Článek
Váš rod je starý, velmi početný, rozvětvený. Jak se vaše rodina dostala do Rakouska?
Dědeček se vydal do Rakouska v roce 1926 kvůli dědickým sporům, které vedl se synovcem (Jaromír, hrabě Czernin - pozn. red.). Tomu před odchodem předal panství ve Vrchlabí a v Horních Maršově, kde naše rodová větev měla domov.
Z Československa tak odešel před druhou světovou válkou. Po ní museli odejít i další Czerninové, a to na základě Benešových dekretů. Po roce 1945 byla situace ve šlechtických kruzích v Československé republice složitá. Mnozí šlechtici Hitlera nepodporovali a stejně byli vysídleni. Matka mého otce pochází například z rodu Kinských…
Běžný scénář, ale vaše rodina tedy žije v Rakousku sto let. Zůstaly vám ještě nějaké předměty, které se pojí k českým zemím, ke Krkonoším?
Dědeček koupil v Rakousku dům, kde je těch věcí poměrně dost. Jde o obrazy, nábytek…, k tomu patří také jedna výjimečná skříň, která patřila evidentně kamsi do kanceláře. Poměrně nedávno jsem ji našla na půdě. Je fascinující, že si ji předci vzali s sebou. Uchovávali v ní účetní knihy z Horního Maršova.
A samozřejmě si z Československa s sebou vzali do Rakouska vzpomínky, příběhy. Děda s nimi žil, vyprávěl, jak to kdysi tam doma vypadalo. Výrazně tím ovlivnil můj zájem o historii, protože jsem s ním vyrůstala. K tomu se přidaly příběhy mého táty, který se sice narodil v Korutanech, ale jeho bratr odešel z Horního Maršova v šesti letech. Celý život si pamatoval, kde a co v tamním parku kvetlo, rostlo.
Smysl pro detail máte evidentně v rodině. Přenášíte jej do svých knih, které čtenáři díky tomu milují. Jak dlouho trvá, než vznikne jedna?
Je pro mě až zásadní, aby mé knihy byly historicky přesné. Chci, aby se líbily čtenářům, včetně historiků. Stejně pracuji i v případě filmů. Vyprávím sice příběhy pro široké publikum, ale vždycky mu chci zprostředkovat historická fakta. Chci, abychom se z historie poučili.
Takže jak dlouho kniha vzniká?
Jde v průměru o dva až čtyři roky. Často dělám knihu i film. To byl třeba případ mé pratety Nory (kniha Žila jsem příliš krátce - pozn. red). Tam jsem měla reálnou výhodu v tom, že jsem mohla pátrat v rodinných archivech. Povídat si se staršími tetami, které její svět znaly… Jinak tomu, samozřejmě, bylo s knihou o Josefu II. Tam už nebylo koho se ptát.
U podobných témat využívám vídeňské archivy, kam jsem chodila kvůli Marii Terezii, tedy knize Marie Terezie – Mějte mě stále ráda: Dopisy nejbližší přítelkyni. V případě titulu Anna Sacher a její hotel o Anně Sacherové (1852-1930) jsem zase využívala firemní, hotelový archiv. V tomhle pracuji trošku jinak než klasičtí historici.
Hodně se ptám. Přímo v legendárním hotelu jsem tak podobně pátrala po tom, jak vypadal častý host. Samozřejmě se to dá shrnout, že byl příslušníkem bohaté aristokracie. Jenže mě taky zajímalo, jestli hostil třeba také Židy, židovskou buržoazii.
Předpokládám, že ano.
To jsem předpokládala také. Jenže písemných zmínek o tom bylo málo. Až jsem narazila na krabici s kondolenčními dopisy, které Anně Sacherové přišly po smrti jejího manžela Eduarda (1843-1890). Šedesát procent kondolenčních karet poslali právě židovští hosté. A o téhle pestrosti je právě má kniha.
Je o tom, jak býval slavný hotel na hlavní vídeňské třídě centrem společenského dění. Potkávala se v něm řada lidí, kteří přicházeli do Vídně se svými osudy. Vlastnili tam paláce, byty, chodili do divadel, do restaurací… Moje kniha, která má do značné míry románové rysy, zachycuje Vídeň na přelomu 19. a 20. století optikou hotelu Sacher.