Setkání s prababičkou zmařil covid, tornádo i válka

Rodina, jejíž jména redakce na výslovné přání změnila, má osmiletou Natálii a pětiletého Jirku. Maminka, Ukrajinka Světlana, u nás žije od roku 1999. Tehdy přišla s matkou do země a záhy našla životního partnera Martina. Na Ukrajině zůstala její dnes čtyřiaosmdesátiletá babička a devadesátiletý děda. Když se mladé ženě narodily děti, chtěla je samozřejmě ukázat i prarodičům.

„Odkládali jsme to, nechtěli jsme je brát na dlouhou cestu, dokud byly opravdu malé. Netušili jsme ale, jak moc budeme cestu odkládat. Předloni se proti plánu postavil covid a s ním spojená opatření, která dopadla na cestování. Zůstaly tedy doma. Vloni to zmařilo tornádo. A letos? Válka,“ říká Martin.

Když se vloni 24. června ukrývali před zuřícím živlem do kotelny domu, proměnil se plán cesty v trosky. „Museli jsme opravit střechu domu, pak jsem pomáhal známým, co kde bylo potřeba, z cesty sešlo. Říkali jsme si, nedá se nic dělat. Pojedeme příští rok, mezitím děti ještě povyrostou a o to lépe zvládnou cestu,“ vzpomíná muž na loňskou změnu plánů. Netušil, že další rok přinese něco ještě horšího, než bylo tornádo.

Domovem seniorů je Cherson, zhruba třísettisícové město, které padlo do rukou Rusů. „Žijí. Vázne tam zásobování, na vše jsou fronty. Ty jim v jejich věku už dělají problémy, spousta obchodů je zavřených. Ale žijí. Pokud zrovna není výpadek spojení, dovoláme se jim,“ říká žena.

„Zažila jsem druhou světovou válku. Nemyslela jsem si, že ještě zažiji další,“ svěřila se příbuzným na Moravě žena narozená v roce 1938. Z města odmítla s manželem utéct, je to jejich domov a už tam chtějí dožít.

„Když je signál, dovoláme se jim, ale někdy to dlouhé hodiny či dny není možné. A potom nevíme, co s nimi je, zda je problém ve spojení, nebo se jim něco stalo. Jsou tam hodiny, kdy smějí vycházet a sehnat něco k jídlu. Ale Rusové tam třeba rozstříleli dva mladíky, kteří jeli na kole mimo vymezenou dobu,“ řekl Martin.

Rodina z Moravy má obavy, zda se jí ještě vůbec podaří ukázat příbuzným jejich pravnoučata. Cestu dlouhou kolem dvou tisíc kilometrů odkládali, až nebudou děti úplně malé.

„Děti prarodiče znají, komunikovali jsme přes Skype, mají od nás fotky. Jenže v reálu se ještě neviděli. Těšila jsem se, že letos už to bude. Místo toho se strachujeme, co bude dál,“ říká Světlana.

„Dnes se bojím, jestli se s prarodiči vůbec setkají. I kdyby nakrásně válka brzy skončila, cesty, domy, vše je tam zničené. Bude třeba opravovat, to není čas jet na výlet za prarodiči. A oni, léta běží, nejsou nejmladší. Doufáme, že se to podaří, ale zaručit, že se dožijí setkání s pravnoučaty, nemůžeme,“ říká Martin.