Bachmut: Nejnebezpečnější místo na Zemi

Skrz hustou mlhu je vidět jen na pár metrů, zato střelbu je slyšet stále. Mazlavé bláto, zima, která zalézá do morku kostí; mlha má ale i své výhody. Špatně v ní operují drony a nelétají v ní bombardéry.

Přejíždíme poslední „blockpost“ ukrajinské armády. Tady nás naposledy prověří a pak už se vydáváme do města duchů. Do města, které čelí nejtěžšímu útoku ruské armády.

Nikdo neví, jaká tam je přesně situace. Byli jsme zde před měsícem a už tehdy mi to připadalo jako peklo na zemi. To jsem ještě nevěděla, že bude ještě hůř. Ve městě už není prakticky žádné spojení, není signál, není internet.

Velmi dobře tu fungují ruské rušičky, ukrajinským silám dovolují koordinovat postup jen na vzdálenost 300 až 500 metrů. Vládne chaos. Jednotky se mohou jen obtížně koordinovat. Nemají ani informace, kde se aktuálně nacházejí místa pro sběr zraněných, kam mají z fronty raněné vozit.

Velice složitě se spojujeme s českým paramedikem, který si říká Taylor a který zrovna z Bachmutu odjíždí. On a zbytek jeho týmu Fénix mají za sebou těžkých dvanáct dní na frontě. Bachmut je krutá frontová linie.

„Ztráty jsou tu obrovské, v řádu nižších stovek. Velké ztráty mají Rusové, ale Ukrajinci přicházejí také o desítky až stovky vojáků denně. My jsme byli teď v Klišivce (vesnice na předměstí Bachmutu – pozn. aut.), ta už je teď ruská. Byli jsme poslední auto mediků, které se tam dostalo,“ vypráví Taylor.

Vysoký muž v uniformě se záchranářským vybavením má nohavice a boty celé umazané od všudypřítomného bláta.

„Odstřelili tam železniční přejezd, šlo se tam těžko dostat, ale my máme relativně slušné auto. Přijeli jsme tam a vyvezli ještě poslední dva zraněné. Cestou jsme viděli dvě auta našich mediků, byla rozstřílená. Mrtví byli zdravotníci i vojáci. Nedokázali se přes ten přejezd dostat a Rusové je zpozorovali a rozstříleli,“ dodal Taylor.

Bláto je mazlavé a strašně klouzavé, velmi nebezpečné pro auta. Před pár dny tu zahynul při autonehodě švédský dobrovolník – medik. „Dávejte si pozor i na silnici, lidi tady jsou už strašně unavení, nedávají pozor, jsou nevyspalí, ve stresu,“ upozorňuje Taylor.

Situace je tu velmi zlá. Do vší té bídy se přidává se svou troškou do bachmutského mlýna i počasí. Hodně vojáků umrzne, protože se k nim nedostane včas záchranář, je jich málo a pod tíhou masivního ruského útoku trpí organizace.

Než se kdokoliv dostane k zraněnému, jsou to desítky minut až hodiny. K některým ani žádné záchranáře nevysílají, je jasné, že nepřežijí a zbytečně by ohrozili životy záchranářů, kterých je nedostatek.

Smyčka kolem Bachmutu se utahuje. Rusům se podařilo posunout se ke strategickému mostu přes řeku Bachmutovku na východě města, a ovládají tak rozlohou téměř polovinu Bachmutu. Část za mostem už je prakticky ruská, i když tam ještě probíhají boje.

Přesné informace nejsou, spousta oblastí se nachází v tzv. šedé zóně, o které se nedá s jistotou určit, kdo ji ovládá. Ruské síly se blíží také ze severu od Soledaru, z tohoto směru je také slyšet střelba z ručních zbraní. To znamená, že ruské průzkumné pěší jednotky již pronikají do města.

Projíždíme pustým městem, nezůstal snad dům, který by nebyl poškozen. Silnice z Časiv Jaru, kde bylo velení celé bachmutské operace, je pod dělostřeleckou palbou. Den před námi Rusové rozstříleli čtyři civilní auta, která odtud mířila do Bachmutu.

Fronta od Klišivky je velmi blízko, možná dva kilometry, možná méně, každopádně na dostřel ze všech zbraní, které tu Rusové mají. Mlha neznamená nic jiného, než že se střílí mnohem více naslepo. Ruská cílená palba je ale nebezpečnější než střelba nazdařbůh…

Před měsícem byla městská nemocnice v Bachmutu živým místem, kam každou hodinu přiváželi zraněné z fronty, kteří měli jen lehčí zranění nebo například otřesy mozku z bezprostředních výbuchů. Nemocnice měla k dispozici svůj vlastní generátor a plnila funkci prvního sběrného místa raněných z fronty.

Sergej, hlavní chirurg nemocnice, mi tehdy řekl: „Nejhorší je vidět, jak nám sem vozí lidi, vojáky, kteří trpí jen proto, že se odhodlali bránit svoji vlast. Budu tady, dokud bude potřeba.“

Nyní je kolem nemocnice pusto a prázdno. A nezvykle není slyšet ani dělostřelecká palba. Ticho je v Bachmutu děsivé. Vítr se opírá do desítek zakrvácených lehátek poskládaných u zdi. Kolem proběhne zatoulaný pes, na chvíli se zastaví u velké krvavé skvrny na jednom z nosítek a chvíli ji očichává. Pak ji uzná za nezajímavou a jde dál.

Dvě ženy na nádvoří zbavují pár posledních stromů větví. Lidí tu zůstalo málo. Kdo mohl, tak odjel, zůstala tu hrstka lidí. Zůstali tu z nejrůznějších důvodů. Někteří lidé už jsou bez rodiny, často závislí na alkoholu či drogách, lidé bez jakéhokoliv zázemí. Nemají kam jít, zvykli si na neustálé ostřelování i na to, že jim občas někdo doveze humanitárku.

Pak jsou tu další, kteří mají ušlechtilejší důvody. Pomáhají – ať už lidem, nebo zvířatům. Další tvrdí, že se tu narodili a chtějí zde i zemřít. A tvrdí, že nemají peníze na to odejít kamsi do cizího města. Někteří se bojí neznámého prostředí, a tak raději zůstávají v důvěrně známém ostřelovaném městě.

Zůstalo zde už jen pár stovek lidí z dříve přibližně sedmdesátitisícového města. Jeho pýchou byl kdysi lihovar, kde vyráběli sekt Artěmivske, později brand Artwine. Dnes je vše v ruinách. V centru nacházíme středisko pomoci místním. Je to jediné ze tří míst ve městě, kde si místní mohou dobít telefon, na chvíli se ohřát a je tu internet a signál.

Lidé se mohou spojit se svými blízkými a dát vědět, že jsou stále naživu. Před vchodem do centra stojí pár vojáků, kteří si tu také dobíjejí telefony a klábosí s místními. Podle nich bude Bachmut vždy ukrajinský. Ale jiná slova se od nich ani čekat nedají.

Před centrem postává i paní Valja. Narodila se tu, pohřbila tu svoji matku a z Bachmutu odejít nechce. Pracovala donedávna právě v závodě na výrobu sektů. „Nemám kam jet, nejsem nikomu potřebná, je mi sedmdesát let. Co já můžu dělat, můžu tady dělat jen pomocné práce,“ říká Valja, které číší z očí strach.

A bezradnost. Když se jí ptám, zda se nebojí, odpovídá, že ano. Ale do Dnipra jet nechce, protože by jí prý za to dali dva tisíce a ona by pak musela zaplatit tisícovku za cestu zpátky. Je dezorientovaná.

„Pro mě je lepší zůstat tady a dostat humanitárku tady na místě,“ říká.

„A co když sem přijdou Rusové?“

„Je mi to jedno, já tady žiju v zimě, mám jen studenou vodu, spím pod třemi dekami a v bundě. Tady v centru mi dali bundu a boty. Nikam se nehodlám schovávat a utíkat,“ říká Valja a ptá se po cigaretě.

Dobrovolnické centrum s názvem Centrum nezlomnosti vede paní Tatjana. „Pomáhají nám lidé, které ani neznáme, z Kyjeva, Kryvého Rihu a dalších míst Ukrajiny. Posílají nám léky, jídlo, čaj, potraviny…Přiváží nám hygienické potřeby, teplé oblečení, velmi všem děkujeme, celé Ukrajině,“ říká Tatjana.

„Pomáhají nám obyčejní lidé. Abychom vydrželi v této složité situaci. Zůstali jsme bez světla, proudu, bez spojení, lidé nás ale podporují. Celý svět nás podporuje. Ukrajina ještě nezemřela. Neumřela ani sláva, ani vůle. My jsme ovoce ze stromu Ukrajiny,“ dodává Tatjana trošku pateticky, ale v očích má nehrané slzy.

Další dobrovolnice nalévají příchozím čaj, je tu tak 30 až 40 lidí většinou v důchodovém věku. V rohu se tísní několik mužů kolem jednoduchých kamínek. Naproti září nazdobený umělý stromeček, pod nímž je místo dárků zapojená dobíječka telefonů.

Lidé kolem stromku moc sdílní nejsou. Vedle sedí dva staříci, evidentně posilnění alkoholem. Ten jim pomáhá tyhle strašlivé dny přežít.

„Je to politika, politika, politika a my jsme tady zůstali… Základní je, aby byla sranda. Bez humoru nelze žít,“ odhaluje zlaté zuby pan Voloďa. Prý už se přestal bát. „Člověk si zvykne na všechno. Hlavně s úsměvem!“ rozesměje se a jeho halasný smích se mísí s dopady artilerie venku před centrem.

Vedle něj sedí Míša v čepici s vestavěnou baterkou. Pro Bachmut ideální model. Míša je ale celkem vážný a vypráví o těžkostech života v ostřelovaném městě.

„Šest měsíců nemáme plyn, tři měsíce není voda a elektřina. Humanitárku teď přivážejí, trochu se to zlepšilo. V bytě je kolem nuly. Netěsní dveře, zatéká do baráku… Je potřeba více center pomoci,“ říká.

Jeho rodina odjela dávno do Dnipru. Za rodinou by Míša chtěl. Má vnuka, který se narodil v době, kdy svět šílel, že přijde apokalypsa. Teď je apokalypsa v Bachmutu a před deseti lety by ji sotvakdo předpověděl.

„Chtěl by nějaký dárek, 19. 12. je u nás svatý Mikuláš, všechny děti milují dárky. Dědeček mu slíbil dárek z penze, proto musím odjet, abych si penzi vybral a mohl mu něco koupit,“ vysvětluje Míša.

Místní úřady obviňuje z toho, že nezaváží lidem, kteří tu zbyli, dřevo. Lidé berou dřevo, kde můžou. Stromy začínají být v Bachmutu vzácností, a to je zima zatím jen na začátku.

„Uhlí, které sem vozí, nehoří. Kamínka, co nám dal Červený kříž, za ně děkujeme, ale ony nejsou na uhlí. Uhlí v nich nehoří. Jsou z tenkého plechu a rychle to v nich shoří, aniž by to hřálo. Proto potřebujeme dřevo,“ vysvětluje s vážnou tváří Míša a přeje všem krásné svátky, hlavně Mikuláše a Vánoce.

Rozstřílené město duní, artilerie pracuje, zejména ta ruská. U silnice zpozorujeme paní v zeleném turbanu a kabátku s výrazným make-upem. Za sebou táhne na vozíku pozůstatky jakési školní lavice. Následujeme ji. „Uděláme si z toho u nás v krytu stoleček,“ říká paní Nina.

Zastavuje se s vozíkem před jednou z bytovek poškozených dělostřelectvem. Žádný dům tu není bez známek poškození. Nina nás zve dovnitř. Vychází její spolubydlící Nikolaj. „Přijeli žurnalisti, chtějí ukázat, jak tu žijeme,“ obrací se na Nikolaje a je to zároveň pozvání na prohlídku bachmutského bydlení.

Vcházíme do přízemí bytovky, kde kdysi bývala opravna počítačů. Teď tu žijí ti, co zbyli v Bachmutu a nechtějí odejít. Nechtějí odejít kvůli zvířatům, která by tu neměl kdo krmit.

„Abych mohla odjet, na to jsou potřeba peníze, druhý důvod je moje dcera, která se tu také stará o zvířata. Vidíte můj byt v prvním patře? Má rozstřílená okna. Nezbývá než žít tady, co zbývá jiného,“ pokračuje Nina.

Její dcera i Nikolaj riskují svoje životy, aby se starali o němé tváře. Je jim líto nechat tam zvířata bez pomoci.

„Cítím odpovědnost, i když důvodů, proč odjet, je strašně moc. Nejsou nám lhostejná zvířata, která tu zůstala opuštěná. Staráme se o všechny opuštěné kočičky a pejsky. Moje dcera žije v Kyjevě a říká celou dobu: ‚Pojeď, táto, odsud, evakuujeme tě i se zvířaty.‘ Ale ta představa, že tu zůstanou další zvířata sama, to je pro mě nepředstavitelné. A nemůžu tady nechat i lidi, kteří tu žijí, v tak těžké situaci,“ vysvětluje Nikolaj.

Ptám se, jak je možné, že je tu stále dost lidí, kteří smýšlejí prorusky.

„Ano, jsou tu takoví, kteří na ně stále čekají. Čekají na russkij mir (ruský svět). Já bych se jich chtěl zeptat, co jim přinesl ruský svět kromě zkázy, kamínek jak z druhé světové. Co jim přinesl jiného, než že se zrušily všechny normální podmínky k životu, které jsme tu měli do 24. února? Na co čekají? Že přijde Putler z nebes, sesype se na ně z nebe mana nebeská nebo se budou vylévat mléčné řeky ze břehů? Nic takového nebude,“ rozčiluje se v temném sklepě Nikolaj.

Nina nám přináší petrolejku. „Takhle se svítilo za časů našich babiček,“ smutně se usměje. Venku začíná pracovat ruská artilerie. Odjíždíme a kolem silnice se kouří z rozbitých domů. Sem dopadly další střely. Nad Bachmutem se stmívá a nikdo neví, kolik rán ještě zažije jako ukrajinské město.