropské unie zavést zásadní hospodářské reformy, které nastartovaly moderní průmysl. Během relativně krátké doby pak u nás došlo jak k nevídanému vzestupu technologií, tak k úpadku církevní moci.
Od 90. let jsme si díky tomu užívali postavení takzvaného „keltského tygra“. Do Irska začali najednou za prací a lepšími výdělky směřovat lidé ze všech možných koutů světa a přinášeli s sebou svoje jídla a zvyky. Nové Irsko se tak stalo mnohem pestřejší a zajímavější zemí, zejména pro mladou generaci.
Takže Irové si oblíbili imigraci?
Obecně bych si myslel, že ano. Ze dvou důvodů: ten první je historický, ten druhý praktický. Pořád si pamatujeme, že po staletí jsme byli imigranti my. A taky si dobře uvědomujeme, že bez přistěhovalců by v Dublinu zkolabovalo třeba zdravotnictví – drtivá většina středního personálu totiž pochází ze zemí jako Brazílie nebo Polsko.
Jedním dechem ale musím dodat, že se mezi Iry samozřejmě vyskytují i lidé, kteří imigranty prostě nemusí. A podle mého názoru je nesmírně důležité, aby ve veřejných debatách zaznívaly i jejich hlasy a aby se s nimi polemizovalo. Protože pokud je budeme jen umlčovat nebo ignorovat, s velkou pravděpodobností přejdou ke krajní pravici a to je zdaleka největší nebezpečí dneška. Stačí se podívat na Trumpovu Ameriku.
Literatuře se ale zjevně ve „starém Irsku“ dařilo…
To máte pravdu, historicky bych to odůvodnil tím, že psaní je vždycky záležitostí víceméně jednoho člověka. Nepotřebujete k němu ani budovu divadla, ani filharmonie, takže na rozjezd nemusíte mít hromady peněz.
Navíc jakmile se proslavili James Joyce a později Samuel Beckett, jako národ jsme zjistili, že se psaním dá uživit. A že se může stát i skvělým vývozním artiklem. Knihy se tak staly součástí našeho společenského života a úspěchy předchůdců naznačovaly začínajícím nadaným autorům, že psaní představuje skutečnou možnost.
Literatura u nás paradoxně nejvíc pokulhávala v oné „tygří“ éře, kdy mladé talenty lákala skvěle placená místa v marketingu a PR službách. Naštěstí si toho včas všimla Umělecká rada (irská státní agentura na podporu umění - pozn. red.) a jala se udělovat granty. Řečeno lapidárně: kupovat spisovatelům čas na psaní. To bylo velmi důležité. Krom toho, že to autorům pokrývalo životní náklady, šlo i o signál, že jsou důležití, že na nich záleží, což taky hraje velkou roli.