Kvůli nedostatku peněz se musela vzdát vzdělání. Cestu ke psaní si stejně našla

Celosvětově ji proslavila románová zpracování osudů žen v období středověku. Téma si Sigrid Undsetová nezvolila náhodou, její otec byl archeolog a matka intelektuálka, po níž dcera zdědila umělecké nadání i silné odhodlání. Z tohoto rodinného podhoubí vzešel zcela nový typ norské literární postavy – zaměstnaná a ekonomicky aktivní žena. Přesto nebyla Sigrid autorkou souznící s tradičním feministickým hnutím. Na postavení žen totiž vyjadřovala prostřednictvím své tvorby specifický názor, podle kterého také žila.

Rodiče sice podporovali vzdělání svých tří dcer, ovšem nejstarší Sigrid ztratila naději na univerzitní studia ve chvíli, kdy otec zemřel. Ekonomická situace rodiny se prudce zhoršila, a tak Sigrid absolvovala pouze roční odborný kurz pro sekretářky. Povolání vykonávala od svých šestnácti a dalších deset let pak podporovala ovdovělou matku a mladší sestry.

Vášně pro psaní, která v ní vzklíčila už dávno, se však nevzdala. První historický román ze středověkého Dánska prestižní norské nakladatelství odmítlo, ovšem se zpětnou vazbou, že autorka vykazuje značný talent a měla by se soustředit na současnost. Román Paní Marta Oulieová vyšel v roce 1907 a vyvolal skandál.

Představuje totiž reportáž ze života nevěrné ženy přemožené erotomanií a narcismem. Ze Sigrid se stala literární hvězda. Dva roky po tomto debutu získala stipendium na pobyt v Římě, které jí umožnilo vymanit se z rodinných závazků a naplno se soustředit na povolání spisovatelky. Byl to splněný sen, kterého Sigrid využila naplno.

Ve Věčném městě pronikla do uměleckého prostředí a poznala bezpočet nových lidí, včetně norského malíře Anderse Svarstada, rozvedeného a staršího muže. V roce 1912 tajně uzavřeli sňatek, o rok později se jim narodil syn. Kvůli jeho zdravotnímu stavu se Sigrid rozhodla vrátit se do Osla.

Po krátkém pobytu v domě matky se s rodinou přestěhovala do malého města za Oslem, kde se oddala roli ženy v domácnosti. I nadále však psala, román Jaro vyšel v roce 1914, o dva roky později porodila dceru. Tyto dvě polohy – matka a autorka – se v ní však stále praly, o to víc, že manžel v domácnosti víceméně absentoval. Během očekávání třetího dítěte v roce 1919 se Sigrid přestěhovala na usedlost, již pojmenovala Bjerkebak. Zde si vybudovala svůj vesmír, který stál na dvou pilířích: literárním a rodinném. Vyjma období druhé světové války Sigrid žila na statku až do smrti.

Literární produkce nadějné autorky zásadně reflektovala její životní události a osobní dilemata. V dílech z prvního tvůrčího období se zaměřila na ženské protagonistky pocházející většinou z nižší střední třídy, které jsou rozpolcené mezi tradiční rolí matky a touhou po emancipovaném životě a seberealizaci. Pokud ženské postavy nacházejí klid, tak je to v mateřství a v rodinném životě. Sigrid se v tvorbě věnovala lásce duševní i tělesné, kterou považovala za nezbytnou součást partnerského života.

Druhé tvůrčí období charakterizuje historická próza. Protože se Sigrid stala jedinou živitelkou rodiny a psaní představovalo jediný zdroj příjmů, musela svoji literární aktivitu posílit. A protože vždycky toužila psát středověké romance, o čemž svědčí i román Příběh o Ljotovi a Vigdis z roku 1909, k žánru se vrátila a na začátku 20. let 20. století vydala románovou trilogii z norského středověku Kristina Vavřincova (1920–1922).

Jde o příběh zemanské dcery, která podlehne svodům staršího okouzlujícího, ale lehkomyslného muže ze šlechtického rodu, za něhož se proti vůli otce provdá. Její vyvzdorovanou lásku však provází doživotní trýzeň a hrdinka touží po odpuštění otce a boha. Sigrid zde mistrně uplatnila své rozsáhlé znalosti středověku, které doplnila o psychologický vhled a emocionální hloubku. Hned první díl Věnec se setkal s úspěchem u čtenářů i kritiky, u dalších svazků Manželka a Kříž tomu nebylo jinak.

I v případě čtyřdílného románu Olav Audunsson (1925– 1927) byly recenze výjimečné a pozitivní ohlasy přicházely dokonce i ze zahraničí. Historická tematika se v tomto období spojila s náboženskými otázkami, které odpovídaly Sigridině nové hodnotové orientaci, sebezkoumání i hledání útěchy a odpuštění. Katolicismus pronikl do třetího tvůrčího období, v němž se norská prozaička navrátila k tématům ze současnosti. Stěžejní se pro ni stalo manželské soužití, ale i egoismus v mezilidských vztazích.

Mimořádného literárního uznání se jí pak dostalo v roce 1928, kdy jako třetí žena v historii získala Nobelovu cenu za literaturu. (První byla Švédka Selma Ottilia Lovisa Lagerlöfová a druhou Italka Grazia Deleddaová.) Tu jí vynesla právě trilogie Kristina Vavřincova. Cena význam knihy ještě posílila a literární hrdinka se stala uctívaným a oživovaným mýtem – proměnila se v symbol ženského údělu.

Ztotožňování s Kristinou a její přivlastňovaní u Norů je analogické vztahu Čechů k Babičce, podobně i feministické přisvojování spisovatelky Boženy Němcové v jejím emancipovaném a současně kontroverzně vnímaném ženství. Románová sága byla opakovaně vydána, přeložena do mnoha jazyků a dočkala se divadelních i filmových adaptací.

Když začala v Evropě stoupat moc nacistů, Sigrid proti nim otevřeně bojovala. Kvůli tomu byly její knihy v Německu zakázané a přišly i další rány. Před vypuknutím války zemřela její mladičká, mentálně postižená dcera. Po německé invazi do Norska v roce 1940 musela Sigrid emigrovat do San Franciska. Šest dnů po útěku se dozvěděla, že její nejstarší syn padl v boji proti německým okupantům.

V newyorské čtvrti Brooklyn Heights si pronajala malý byt, cestovala po Spojených státech, přednášela o norské kultuře a demokracii a začala pracovat na tajném projektu pro první dámu Eleanor Rooseveltovou. Sestavila seznam norských knihoven, historických budov a vědeckých archivů, které bylo třeba ochránit v případě okupace spojeneckými silami.

Po válce se vrátila do Norska. V roce 1947 získala za svůj přínos Královský norský řád svatého Olafa a řadu dalších vyznamenání. Její zdraví se postupně zhoršovalo a v důsledku toho klesala i literární produkce. Zemřela v roce 1949 v Lillehammeru.