KOMENTÁŘ: Cirkus Feri. A co ostatní? – Pod svícnem

Uspořádal se hon. Ne tolik na možného násilníka. Ale na oběti jeho činů. Prakticky šikana těch mladých dívek:

„Proč neukážou tvář? Aha, je to práce opozice!“ „Ukázaly tvář? Jasně, chtějí být slavné.“

Řekneme vám sladké tajemství: My holky chtěly být princeznami. Nikoliv oběťmi sexualizovaného útoku.

Proč sexualizovaného, a nikoliv sexuálního? Protože o sex nejde. Jde o pocit moci, jak skvěle vysvětluje Pavel Houdek nebo Lucie Hrdá. Každá oběť, když podá trestní oznámení, stává se v našich očích hrdin(k)ou. Protože nebojuje jen s následky domácího či sexualizovaného násilí. Začne bojovat se systémem, policií, státním zastupitelstvím, soudy. Zároveň si na záda namaluje terč. Je přece tak snadné kopnout si do někoho, kdo je zranitelný, a bojovat za svůj „normální“ svět, kde se tyto věci nedějí.

Obhajoba pana exposlance pak byla postavena na těch nejnižších argumentech. Ta holka má totiž na instagramovém profilu fotky! Dokonce se smála! Ach jo. Známe hrdiny, kteří si prožili ty nejhorší věci, které si jen umíte představit. A víte co? Také dávají fotky na sociální sítě. Skandál. Je to jejich boj. Jejich vyrovnání se se situací. Vždyť i nepoučené okolí často říká: „Hele, byl to jeden špatnej sex, tak se na to vyprdni a žij dál. Běž se projít.“

Jsme tak přísnými soudci. Očekáváme chování od lidí, jejichž situaci si vůbec neumíme představit. Nevíme, co za tím úsměvem je. I oběti násilných trestných činů mají smysl pro humor. Jsou to lidé z masa a kostí.

Jednou nám jedna hrdinka řekla: „Bylo to hrozný, típal o mě cigarety. Tak jsem mu koupila iqosky.“ A pamatuju si, jak jsme se najednou obě naráz zasmály. Ne snad proto, že je to vtipné. Ale protože je to absurdní. Protože nakládáme neustále na oběti, co měly, nebo neměly dělat, kam měly, nebo neměly jít, co měly mít, nebo neměly mít na sobě.

Jsme svědky příkladné ukázky významu termínu „sekundární viktimizace“.

Pojďme si z této kauzy vzít ne „zkaženou kariéru nadějného politika“, ale to, že soudíme jako společnost daleko tvrději oběti než násilníky.

Budiž nám příběh Magdy, Elišky, Katky, Milana, Filipa a dalších našich hrdinů důkazem.

Nebagatelizujme, zkusme naslouchat a zajímat se víc o problematiku domácího a sexualizovaného násilí. Začít vnímat problematiku posttraumatické stresové poruchy. Protože násilí není jen o tom samotném momentu. Je to věc, kterou máte v duši do konce života.

Co si z toho vzít? Minimálně zpřísnění trestů. Přijmout znásilnění z podstaty, aby nemusely malé děti vysvětlovat, zda chtěly, nebo nechtěly být zneužity svými příbuznými, aby nepadaly podmínky v případech zneužitých chlapců, aby za zmrzačení miminka nepadaly podmínky a potom si nad tím systém neumýval ruce.

Pokud změníme přístup systému k obětem násilných trestných činů, je to aspoň jedna dobrá věc, která z kauzy vzejde.