Češi cvičí Ukrajince. I ty z pluku Azov

Tedy, přesněji řečeno, je to Moravan, což se pozná z několika typických výrazů, které používá. Jinak je ohledně své minulosti a své osoby vůbec na slovo skoupý. To je však jediný okamžik, kdy se mu nechce mluvit, jinak celý den školí v angličtině a slušně se domluví i rusko-ukrajinským nářečím zvaným suržyk. Poslouchá ho stovka nových rekrutů pluku Azov, jednoho z nejkontroverznějších, ale také nejodhodlanějších ukrajinských bojových uskupení. A noví „azováci“ jsou za školení Čechů vděční. Brzy odjedou na frontovou linii a všechno, co se nyní naučí, jim může zachránit život.

Taylor patří mezi ty Čechy, kteří přijeli na Ukrajinu pomáhat jako dobrovolníci hned od začátku ruské invaze. Pomáhají jim s bojovou taktikou a školí zejména první pomoc v bojových podmínkách. Taylor je součástí projektu Fénix, který, stejně jako řadu dalších aktivit, pomáhá organizovat nově vznikající mezinárodní nadační fond Perun. U jeho založení stojí další Češi.

Jeho provozní ředitel Samuel Hornek k výcviku popisuje: „Zaměřujeme se na školení klíčových dovedností. Jde hlavně o výcvik operátorů dronů, výcvik bojových mediků a výcvik malých útočných taktických jednotek. Na Ukrajině už působí jednotliví čeští instruktoři, my jsme teď vytvořili organizaci, která by výcvik měla dělat víc strukturovaně a metodicky napříč Ukrajinou. Když se nám podaří sehnat sponzory, bude moci být instruktorů mediků víc a nemusí to být jenom Češi.“ V Čechách zastřešuje projekt Češinaukrajině.cz, jenž pomáhá získat informace zájemcům o aktivní pomoc Ukrajině. Podle Horneka je dnes pluk Azov prestižní záležitostí, do které se hodně investuje.

„Vstupují do něj lidé, kteří chtějí Ukrajině opravdu pomoci. Nejsou tam odvedenci, branci, jsou tam lidé, kteří se dobrovolně hlásí, aby bojovali, a v tom je jejich síla,“ říká muž, jenž se pomocí Ukrajině zaobírá od začátku ruské invaze.

Opustil lukrativní práci a dnes vidí smysl v tom, účelně pomoci zorganizovat dobrovolníky. „Dnes jsou tady kolem stovky chlapů, kteří se od nás něco naučili, a některým našim instruktorům už prošly rukama tisíce vojáků,“ dodává.

Činnost fondu Perun musí mít legislativní rámec. V Česku nemá výcvik a působení na Ukrajině právní oporu, něco jiného je to ovšem na Ukrajině, kde musí být vše podle legislativy této země v pořádku. Dalším úkolem fondu Perun bude výcvik pilotů dronů a postupně se budou přidávat další aktivity. A jak Samuel Hornek doufá, budou se přidávat další lidé. Všichni tu působí jako dobrovolníci, většina z nich svou činnost financuje ze svého nebo z veřejných sbírek. To se ale možná změní.

„Vyjednáváme s ukrajinskými úřady o nějaké formě podpory. Máme dojednané poskytnutí zázemí, ale zatím nic bližšího nemůžu říct,“ dodává Hornek.

Taylor mezitím ve výcvikovém středisku pluku Azov předává svoje zkušenosti. Noví rekruti si musí v praxi všechno vyzkoušet. Součástí je i nácvik přesunu zraněného do bezpečí. Není to jednoduché, chlapi mají na sobě neprůstřelnou vestu, munici, zbraň. A táhnout mrtvou váhu je i pro statného chlapa vyčerpávající.

Mezi stovkou rekrutů nejsou jen mladíci s dobrou fyzičkou. Je tu vidět i pár chlapů ve středním věku, dokonce i s šedinami. Většina z nich ještě nemá bojovou zkušenost, ale součástí této jednotky je právě i pár zkušených ostřílených vojáků. Tak se dnes staví nové jednotky.

Pluk Azov je podle Ruska teroristickou organizací, takže každý jeho příslušník nemůže v případě zajetí počítat s žádným milosrdenstvím. Nyní mohou být souzeni jako členové či organizátoři teroristické organizace, za což jim hrozí až 20 let vězení. Přihlásit se nyní do Azovu je tedy akt velké odvahy a odhodlání.

Pluk se hodně změnil, zejména kvůli velkým ztrátám, které utrpěl hlavně při obraně Mariupolu. V době jeho vzniku se do něj hlásilo velké procento neonacistů z celého světa. Podle mluvčího jednotky bylo v roce 2015 deset až dvacet procent členů neonacisty. Velké ztráty a nábor nových lidí ale personální složení změnily. Dá se s jistotou říci, že pluk Azov roku 2015 je něco zcela jiného než pluk Azov na sklonku léta 2022.

Pro Ukrajince je ale pluk symbolem odhodlání a odvahy. To, jak bránili do poslední chvíle proti obrovské ruské přesile Mariupol, vzbuzuje u většiny Ukrajinců čistý obdiv.

Jedním z těch, kdo dnes poslouchají Taylorovo školení, je třiadvacetiletý Andrij Ignatinko. Andrij pochází ze Severodoněcku. Svoje rodné město nestihl bránit, ale věří, že jednou bude mezi těmi, kdo ho budou od Rusů osvobozovat.

Ví, jaká je ve městě situace. Mnoho z jeho spoluobčanů zahynulo v bojích, z dalších se stali uprchlíci. V původně stočtyřicetitisícovém městě podle něj zůstala asi tisícovka zrádců a kolaborantů, kteří během bojů předávali informace o pozicích Ukrajinců Rusům. To jsou lidé, kteří si podle něj nezaslouží žádnou úctu.

„Jestli jsem připraven riskovat svůj život a třeba i padnout? Ano. To bych tu nebyl, kdybych na to připraven nebyl. Vím, že se nesmím dostat do zajetí. Musím to dělat stejně jako moji kamarádi, kteří jsou už nasazeni v bojích. Když jedeš splnit úkol, máš s sebou připravený granát, tak abys ho byl schopný rychle odjistit. Ten jeden poslední musí být vždycky pro tebe. Tak to je,“ říká Ignatinko. Andrij prochází výcvikem a nemůže se dočkat, až bude poslán na frontu bojovat. Chce bránit svoji vlast stejně jako jeho otec, který slouží v první linii jako tankista.

Pluk Azov si vybral, protože tu dělají nejlepší přípravu a je to také nejvíc vlastenecký pluk. „Ne, nejsou to žádní nacisti a fašisti, to je jen ruská propaganda. Hlouposti smyšlené Rusy. Tady jsou členy zkrátka vlastenci, kteří jsou nuceni bránit svou zem v tomhle nelehkém čase, kdy nepřítel zabíjí naše ženy i děti. My se jen bráníme, nic víc. Jsme vlastenci. Jsou takoví, kteří tvrdí, že milují svou vlast, ale pak utečou. A jsou vlastenci, kteří jsou ochotni za svou zemi položit život a riskovat svou hlavu. A my se za ty druhé považujeme,“ říká mladík, který před invazí pracoval ve firmě v Dánsku a je s Azovem ve výcviku 180 dní.

Právě dlouhý a pečlivý výcvik je jednou z věcí, která odlišuje v probíhajícím konfliktu ukrajinskou a ruskou armádu a jíž se přisuzuje úspěch Ukrajinců v charkovské oblasti. U pluku Azov cvičí noví rekruti šest měsíců, aby byli do střetu na první linii dobře připravení.

Školení od Čechů si Andrij velmi pochvaluje. „Trénink je skvělý, s velmi zkušenými a vzdělanými školiteli z Česka, to je nezapomenutelná zkušenost. Je to skvělé, že naši vojáci mohou trénovat s vašimi, máte zkušené instruktory!“ hýří nadšením Andrij.

Taylor mezitím rozděluje stovku azováků na dvě skupiny. Jedna bude dělat raněné, druhá je bude zachraňovat a pod virtuální palbou je dopravovat k medikovi. Je na každém, jaký způsob transportu zvolí, jestli bude raněného táhnout, nebo si jej naloží na záda. Je třeba se rozhodnout rychle a rychle vyhodnotit, co je v dané situaci nejlepší strategie k přežití. Vojáci také musí pod palbou správně použít škrtidlo, aby jim raněný cestou z bojiště nevykrvácel.

„Úmrtnost mediků v poli je nehezká, to bych víc nekomentoval. Není to dobrý. Sanitky vždycky byly a budou cíl. Teď se od toho ustupuje, je lepší, když je auto třeba čistě bílé, vypadá jako civilní. I ta auta s permanentním maskováním jsou lákavý cíl. Záleží, kde se zrovna pohybuješ. Když se pohybuješ blízko teritorií invazní armády, tam už není pohyb civilistů, létají tam hodně drony, a když máš smůlu, může se stát, že přisviští dáreček,“ vysvětluje Taylor.

Kde a jak získával zkušenosti, které dnes předává pluku Azov, si chce nechat pro sebe, stejně jako celou svou identitu. Většinu věcí se prý naučil díky svému soukromému zájmu. Je to pro něj životní styl. „Pro nikoho z nás to nikdy nebylo jen povolání, všichni jsme se tomu věnovali i ve volném čase a zdokonalovali se. Na rozdíl od těch kluků tady. Většina z nich si žila svoje standardní civilní životy. Situace je, jaká je, nezdrhli, chtějí bojovat, rozhodně jim nechybí kuráž. Dělají, co můžou, s tím, co mají, což mnohdy není mnoho,“ hodnotí situaci Taylor.

Neutekl ani Elvín, další třiadvacetiletý rodák ze Severodoněcku. Před válkou pracoval v Hradci Králové. Proč nezůstal v Česku?

„Nemohl jsem. Moji přátelé se dali k armádě. Musel jsem se vrátit a začít jim pomáhat. Já nemohl sedět doma, musel jsem se taky přidat. Fyzické testy byly trochu obtížné, ale prošel jsem,“ usmívá se Elvín. Možná že už za několik dní pocítí na vlastní kůži, co to znamená být v první linii.

Tam se v rámci své praxe dostává často i Taylor, aby z místa bojů dostával zraněné. I on může být tím, kdo se nevrátí a koho zasáhne nepřátelská palba.

„Nikdy v životě jsem nemohl mít větší vliv na dění kolem, na větší počet jednotlivců v pozitivním slova smyslu. Není to práce, protože to by to muselo být placené. Ale je to smysluplná činnost, u které vidím, že má reálné dopady. Můžeš ovlivnit životy spousty lidí,“ dodal školitel.