Glosa: Při hubnutí muži stačí 12 hodin pohybu týdně, žena jich pro stejný efekt potřebuje 50

Byť jsme stejného živočišného druhu, mužské a ženské tělo funguje v mnoha aspektech odlišně. Proto ani hubnutí nemůže být nalinkováno identicky a probíhat podle stejných pravidel. Medicína má pro toto tvrzení argumentů víc než dost. Pojďme si tedy udělat malé opáčko z biologie.

Muži a ženy mají odlišné procento tělesného tuku i podíl aktivní „beztukové“ hmoty – tedy svalů, kostí, orgánů. Za rozdíl můžou hormony, mužský testosteron podporuje tvorbu svalů, ženský estrogen zase ukládání tuků. Jeho vyšší zásoby si tělo udržuje kvůli menstruaci, těhotenství či kojení. Je tedy jasné, že požadavky na výživu budou u každého pohlaví jiné.

Dospívající dívky rostou rychleji a dříve. „Samá ruka, samá noha“ začínají být už kolem jedenáctého až čtrnáctého roku, zatímco kluci vyčkávají v průměru o čtyři roky déle.

Kalorická a živinová potřeba dospívajících dívek převyšuje v tomto exponovaném čase potřeby dospělé ženy dokonce o čtvrtinu. Pokud však slečna začne držet dietu před ukončením exponenciálního růstu, naruší významně svou psychiku, výšku i hormonální činnost. S důsledky toho všeho se pak může potýkat celý dospělý život.

Ve chvíli, kdy začne menstruovat, začne se jí cyklicky měnit zavodnění (tedy tělesná hmotnost během jednoho měsíce), bazální teplota (tedy potřeba sacharidů během cyklu) i citlivost na zátěž vinou bolesti při odlučování děložní sliznice a ztráty krve. To se samozřejmě pak „táhne“ celé její plodné období.

Reprodukční funkce mění též energetické a živinové potřeby i stavbu jejího těla – a to mimo jiné v souvislosti s počtem donošených dětí. První těhotenství mění hmotnost (zhruba 10 kg navíc) i těžiště a tělo během něj neustále skenuje množství aktivní hmoty a tuku v těle nastávající matky.

Pakliže zjistí nedostatky, relativně autonomně je vlivem progesteronu opravuje. Proto mívají ženy nutkavé těhotenské chutě – děje se to v zájmu vývoje plodu. Během prvního těhotenství se mění i postava, což je vidět zejména na prsou, pánvi a dolních končetinách. Změn doznává také svalové napětí v zádech, pánevním dnu a břichu.

Když žena porodí, nastává další změna. Výchova dětí vyžaduje adaptaci na jiný typ zátěže, než je tomu u muže. Rozdíl je celkem významný, u ženy jde především o zátěž vytrvalostní, aerobní, nízko intenzivní a hlavně celodenní (péče o děti, nošení břemen, přebalování, vycházky s kočárem, vaření, úklid), což dává v součtu nějakých 40 až 50 hodin týdně. Je to ovšem jen část celkové zátěže ženy na rodičovské dovolené. „Doba, po kterou pracuje pro rodinu a stará se o děti, totiž celkově přesahuje 16 hodin denně,“ uvedla studie s názvem Rozdělení domácích prací v rodinách s dětmi, kterou před lety vydal Sociologický ústav Akademie věd.

Zátěž mužského protějšku je v tomto bodě vysoko intenzivní, nárazová a silová a zahrnuje časové období mezi 5 až 12 hodinami týdně.

Další studie zveřejněná na odborném serveru Pubmed je možná ještě zajímavější. Konstatuje totiž, že nízko intenzivní aerobní aktivity po padesátce (kdy už se ženy celý den netočí kolem dětí a domácnosti) udržují ženám kardiovaskulární zdraví, ovšem pozor, u mužů je to přesně naopak. Se stoupající dobou a intenzitou cvičení u nich klesá doba dožití a narůstají kardiovaskulární choroby.

Stavba mozku ženy a její role při výchově dětí vede rovněž k jiným prioritám (mateřský instinkt chrání potřeby ostatních) i jiné reakci na stres, než je tomu u muže (bojovnost a sexuální instinkt).

Žena má navíc vyšší schopnost sebekritiky, protože cítí, myslí, jedná a mluví zároveň – a při selhání zvoleného postupu obviňuje sebe. Muž buď v klidu přemýšlí, jindy cítí a jedná, nebo cítí a mluví, proto je ve výkonu i v přemýšlení rychlejší a subjektivnější. Selhání pak zvyšuje jeho potřebu izolace, jinak vede k agresi vůči okolí.

Reprodukční funkce ženy a produkce hormonů (estrogenu, progesteronu) se v polovině jejího života zcela zastaví, což poté zvyšuje její křehkost a náchylnost k rychlejší ztrátě aktivní hmoty a zlomeninám vinou osteoporózy. A to mnohem dřív, než je tomu u muže. U něj produkce testosteronu sice mírně klesá ve třiceti, čtyřiceti a padesáti letech, ale je celoživotně zachovaná.

Omlouvám se za delší úvod, ale měla jsem potřebu vysvětlit, jak moc nás zavádějí na scestí jednoduché zkratky. Pokud jde o lidské tělo, nic není jednoduché. Takže v medicíně, což je obor založený na důkazech, by se mělo při hodnocení dopadu různých doporučení – tedy i dietních – na změnu zdravotního stavu člověka postupovat přísně vědecky. Tento požadavek se ale dostává do rozporu s dostupnými daty tam, kde se požadované „normální hodnoty“ liší podle pohlaví, věku a dalších parametrů, které ne vždy medicínský výzkum dostatečně sleduje. A to zejména u žen v plodném věku a během těhotenství a kojení.

Dalším problémem objektivizace založené na důkazech je to, že i čísla takzvaných normálních hodnot v úzké normě (v laboratorních výsledcích je to prostřední sloupec) se týkají jen 34 až 50 % populace. Spolu s normou širší zahrnují dohromady stále jen 80 až 90 % populace. A co ten zbytek? Nachází se na okrajích Gaussovy křivky, jež ukazuje rozložení normálních hodnot. Pět až deset procent naší populace tedy tvoří výjimky, jejichž hodnoty by měly lékaře přimět k podrobnějšímu vyšetření. A pokud nic závažného neprokáže a člověku jeho „jinakost“ nepůsobí potíže, měly by být hodnoty v tomto případě považované za normální, tedy nevyžadující zásah ani léčbu.

Konkrétně u BMI (Body Mass Index), který stále mnoho lékařů považuje za určující pro hodnocení „nadváhy“, je právě pohlaví tím faktorem, který vede k řadě nevědeckých nepřesností. Parametr BMI, který se vypočítá tak, že svou hmotnost vydělíte výškou v metrech na druhou, byl arbitrárně určen v 50. až 70. letech 20. století na základě sledování malého množství mladých mužů. Odborníci tehdy nezohlednili specifika ženského organismu. A totéž se pochopitelně týká i hubnutí obou pohlaví.

Důsledky těchto nepřesností, spolu s odlišnostmi v hormonální, ale i psychické oblasti a rolích mužů a žen vedly zhruba od 70. let 20. století k exponenciálnímu nárůstu poruch příjmu potravy a dominance těchto poruch právě u žen – v současnosti je poměr 9:1 v jejich neprospěch. A i když se o tomto problému ví a mluví, bohužel se ho nedaří vyřešit. Ba co hůř, čísla rostou až děsivě rychle. Podle údajů Českého statistického úřadu se v generaci dívek 14 až 17 let zvýšil výskyt poruch příjmu potravy za poslední dekádu o 90 procent. Jde zřejmě i o důsledek toxického vlivu sociálních sítí na sebevědomí a sebeúctu dospívajících.

Důsledkem všech zmíněných odlišností je, že hubne-li dietou a pohybem žena, potřebuje proměnlivé dávky sacharidů podle fáze menstruačního cyklu (od menstruace k ovulaci se potřeba snižuje, od ovulace k menstruaci zvyšuje), zvyšující se dodávku energie podle fáze těhotenství a doby kojení a o troj až pětinásobek každodenního aerobního pohybu více než muž. Navíc má vinou zadržování vody během menstruačního cyklu během jednoho měsíce proměnlivou hmotnost až o tři kila nahoru či dolů.

Pro ženy obecně jsou nevhodné vysokoproteinové a nízkosacharidové stravovací režimy, tedy jen maso se zeleninou bez přílohy nebo ketodieta. Ohrožují jejich plodnost, případně zdraví plodu. Ženám vinou větší zátěže ledvin hrozí těhotenská gestóza, syndrom polycystických ovarií nebo neplodnost s nadprodukcí testosteronu. Pokud kojí, zmíněné diety ohrožují i její dítě. Matkám, které se snaží po porodu rychle zhubnout a omezí stravu, se navíc může přestat tvořit mléko.

Ale i když už má žena děti větší, není nízkoenergetický režim či půst rozumná cesta. Obojí narušuje psychiku, krvetvorbu i hormonální činnost. V ohrožení jsou hlavně štítná a pohlavní žlázy. U mentální anorexie je vysazení menstruace jedním z diagnostických rysů této poruchy příjmu potravy. Ženská tuková tkáň je vinou vyšší rezistence hůře odbouratelná než u muže a po extrémních dietách má tendenci se znovu vytvořit téměř okamžitě. Tzv. jo-jo efekt je tedy rychlejší a nastává častěji než u mužů. Narušení psychiky a emoční rovnováhy vinou omezení stravy vede u žen i k vyššímu výskytu depresí a premenstruální tenze.

Když jde o hubnutí, muž to má snadnější. Tam, kde by žena potřebovala 50 hodin pohybu týdně, jemu stačí pro stejný efekt 12 hodin. „Muži hubnou většinou rychleji prostě proto, že mají větší procento svalů a vyšší klidový energetický výdej. Jejich tělo pálí víc kalorií i při ‚sezení na gauči‘. Ženy mají přirozeně vyšší procento tělesného tuku, který si organismus víc ‚chrání‘ (tuk je pro ženský organismus důležitější než pro muže, neboť je zásobárnou energie pro případné těhotenství a kojení). Proto dvě pohlaví se stejnou dietou a pohybem často nehubnou stejně: muži prostě hubnou rychleji a snesou i ‚drsnější zacházení‘, zatímco ženy potřebují více času a šetrnější přístup,“ upozorňuje výživový specialista Petr Havlíček.