Balaš: Je lepší topit ve škole. Online výuka plyn neušetří

Prostředky na zvýšené ceny energií hledá celá vláda, není to jenom otázka školství nebo zřizovatelů škol, tedy hlavně obcí.

Budeme se snažit prostředky najít, protože je to i efektivnější než učit děti doma online a topit v každé domácnosti, když tam kromě dítěte nikdo není. Je jednodušší a levnější, když budou děti ve škole.

Ale když nastane hodně krizová situace, jakkoli se neočekává, tak je to jedna z možností, byť si myslím, že energeticky i ekonomicky neefektivní. A to řešení je komplexní včetně zastropování cen energií, nebo minimálně záloh. Myslím, že se to podaří vyřešit.

Bude-li to nezbytně nutné, tak to bude vláda projednávat. Ale už teď je napětí mezi financováním obcí a státním financováním.

V rámci rozpočtového určení daní obce dostaly poměrně značné prostředky, všechny jsou alespoň podle ministra financí v plusu. Takže přes něj to bude trochu složitější, ale bude záležet na situaci. Alternativ může být víc a toto je jedna z nich.

Toto je určitě potřeba pečlivě zvažovat i ve spolupráci se zdravotníky a lékaři. Určitě každý stupeň dolů přináší velice zajímavé úspory ve spotřebě energií. Nejde možná ani tak o cenu, ale o to, aby energie vůbec byly. Ale jak to vypadá, tak energií, aspoň plynu v zásobnících i elektřiny, bude dost. A je třeba je racionálně využívat.

Myslím, že v ČR jsme trošku rozmazlení. Řada domácností vytápí na 25 stupňů a lidi doma chodí jen v trenýrkách, místo aby si jenom dali něco na sebe. Šetřit bude muset každý, a nejen proto, aby ušetřil, ale je to i projev loajality, který nám pomůže překonat toto období nejistoty.

Co je komfortní pro děti, je třeba brát v úvahu. Jestli je to 19 stupňů, nevím. To už je docela chladno. Každé dítě to může mít nastaveno jinak. Ale nemyslím si, že to bude dogma. Bude třeba zvolit únosný model, který nebude děti poškozovat.

Ale na druhou stranu ty děti sedí, zatímco učitel se může hýbat. S nadsázkou bych taky připomněl, že každý dospělý člověk vyzařuje energii 100 wattů. Ale o teplotě ve školách ještě proběhne diskuse.

Možná že jich je zaregistrovaných ještě víc, ale podstatné je, kolik jich je zapsáno v českých školách. O tom budeme mít přesné informace na začátku září. Určitě to nebude 130 tisíc dětí, jak se předpokládalo.

Konzultoval jsem to i s ukrajinským ministrem školství, když jsem tam na jeho pozvání v úterý přijel. I oni si dělají průzkumy, kolik je kde ukrajinských dětí, a mají i informace, kdo se vrací, registruje se v jejich školách. Přesto změna vývoje konfliktu s tím ještě může zahýbat.

V současné chvíli ano. Jsou v tom započítány děti ve věku mateřské, základní i střední školy. Nejvíc jich je na ZŠ. Trochu máme obavy o teenagery ve věku 15+, kde je pravděpodobné, že se ne všichni registrovali. Ale tam není vyloučeno, že se vracejí zpátky domů na Ukrajinu. To je pro nás trochu neznámá.

Problém s kapacitou škol kromě Prahy a středočeského prstence kolem ní a možná v některých větších městech není tak velký.

Byli jsme se třeba v Příbrami podívat do adaptační skupiny a všechny děti z té skupiny už jsou zapsané do škol.

Otázkou je, jestli do takových míst posílat celé rodiny s dětmi. To by asi bylo složitější. Krajní možnost je, že pokud má zřizovatel k dispozici oddělenou budovu, tak v ní zřídí homogenní ukrajinské třídy. Ale podmínkou je, aby tyto ukrajinské děti měly možnost se v dalších aktivitách potkávat i s českými dětmi.

Kromě jiných projektů se také diskutuje, že budou mít Ukrajinci sobotní školy. Tento projekt se už odzkoušel a byl připraven již před covidem. Znamenalo by to, že by ředitelé škol otevřeli pro Ukrajince i v sobotu, kde by se děti vzdělávaly zejména v ukrajinských předmětech.

Ano. V zásadě jsme v této otázce našli na Ukrajině shodu. Oni se trošku bojí, že bychom jim je odlákali, denacionalizovali. To je oprávněná obava, ale na druhou stranu je v zájmu zdravého psychického vývoje dětí, aby ve společnosti, kde žijí, byly integrovány. Ale určitě bychom neradi, kdyby ty děti neměly možnost se vzdělávat. A k tomu nepatří jen znalosti a dovednosti, ale i sociální interakce.

Ukrajinští učitelé. Těch by mělo být u nás dostatek. Ukrajinská strana nám potvrdila, že o tom má přehled. Do jisté míry to lze kombinovat s online výukou. Dohromady by se to dalo zvládnout. Ale to neznamená, že by neměly být děti vyučovány v češtině. Budou se vzdělávat podle českého rámcového vzdělávacího programu.

Mají to už dobře připraveno a projekty běží. Mají asi pět skupin dětí, které se vzdělávají doma, některé jsou v nebezpečných oblastech a nemohou chodit do školy. Některé jsou na okupovaných územích, některé jsou mimo území Ukrajiny a některé jsou zavlečeny kdesi na Sibiři.

Ukrajina by ráda nabídla možnost online vzdělání všem. Přinejmenším těm, kteří jsou v ohrožených oblastech. Tam to funguje a mají velmi dobře připravený distanční systém vzdělávání.

Zapsaných na českých SŠ jich je relativně málo, do pěti tisíc. Možná budou studovat na Ukrajině, řada se jich vracela zpátky. Ale domluvili jsme se, že bude kampaň přes ukrajinské velvyslanectví, která bude směřovat vůči rodičům, aby je někam do školy poslali.

Kapacit je v rámci celé ČR dost, ale jsou místa, jako je Praha, kde jich tolik není. Musíme najít způsob, jak je vzdělávat, nenechat je na ulici. To už je problém celospolečenský, nejen těch dětí.

Podstatné je, abychom je na­učili český jazyk. Proto byla už vypsána výzva pro adaptační skupiny i pro děti ve věku 15+ od září do konce roku. A tam se mohou naučit pořádně česky a příští rok se zapojit do vzdělání. Nejlepší jistě je, když se učí česky spontánně mezi vrstevníky.

Míst je stále víc a víc. Zatímco loni na maturitních oborech bylo 80 tisíc mladých lidí, odhad pro tento školní rok je 85 tisíc.

Ale otázkou je, jak kde. Demografická křivka opravdu někde problém je. Nárůst populace kolem Prahy byl hodně živelný.

A pak jsme také zjistili, že v Praze je třeba nedostatek míst na SŠ, ale na lycea se dostávali lidi, kteří u jednotných přijímaček získali jen 23 bodů. Tady je zjevné, že někteří rodiče své možnosti prokoučovali. Například pokud poslali obě přihlášky na pražská nejprestižnější gymnázia, kde potřebují k přijetí 85 bodů a dítě má 80, nedostane se ani na jednu, přestože by se dostalo na padesát jiných škol.

Už ale nelze omezovat možnost výběru na dvě školy. I ty nejnadanější třeba nemusí být na tom nejlepším gymnáziu, ale možnost studia na gymnáziu by mít měli. Tady bych rád během podzimu připravil změnu.

Klidně pět deset. Ale stačí jedna přihláška, na které je sepsáno několik škol v pořadníku podle priorit. Máme jednotné přijímačky, takže v tom problém není. Také by zůstal zachován model dvou testů, kdy se počítá lepší výsledek. Divím se, že to tady ještě není.

Příčin je řada, ale kapacity i v Praze stále jsou. Jedna z těch možností je otevírat lyceální třídy a to už se děje. Takže podíl všeobecného vzdělávání se zvyšuje i takto. Možná se ještě podaří přidat i nějaké další třídy.

Nepochybně tu věc budeme dál řešit. Jde i o to, že máme poměrně přísné hygienické podmínky, jak mají být široké chodby, kolik tam má být toalet apod. Jsou to i v rámci EU jedny z nejpřísnějších podmínek.

Zkusím přesvědčit ministra zdravotnictví, aby zapůsobil na hygienické stanice a i tato věc se, byť přechodně, uvolnila.

Pak je otázka, jestli budeme mít dostatek učitelů. I jejich vzdělávání je problém. I na to jsou programy, které dávají možnost si vzdělání doplnit, aby byli plnohodnotnými pedagogy. Typicky v Karlovarském kraji je až 40 procent nekvalifikovaných učitelů. Ale to neznamená, že učí špatně.

A pak bych připomněl vládou schválený návrh zákona o pedagogických pracovnících. Tam se řeší otázka uvádějících a provádějících učitelů. Takže i ti, kteří kvalifikaci nemají, budou pod vedením zkušených pedagogů a může jim to pomoci v profesním rozvoji a při studiu.

Budeme teď diskutovat a schvalovat jejich hlavní směry. Teď se formují skupiny, které mají připravovat obory či pod­obory. Tomu bych rád věnoval dostatečnou pozornost, protože si nedovedu představit, že bychom po tak velkém humbuku skončili tam, kde jsme teď. Systém už nefunguje tak, abychom byli konkurenceschopní.

Učit přírodopis, chemii, fyziku, zeměpis úplně stejně, a navíc nevidět, že se ty oblasti překrývají, už nejde. Bude dobře, když bude jedna větev přírodní vědy a tyto obory budou vyučovány v nějakém kontextu. Stejně tak humanitní vědy a ostatní oblasti.

Zmíněné odborné skupiny by měly být interdisciplinární a připraví nejméně dvě nebo tři va­rianty. K tomu připraví i metodiku pro školy, aby si podle ní mohly připravit školní vzdělávací programy.

Máme tady už asi desetinu škol, které učí kvalitně, ale také se můžeme inspirovat zeměmi, které vykazují dobré výsledky, jako Finsko nebo Ontario.

Nejsem zastáncem toho, aby převládli představitelé konzervativních kruhů a pak tleskali, že se nic nezměnilo. Jsou různé názory, ale svět, na který musíme děti připravit, jeho výzvy, jsou jiné.

Měl jsem je tady. Byla kolem toho vzrušená diskuse a jejich argumenty byly mimo jiné ekonomické. Zrušení povinnosti by podle nich vedlo děti k tomu, že si druhý cizí jazyk nebudou vybírat. Ale očekáváme, že by si druhý cizí jazyk vybralo asi 75 procent lidí. Pro ty, kteří chtějí studovat střední a vysokou školu, je to naprostá nutnost. Ale i pro řemeslníky je dobré naučit se jazyk aspoň sousedů, protože tam často najdou uplatnění.

Pak je otázka, jestli zrušení povinnosti je adekvátní řešení problému. Spíš bych chtěl jednodušší přístup, a to třeba zavedení možnosti zrušit ho jako povinný výběr pro ty, kteří mají problém zvládnout už i ten první jazyk.

Ano, ale je otázka, zda je využí­vána a v jaké míře. Jsem obecně zastáncem výuky jazyků.

Překvapivě pro mě je jedním z nejžádanějších druhých cizích jazyků ruština, kterou volí až 29 procent. Možná je to krásný jazyk, bohatá kultura, ale jestli je to praktické? To asi ne. A teď, když už se ani nebude dát s Ruskem obchodovat, už vůbec ne. A ani to není zas tak jednoduchý jazyk, ač si to mnozí myslí. Zkrátka jsou perspektivnější jazyky.

Vedle německého velvyslance tady byl i francouzský velvyslanec a představitelé Španělska a Itálie. Bylo zajímavé, jak byli loajální k německému diplomatovi, protože ty ostatní jazyky se učí jen v několika procentech. A to je škoda.

Myslím, že druhý jazyk by měl být na konverzační úrovni, že by žáci měli umět říct lékaři, co je trápí, nakoupit, domluvit se s ostatními. Možná je právě hlavní problém s tím, jak se má jazyk učit. S velvyslanci jsme se nakonec dohodli, že nám budou poskytovat know-how pro vý­uku jejich jazyků, a to mohu jen doporučit.

Osobně jsem rád, že se domluvím několika jazyky, vždycky mi to pomohlo a otevřelo mi to dveře do odborné společnosti, ale i k lidem osobně.

Důležitý předpoklad je zmiňovaný zákon o pedagogických pracovnících, kde je závazek státu do konce roku 2024 nastavit příjmy učitelů na 130 procent průměrné mzdy tak, aby to už v roce 2025 odpovídalo zákonu. Plánujeme, aby podstatný balík navýšení byl už v roce 2023, a v roce 2024 bychom to došlápli. Věřím, že i ekonomická si­tuace se u nás změní a válka nebude trvat donekonečna. Přestože je doba složitá, investice do vzdělání je velmi důležitá a nemůžeme investovat bez toho, že bychom stabilizovali systém a nedokázali přitáhnout mezi učitele ty nejlepší.

To nevyřeší jen platy, ale je to důležitý předpoklad, aby se školství posouvalo správným směrem. Budu přesvědčovat všechny členy vlády, aby ten proces pokud možno uspíšili. Situace je složitá, všechno zdražuje, inflace znehodnocuje příjmy, úspory, ale toto je naprosto jasná věc. Je to moje priorita.

Ti od září dostanou přidáno o deset procent, ale inflace je dávno vyšší a pochopitelně na to budou navazovat další kroky vlády. Uvidíme, jak to bude zvládnutelné. Inflace se má v příštím roce, alespoň podle odhadů ČNB, zase zastavit a postupně snížit.

To asi bude třeba. Oni byli na hranici minimální mzdy už teď, proto se to zvýšilo. Ale inflace jim to zase ukrojí, takže to budeme na vládě řešit dál. Ale musíme si uvědomit, že státní rozpočet není nafukovací a po letech hýření za bývalé vlády ho musíme stabilizovat.