PŘEHLEDNĚ: Válka Izraele s Hamásem z pohledu mezinárodního práva

Klíčovými zdroji mezinárodní práva v případě válečného konfliktu jsou stále Haagské úmluvy (či haagské právo) z roku 1899 a 1907 a čtyři Ženevské úmluvy z roku 1949 a jejich pozdější dodatkové protokoly.

Vedle toho v roce 2002 vznikl na základě Římského statutu stálý Mezinárodní trestní soud (ICC) sídlící v nizozemském Haagu. Jeho cílem je stíhat osoby zodpovědné za zločin genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a od roku 2010 definovaný zločin agrese.

Izrael Ženevské úmluvy ratifikoval 6. července 1951, židovský stát dosud nepodepsal Haagské úmluvy, ale tamní Nejvyšší soud shledal, že jsou součástí mezinárodního zvykového práva a jsou tak závazné pro všechny státy bez rozdílu.

Palestinský stát Ženevské úmluvy ratifikoval 2. dubna 2014, ve stejnou dobu ratifikoval i Haagské úmluvy. Organizace pro osvobození Palestiny sdružující několik skupin včetně tehdy dominantního Fatahu přitom už v roce 1982 oznámila, že se cítí být Ženevskými úmluvami vázaná.

Právní a vojenské pojmy rozebíral v podcastu Hlas na poušti voják a právník Otakar Foltýn:

Smluvními stranami ICC je 123 států, Izrael zakládající Římský statut sice původně podepsal, ale později (stejně jako například Spojené státy nebo Rusko) informoval generálního tajemníka OSN, že již nemá v úmyslu přistoupit a nemá tak žádné právní závazky vyplývající z jejich podpisu statutu.

Palestinský stát oproti tomu ratifikoval Římský statut Mezinárodního trestního soudu 2. ledna 2015.

Útok Hamásu a dalších palestinských skupin na jihu Izraele z 7. října 2023, při němž zahynulo okolo 1400 izraelských civilistů včetně dětí porušil celou řadu ustanovení mezinárodního humanitárního práva, zvláště ta o ochraně civilistů a jejich majetku během války.

Jde například (ale nikoli výhradně) o článek 3 třetí Ženevské úmluvy, který vyžaduje humánní zacházení s civilisty; článek 51 prvního dodatkového protokolu Ženevských úmluv o ochraně civilního obyvatelstva před útokem; a řadu ustanovení o válečných zločinech a zločinech proti lidskosti v článcích 7 a 8 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

Ani argumentace, že Palestinci se brání proti izraelské okupaci při takto rozsáhlém útoku na čistě civilní cíle nemůže obstát.

Takové právo je jasně stanoveno v samotné Chartě Organizace spojených národů (OSN). Doslova se v jejím článku 51 říká toto:

„Žádné ustanovení této Charty neomezuje, v případě ozbrojeného útoku na některého člena Organizace spojených národů, přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu, dokud Rada bezpečnosti neučiní opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. Opatření učiněná členy při výkonu tohoto práva sebeobrany oznámí se ihned Radě bezpečnosti; nedotýkají se nikterak pravomoci a odpovědnosti Rady bezpečnosti, pokud jde o to, aby kdykoli podle této Charty podnikla takovou akci, jakou považuje za nutnou k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti.“

Nikoliv, například Ženevské úmluvy na několika místech zdůrazňují nutnost dodržet při všech vojenských akcích princip proporcionality nebo přiměřenosti. To ovšem neznamená, že při úderu nesmí zahynout žádný civilista, ale že získaná vojenská výhoda musí v případě jakéhokoliv úderu převážit nad újmou, které způsobí civilnímu obyvatelstvu.

Například dodatkový Protokol o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů z roku 1977 v článku 57 říká:

„Ti, kteří plánují útok nebo o něm rozhodují, se musí zdržet rozhodnutí zahájit jakýkoli útok, u kterého lze očekávat, že způsobí náhodné ztráty na životě civilistů, zranění civilistů, poškození civilních objektů nebo jejich kombinaci, aniž by to bylo v poměru ve vztahu k předpokládané konkrétní a přímé vojenské výhodě.“

Ze Ženevských úmluv plyne, že legitimním vojenským cílem v odůvodněných případech nemusí být čistě vojenské objekty.

Například dodatkový Protokol o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů z roku 1977 v článku 52 říká toto:

„Vojenské cíle jsou omezeny na ty objekty, které svou povahou, umístěním, účelem nebo použitím účinně přispívají k vojenské akci a jejichž úplné nebo částečné zničení, zachycení nebo neutralizace za okolností platných v dané době nabízí jednoznačnou vojenskou výhodu.“

Zároveň ale také stanoví, že v případě pochybností by se od útoku mělo upustit:

„V případě pochybností, zda objekt, který je běžně určen pro civilní účely, jako je místo bohoslužeb, dům nebo jiné obydlí nebo škola, je používán k účinnému přispívání k vojenské akci, mělo by se předpokládat, že takto využíván není.“

Při nynějších izraelských odvetných úderech na Gazu zahynulo podle neověřitelného tvrzení Hamásu více než 8500 civilistů. Vyhnout se množství civilních obětí při úderech v Pásmu Gazy je extrémně těžké, tamní hustota zalidnění je odhadována na 6507 obyvatel na kilometr čtvereční. Větší hustotu zalidnění na světě má jen čínské Macao, Monako, Singapur a čínský Hongkong.

Ženevské úmluvy to zakazují, dodatkový Protokol o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů z roku 1977 v článku 51 říká:

„Přítomnost nebo pohyb civilního obyvatelstva nebo jednotlivých civilistů nesmí být využívány k tomu, aby byly určité body nebo oblasti imunní vůči vojenským operacím, zejména při pokusech chránit vojenské cíle před útoky nebo chránit, podporovat nebo bránit vojenským operacím. Strany v konfliktu nebudou řídit pohyb civilního obyvatelstva nebo jednotlivých civilistů s cílem pokusit se chránit vojenské cíle před útoky nebo chránit vojenské operace.“

Hamás nemá klasickou a jasně odlišitelnou armádu, Izrael opakovaně poukazoval na to, že odpaliště raket a sklady zbraní jsou v Pásmu Gazy schovávány do navenek civilních objektů.

Izrael se plnohodnotným členem OSN stal v okamžiku přistoupení 11. května 1949, uznává jej 165 ze 193 členských států včetně Česka.

Dne 29. listopadu 2012 Valné shromáždění OSN udělilo Palestině status nečlenského pozorovatelského státu. Palestinský stát uznává 138 ze 193 členských států včetně Česka.

Přinejmenším drtivá většina Palestinského státu (se sporným statusem Pásma Gazy) je stále okupována Izraelem.

Izrael oznámil 12. září 2005, že se z Pásma Gazy kompletně stáhl včetně vystěhování židovských osad a odchodu veškerých izraelských ozbrojených sil.

Čtvrtá Haagská úmluva říká v článku 42:

„Území je považováno za okupované, když je skutečně podřízeno pravomoci nepřátelské armády. Okupace se vztahuje pouze na území, kde byla taková pravomoc zřízena a může být vykonávána.“

Ani experti se přitom zcela neshodnou, zda krok Izraele z roku 2005 znamenal úplný konec izraelské okupace Pásma Gazy.

„Izrael stále okupuje území Pásma Gazy skrze uplatňování kontroly mimo jiné nad jejím vzdušným prostorem, teritoriálními vodami, pozemními přechody na hranicích, zásobováním civilní infrastrukturou včetně vody a elektřiny a klíčových vládních funkcí, jako je správa palestinského registru obyvatelstva,“ konstatovala například v souvislosti s Pásmem Gazy v květnu 2022 Nezávislá mezinárodní vyšetřovací komise OSN pro okupovaná palestinská území.

Nyní v reakci na útok palestinských teroristů ze 7. října 2023 izraelská armáda v Pásmu Gazy opět operuje.

Okupační mocnost má z hlediska mezinárodního práva vůči obyvatelům okupovaného území určité povinnosti, vůči obyvatelům nepřátelského státu ve válečném konfliktu je ale nemá. Z tohoto pohledu může být odlišně interpretována například legalita blokády Pásma Gazy.

Ženevské úmluvy a jejich dodatky ukládají na několika místech okupační mocnosti na okupovaném území mimo jiné povinnost zajistit obyvatelstvu dostatek potravin, zdravotnických potřeb, oděvů, přístřeší a dalších prostředků nezbytných pro přežití civilního obyvatelstva.

OSN v mnoha rezolucích označila anexi palestinského Pásma Gazy, Západního břehu Jordánu, východního Jeruzaléma a (Sýrii náležících) Golanských výšin za nezákonnou okupaci, přičemž Izrael tato území ovládá od takzvané šestidenní války, kdy se v roce 1967 střetl s armádami Egypta, Sýrie a Jordánska.

Zatímco v případě Pásma Gazy se po jednostranném stažení izraelských sil a vyklizení osad v roce 2005 se stále vedou debaty, zda to znamenalo i úplný konec okupace území, u Západního břehu Jordánu, východního Jeruzaléma a Golanských výšin se nic nezměnilo.

Ano, Izrael měl dokonce povinnost to udělat, pokud se na místo chystal vojensky udeřit. Protokol o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů z roku 1977 v článku 57 říká:

„Před útoky, které mohou postihnout civilní obyvatelstvo, musí být dáno účinné předběžné varování, pokud to okolnosti dovolují.“

Jinou otázkou je, zda mohl dát Izrael více času na přemístění na jih Pásma Gazy, židovský stát také bombardoval řadu cílů na jihu palestinské enklávy krátce poté, co obyvatelstvo vyzval, aby se tam ze severu přesunulo.

Legitimita takových úderů by se pak podle dodatkového protokolu Ženevských úmluv odvíjela od toho, zda šlo o cíle, při jejichž zničení získal Izrael větší vojenskou výhodu, než byla újma, kterou utrpělo civilní obyvatelstvo, a zda v tomto případě bylo možné civilisty předem varovat.

Zcela jasným porušením mezinárodního práva by byl vynucený masový odchod Palestinců z Pásma Gazy, o kterém nedávno teoreticky uvažovalo izraelské ministerstvo pro tajné služby.

Například článek 49 čtvrté Ženevské úmluvy říká:

„Individuální nebo hromadné násilné přesuny, jakož i deportace chráněných osob z okupovaného území na území okupační mocnosti nebo na území jakékoli jiné země, okupované či neokupované, jsou zakázány bez ohledu na jejich motiv“.

Připouští přitom jen dočasné výjimky, pokud by nebyla jiná cesta, jak ochránit bezpečí civilistů.

Židovské osady na okupovaném Západním břehu Jordánu, ve východním Jeruzalémě a na Golanských výšinách jsou jasným porušením mezinárodního práva.

Například článek 49 čtvrté Ženevské úmluvy říká:

„Okupační mocnost nebude deportovat ani převádět části vlastního civilního obyvatelstva na území, které okupuje.“