Promarněné příležitosti Extrémních proměn

Přestože každý divák oblíbené reality show chápe, co asi tak obnáší extrémní redukční režim, stejně je výsledným efektem některých proměn fascinován a na televizi se přilepí. Aby také ne, název skutečně v některých případech dostál tomu, co vidíte na obrazovce. Jako lékařka pomáhám celý svůj profesní život lidem hubnout, a tak si kladu otázku: „Posílí pořad motivaci diváků začít shazovat nadbytečná kila, anebo si řeknou, na tohle nemám, a veškeré snažení zabalí?“

Ano, jistě, chápu, že hlavní cíl série příběhů lidí, kterým televize dává šanci napravit svůj život, jsou tryskající slzy diváků. To se jistě daří. Ale vzhledem k tomu, že jde o problematiku zdraví, je velká škoda, že se mezi všechny ty emoce nedostalo aspoň pár užitečných sdělení. Podle mě to možné bylo. V každém díle by stačilo trochu edukace a pak se zase mohlo plakat nebo jásat dál. Musím ale objektivně napsat, že pořad má i pozitivní stránky. Pojďme si tedy zápory a klady projít popořádku.

V posledních týdnech se v poradně setkáváme s klientkami, které samy sebe shazují za výsledky, které podle nich nejsou dost dobré: „Když vidím, kolik lidé v Extrémních proměnách hubnou, jsem oproti nim dost pozadu,“ stěžují si často. Přitom klientka hubne třeba z hmotnosti 75 kg na svých optimálních 70. To je oproti obezitě ohrožující život úplně jiný případ.

Za zdravé hubnutí se považuje týdenní úbytek 0,5 až 1 % vstupní hmotnosti. To znamená, že za měsíc lze zdravě zhubnout přibližně 2–4 % váhy.

Má-li někdo na počátku hubnutí 140 kg, může za tři měsíce shodit maximálně 16,2 kg. Účastníci reality show Extrémní proměny však dostávají za úkol zhubnout do prvního tříměsíčního vážení něco kolem 25 kg. Pro běžného diváka, který by chtěl příklad následovat, se to dalo krátce a jednoduše vysvětlit tím, že účastníci mají veškerou myslitelnou podporu. A že tvůrci pořadu nevybízejí k následování bez odborného dohledu.

Pozitivum v tomto bodě je, že na hodně lidí může zapůsobit uvědomění si, že zhubnout z vysoké váhy je možné a že nikdy není pozdě. A už vůbec není důvod to zabalit. Krásně je vidět i to, že když člověk odhodí desítky nadbytečných kil, žije život, jaký chce on, ne takový, jaký na něj zbyl.

Hodnocení pokroku účastníků se děje téměř výhradně hodnocením čísla na váze po třech, šesti a devíti měsících redukčního režimu. Pokud účastník zhubne třeba místo stanovených 25 kg jen 23, dočká se místo pochvaly, kterou si bezesporu zaslouží, pouze pochmurného konstatování, že nesplnil cíl. Přitom viníkem není účastník samotný, ale právě ten cíl, jak jsem vysvětlila v předešlé pasáži o nerealistických očekáváních.

V pořadu není řečeno, že cílem je hubnout hlavně tuk, že by se měl měřit obvod pasu a další tělesné obvody. Jako kdyby byl divák hloupý a scenáristé se báli, že více než číslo na váze nepochopí.

Také mě mrzí promarněná šance vysvětlit lidem, že při hubnutí nastávají fáze plató, kdy se váhový úbytek zastaví, ale když budou dodržovat, co mají, zase se rozeběhne. A že je vlastně dobře, když dojde k několikatýdenní váhové stabilizaci. Ano, jasně, projekt nemůže trvat dva roky místo jednoho, ale říct se to dalo. Aspoň jednou větou.

O výživě při hubnutí a nastavení správného energetického deficitu se v Extrémních proměnách moc nedozvíme. V jednom z dílů jako kdyby „uteklo“, že byl jídelníček 140kilové ženy nastaven pod 6000 kJ při enormní fyzické aktivitě. To znamená minimálně 2000 kJ pod její bazální metabolismus. Ve výsledku mohla být tato osoba denně v celkovém deficitu 5000–6000 kJ. Přitom doporučovaný energetický deficit je 2000 kJ.

Při takto nízkých hodnotách trpí kromě jiného imunita. Mimochodem, všimli jste si, jak jsou skoro všichni účastníci po pár měsících nemocní? Nikde nezazní, jak důležité jsou v jídelníčku bílkoviny, aby se při extrémně rychlém hubnutí zachovala aspoň část svalové hmoty. Takže i když člověk hodně silově cvičí, při enormně velkém deficitu svaly mizí.

Bývalo by bylo možné zkrátit nekonečně dlouhý záběr na zpocenou, funící a hekající osobu při běhu a v ušetřeném čase vložit aspoň jedinou větu o bílkovinách, kdyby nic jiného. Věřím tomu, že by to nutriční terapeut Miloslav Šindelář zvládl perfektně. Místo toho z něj v produkci udělali propagátora jednoho ze spolupracujících řetězců a přínosné informace o výživě, které on pravděpodobně vyslovil, do finální verze nepustili.

Stravování v bootcampu, kde účastníci tráví první měsíc, nehodnotí ve videích nejlépe. To v divákovi vyvolává představu, že jídlo při hubnutí nemůže být dobré. A tak ve vlogu jednoho z nich zazní: „Zase ten hnusnej cottage.“ Proč zrovna tohle musí divák slyšet? To jsem nepochopila.

Pozitivum určitě je, že nutriční terapeut pořadu Miloslav Šindelář názorně poukazuje na užitečné informace, třeba kolik energie v sobě skrývají sladké a alkoholické nápoje. To je fajn. Ale záběr by mohl být alespoň o vteřinu delší a detailnější. Vtipné někdy bývají doporučované záměny. Například: místo rumu s colou si dejte smoothie z ovoce a zeleniny.

Divák Extrémních proměn si nemůže nevšimnout, že všichni účastníci cvičí nejen aerobně, ale z velké části také silově. Bohužel se nedozví, proč se tak děje a jaké benefity silový pohyb při hubnutí přináší. Přitom by nebylo tak složité do pořadu vložit občas drobné informace o tom, jak silový trénink funguje proti zpomalení metabolismu, že (spolu s bílkovinami v jídelníčku) zachovává svalovou hmotu, že je svalová hmota metabolicky aktivnější než tuk, že tělo spotřebovává víc energie nejen během tréninku, ale až 48 hodin po něm, že se zlepšuje citlivost tkání na inzulín a další a další pozitiva.

V neposlední řadě zlepšuje silový trénink sebevědomí člověka. Pohyb by měl v našem životě hrát důležitou roli. V tomto smyslu funguje pořad motivačně. I když se mu účastníci zpočátku brání (logicky), v průběhu roční proměny mu přicházejí na chuť a jejich život se jím obohacuje.

Ovšem pozor, více neznamená lépe. Kde je hranice, kdy už člověk nevydá pohybem víc energie, i kdyby cvičil víc než 5 hodin denně? Studie – jedna citovaná například na serveru National Library of Medicine – ukazují, že lidské tělo má biologický strop pro množství energie, které dokáže denně vydat. A to i když se hýbe velmi intenzivně, jako právě účastníci Extrémních proměn. Zpočátku se energetický výdej zvyšuje s rostoucím pohybem. Ale nad určitou hranicí (většinou kolem 2,5násobku hodnoty bazálního metabolismu) se tělo začne přizpůsobovat a energii „šetřit“.

Pokud tedy bude mít někdo bazální metabolismus kolem 6000 kJ, nemůže za den vydat víc než 15 750 kJ. Z toho plyne, že nekonečné zvyšování výdeje energie pohybem se nerovná nekonečnému spalování tuku. Může nastat dokonce efekt opačný. Když například účastníci točí vlogy o tom, jak vstávají v půl čtvrté ráno, aby před prací stihli trénink, je jasné, že musí být spánkově deprivovaní.

A spánkový deficit nejenže zvyšuje pocity hladu kvůli ghrelinu, ale snižuje hladinu leptinu, což je hormon napomáhající hubnutí. To znamená, že člověk se spánkovým deficitem hubne méně tuku, než by mohl s dostatečným spánkem.

Studie jsou neúprosné. Pokud někdo zhubne například ze 185 kg na 99 kg (tedy skoro 50 % původní hmotnosti), pravděpodobnost, že do 3 až 5 let znovu přibere, je 90 %. Jen 10 % takto rapidně zhublých si sníženou váhu udrží.

Pozitivum reality show Extrémní proměny vidím v důrazu na souvislost psychické zátěže nebo traumatické události s obezitou. Velmi mě potěšilo zapojení psychologické podpory do programu. Diváci si tak mohli uvědomit, jak souvisí hlavně emoční jedení s psychickou nepohodou člověka, a pochopit, že bez správného zpracování někdy i hlubokých problémů je každé řešení obezity jen dočasné.

A osobní poznámka místo tečky: z 12 dílů jsem poctivě zkoukla 11 plus 2 slovenské. Ano, také jsem si trochu poplakala. To, co účastníci dokázali, budí zasloužený obdiv. Tak jen držím palce, aby se jich co nejvíc dostalo do statistických 10 % úspěšných, kteří si sníženou váhu udrží déle než tři roky.