Příběh Elišky: Táta mě bil, učitel znásilnil. Dostal podmínku a já žiju na antidepresivech

„Doma to nikdy moc nefungovalo. Táta je alkoholik, který si to nepřizná. Bil nás děti i mámu. Fyzické tresty byly na jiné úrovni, než když dá rodič dítěti facku, protože něco provede. Jednou mě otec táhl za kapuci u mikiny přes půl baráku, vytřel se mnou podlahu a pak mě hodil na topení. Přišla jsem o dva přední zuby,“ začíná vyprávět Eliška svůj silný příběh v rámci podcastu Pod svícnem, který zveřejňuje příběhy obětí domácího násilí.

Ve škole Eliška působila zamlkle, vykazovala známky psychických problémů, pomoci se jí přesto dlouho nedostalo.

„Už ve školce jsem si s nikým nehrála, měla jsem strach. Moji rodiče byli od začátku proti psychologům. Bojovala jsem se záchvaty úzkostí, rodiče mě s tím poslali do háje,“ říká Eliška otevřeně.

Další zásadní moment v Eliščině životě přišel, když ji v osmi letech znásilnil učitel ve školní tělocvičně. Krvácela, měla bolesti, dospělý muž přesto ve znásilnění pokračoval. Později ve škole skončil a od soudu odešel s podmínkou.

„Byl to tehdy nový učitel, který do té doby učil na druhém stupni. Všiml si mě, když jsem v družině seděla bokem od ostatních dětí,“ vzpomíná dnes dospělá žena na hrůzný zážitek.

První psychologické pomoci se Elišce přitom dostalo až v 16 letech na gymnáziu. „Kdyby tam tehdy nebyla naše školní psycholožka, tak už tady možná nejsem,“ konstatuje.

Eliška má dodnes noční můry, po probuzení z nich musí jít zvracet. Lekne se obyčejného zvuku lednice. Má problém sedět s cizím mužem v jedné místnosti.

U podobných příběhů se iniciativa Pod svícnem občas setkává s bagatelizací, nařčením z vymyšlení příběhu nebo kritikou, proč oběť zveřejní příběh až po delší době. Proti tomu se Eliška tvrdě vymezuje.

„Vnitřně jsem z toho strašně nasraná. U takových lidí to není hloupost, ale bezcitnost. Ti lidé asi nikdy nezažili nic, co by je tak silně zasáhlo. Nedokáží si uvědomit, co to s člověkem dělá. Když člověk sám neměl nikdy problém, tak je těžké pochopit, jak se může cítit někdo, kdo takový problém má. Já jsem o svém příběhu dlouhou dobu nebyla schopná mluvit. Byla jsem hospitalizovaná na psychiatrii, tam mi všichni naslouchali a stejně jsem to nedokázala. Svoji roli hraje čas nebo příběh někoho jiného. Vyčítat lidem, že přišli s příběhem až po delší době, je hrozné,“ dodává Eliška.

Eliška v osmnácti letech odešla z domu, všechno přežila a se svým příběhem se svěřila na podzim roku 2022 iniciativě Pod svícnem. Jeho celé znění si můžete poslechnout v audio přehrávači v úvodu článku.

V rámci ochrany soukromí oběti bylo použito smyšlené jméno a upraven hlas.