Běžkování pod Dachsteinem nadchne kvalitou i rozmanitostí tras

Běžkaři se v okolí štýrského střediska Ramsau am Dachstein mohou navíc spolehnout na každodenní údržbu tratí, o které se jim v tuzemsku – až na čestné výjimky – může jen zdát. Ačkoli tento luxus není zadarmo, jakmile si na něj zvyknete, rádi zaplatíte. Pro letošní sezonu stojí celodenní běžkování sedmnáct eur, výhodnější je ovšem vícedenní vstupenka. Týden vás přijde na pětačtyřicet eur.

Nudit se však nebudou ani ti, kdo se bez lyží obejdou. Oblast je protkána sítí prohrnutých cest pro pěší (většina z nich je vyznačena na mapy.cz), které využívají rodiny s dětmi na saních i v kočárcích, pejskaři nebo milovníci chůze s trekovými holemi. Místní farmáři nabízejí projížďky na saních tažených koňmi, půjčit se dá takzvaný fatbike, tedy kolo s širokými plášti určené do těžkého terénu, či sněžnice na výšlap v hlubším sněhu.

Unikátní je v Ramsau a okolí nabídka běžkařských tras (celkem jich je dvacet), z nichž většinu jsme projeli. S ohledem na výkonnost si z nich vyberou všichni. Jejich délka začíná doslova na pár kilometrech, nejdelší okruh pak měří něco přes třicet. Různorodá je i škála převýšení – od nižších desítek po stovky metrů. V neposlední řadě je třeba ocenit i rozmanitost krajiny, kterou bílá stopa vede.

Ať už si ale vyberete jakoukoli trasu, vždycky budete mít nějakou dobu na dohled alpská panoramata, z nichž nejvyšší, téměř třítisícový, je zmíněný Dachstein. Cestu lesem je vhodné zvolit v případě, že dostatečně mrzne. Tehdy je totiž jisté, že do stopy nenapadají větvičky, šišky nebo lišejníky, které s sebou ze stromů strhává tající sníh. V lese se také na chvíli schováte před silnějším větrem či sluníčkem, jehož nevýhodou je, že na určitých místech zhoršuje kvalitu stopy.

Protože jde o lokalitu, která na jasnou oblohu není skoupá, opalovací krém a sluneční brýle by měly být samozřejmou součástí výbavy. Jakmile však slunce zajde za kopec a při návratu vás navíc čeká sjezd, je nutné se připravit na teplotu o několik stupňů nižší, než při které jste vyráželi. Při větší znalosti tras lze jejich pestrost využít, nakombinovat je a výlet si naplánovat tak, že vás sluneční paprsky budou provázet až do konce.

V bílé stopě byste se měli zdržovat od sedmi ráno do pěti odpoledne. Poté vyjíždějí rolby, které tratě až do pozdních večerních hodin upravují. Ty čerstvé jsou měkké a potřebují nějaký čas na to, aby ztvrdly. Ale ani noční sovy nepřijdou zkrátka. Po setmění se mohou vydat na čtyřkilometrový osvětlený okruh, který začíná u stadionu, výchozího bodu většiny tratí. Na dvou z nich, které vedou přehledným terénem, se dá za úplňku běžkovat až do půlnoci.

Zvlášť běžkaři, kteří do Ramsau přijedou poprvé a nedokážou odhadnout, za jak dlouho okruh zvládnou, by měli mít pro všechny případy připravené čelovky. Některé úseky totiž vyžadují zvýšenou pozornost i za světla, natož pak za tmy. Týká se to především prudkých a občas i zledovatělých sjezdů (bývají označeny cedulemi), kde je třeba brzdit od samého začátku. Také ve stopě, kterou přetíná silnice, se mějte na pozoru. Jistější je při přechodu na druhou stranu lyže sundat.

Kvalita tratí spočívá nejen v jejich údržbě. Na některých úsecích si budete připadat jako na běžkařské dálnici, kde je dostatek místa pro „bruslaře“ i pomalejší či rychlejší vyznavače „klasiky“, a to v obou směrech. Znovu se zde nabízí srovnání s Českem, které ovšem pokulhává, protože v tuzemsku se – kromě dobrovolných příspěvků – za stopu neplatí.

V Ramsau a okolí si zkrátka nikdo nepřekáží, protože každý má dostatek místa pro své tempo. Lze narazit na vyložené sportovce, kteří pracují na své fyzičce, i na turisty, kteří si spolu při běžkování povídají a kochají se krajinou. Co se týká věku, jde o průřez od tří do osmdesáti let. Za mnoho desítek hodin strávených ve stopě jsme se nesetkali s jediným konfliktem mezi běžkaři.

Problém mohou vyvolat pěší turisté, kteří výjimečně vstupují do stopy i s neukázněnými psy. Pejskaři ale zpravidla využívají cesty pro pěší, na nichž je, zvlášť poblíž centra obce, dostatek odpadkových košů se sáčky na exkrementy. Nutno podotknout, že majitelé psů po svých mazlíčcích poctivě uklízejí. Samozřejmostí by mělo být vodítko. Když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli lesní zvěři a vzteklým liškám, na něž upozorňuje cedule na lesním úseku nejdelší trati.

Orientaci na běžkařských trasách zajišťuje kvalitní tabulové značení (každá trať má svůj název, barvu a číslo) a mapy na klíčových místech. Výhodou a pro někoho i motivací jsou restaurace či horské boudy přímo u stopy. Týká se to například nejdelší, téměř dvaatřicet kilometrů dlouhé trati Dachstein Classic, jejíž součástí je mimo jiné pětikilometrové stoupání lesem.

Na několika místech se vám sice otevírají krásné výhledy na Dachstein, ale jinak jde – vzhledem k nízkému počtu projíždějících běžkařů – o záležitost spíše pro nadšence. Anebo milovníky skvělého pšeničného piva či trhance (Kaiserschmarrn), kterým se lze odměnit v boudě Wiesmahdalm se slunnou terasou s vyhlídkou na Schladmingské Taury. Ale pozor, berou zde pouze hotovost, stejně jako v mnoha jiných podobných zařízeních v okolí.

Kdo se chce podívat výš než „jen“ do třinácti set metrů nad mořem, může využít letošní novinku, svah kolem vrcholu Rittisberg, kam vás vyveze sedačková lanovka (není v ceně běžkařské vstupenky). Ve výšce kolem patnácti set metrů je připraven zhruba pětikilometrový okruh, který ocení především milovníci výhledů – na štíty Dachsteinu, ramsauskou plošinu a Schladmingské Taury.

Ve výšce přes dva a půl tisíce metrů nad mořem si můžete od října do konce května zaběžkovat v případě, že se necháte vyvézt kabinkovou lanovkou na dachsteinský ledovec, kde trénují špičkoví světoví sportovci.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Lyžování a snowboarding v zahraničí od CK