Článek
V jednom z rozhovorů vzpomínáte, že jako dítěti vám učitelé doporučovali Charlese Dickense, ale mezi kamarády koloval James Bond. Který z nich vás oslovil víc?
Nevzpomínám si, že bych jako zanzibarské dítě nějak výrazněji preferoval jednoho, nebo druhého. Prostě jsem vstřebával, co bylo dostupné.
Svůj román Krádež uvádíte epigrafem z prózy anglického spisovatele Josepha Conrada. Toho dnes ale část akademických kruhů odsuzuje, protože pro ně představuje prototyp takzvaného starého bílého muže. Jak ho vnímáte vy?
Na Zanzibaru nebyl za mého mládí vůbec známý – dokonce ani o jeho nejslavnějším románu Srdce temnoty u nás nikdo neslyšel. Když jsem se ale s Conradovým dílem seznámil, oslovilo mě, že se dlouhodobě zajímal o autoritářské způsoby myšlení. Cením si i jeho sociálního cítění.
Vaším rodným jazykem je svahilština. Proč jste se rozhodl psát anglicky?
Učil jsem se anglicky ve škole a už jako dítě jsem zjistil, že mi ten jazyk prostě jde. Ne že bych jím mluvil, anglicky se v mém okolí nebavil nikdo, ale uvědomoval jsem si, že v něm prostě umím dobře psát. A když mi pak mnohem později došlo, že mě toho na světě hodně trápí a že bych o tom mohl vyprávět, žil jsem už v Británii, takže angličtina byla přirozenou volbou.
Mimochodem umělcův vztah k jazyku vůbec není, jak si většina lidí myslí, jednoduchá a samozřejmá věc. A nemá nic společného s tím, jestli v tom jazyce mluvíte plynule, nebo zda je to vaše rodná řeč. Spisovatel musí jazyk intuitivně pochopit a zmocnit se ho, aby v něm dokázal popustit uzdu fantazii – a to nemá s racionálním osvojením nic společného, to je dar.
Jste mimo jiné profesorem anglické literatury a koloniálních studií. Na českých univerzitách se ten druhý předmět neučí. Měl by?
Dle mého soudu ano. I když by se ten obor asi jmenoval jinak, daly by se v jeho rámci rozebírat podobné věci. Ostatně pokud si vezmeme Česko, má koloniální minulost vlastně taky. Byli jste přece součástí Rakouska-Uherska a taky vás ovládal Sovětský svaz.
Další podobnost bych pak viděl v tom, jaká po pádu kolonialismu panovala v čerstvě svobodných zemích očekávání – a jaká se objevila u vás bezprostředně po sametové revoluci. Dalo by se tedy v rámci takového předmětu zkoumat, která z nich se naplnila a kde naopak došlo na zklamání.
Jedna z vašich próz nese titul Ráj. Mínil jste tím Afriku před příchodem bílého muže, nebo spíš zahradu, která hraje v ději knihy docela velkou úlohu?
Rozhodně to není odkaz na Afriku před kolonizací. A rozhodně jsem nehodlal naznačit, že by snad tehdy byla nějakým rájem. Ten název se opravdu vztahuje k zahradě jako k malému, uzavřenému a překrásně uspořádanému místu, s nímž kontrastuje okolní krajina, která vůbec není rajská – je nebezpečná, plná násilí a krutosti. Ale i ticho a mír v zahradě jsou sporné, protože tam stojí dům, kde bydlí žena, která je v něm v podstatě uvězněná…
Jak vypadala Afrika před kolonizací?
Afrika je rozlehlý kontinent, takže záleží na tom, kdy a kde: vždycky měla klidné oblasti i místa, kterými zmítaly nepokoje. A taky by se mělo mluvit o jednotlivých kolonizačních vlnách: o raně islámském období, kdy cizinci z arabských končin obsadili většinu severní Afriky, a pak o evropských výbojích, které začaly někdy v 15. století.
Ale obecně bych řekl, že před kolonizací v Africe existovala menší či větší společenství lidí, která používala vlastní jazyky a vytvářela si vlastní kulturu – a když mezi nimi docházelo ke třenicím třeba v důsledku pohybu, všechno se nakonec jaksi vyjednalo a urovnalo. Tomu všemu učinila kolonizace přítrž.
Bral byste jako svého druhu ideologickou kolonizaci i socialistickou internacionální pomoc, kterou Africe poskytovala bývalá východní Evropa?
Já tu bratrskou pomoc někdejšího sovětského bloku zažil jako adolescent na vlastní kůži. Sověti nám věnovali staré tanky, které jsme vůbec nepotřebovali a které navíc ničily silnice.
Soudruzi z NDR byli zas posedlí bezpečností jinak – zřídili nám občanské průkazy. Kromě toho přivezli pár učitelů, z nichž ne všichni mluvili jazykem, kterému bychom rozuměli. V mojí škole dokonce krátce působil i učitel z Československa. A Číňané nám poslali zdravotníky, ne přímo lékaře: ale jeden každý z nich se choval, jako by byl doktor.
