Hlavní obsah

Český Fantom pomoci. Muž bez tváře pomáhá na Ukrajině od začátku války

3. 12. 2022, 16:25

Jeho tvář nikdo veřejně neviděl, přesto se mu podařilo vybrat na pomoc Ukrajině přes tři miliony korun. Za peníze nakupuje pomoc pro civilisty i vojáky. Těm druhým ji přiváží přímo na frontové linie. Tajemný Čech Petr o sobě nic nechce prozradit a chce zůstat v anonymitě. Důležitá podle něj není jeho identita, ale to, co dělá.

Jeho tvář nikdo veřejně neviděl, přesto se mu podařilo vybrat na pomoc Ukrajině přes tři miliony korun. Video: Ján Husár, Lenka Klicperová, Novinky

 
Článek

Terénní auto se probíjí ukrajinskou vesnickou silnicí plnou strašlivých děr a výmolů. Postarší vůz Touareg nadskakuje nad krátery, že to skoro vypadá jako let. Míjíme jámu v rozježděné a rozstřílené silnici.

Neuvěřitelné - zapadl do ní skoro celý tank, který se teď vojáci pokoušejí vyprostit. Je to velmi nebezpečné, protože silnice vede frontovou linií a je prakticky pořád ostřelovaná. Kolem se válejí mrtvá těla ruských vojáků.

Jedeme do vesnice Terny, kam český dobrovolník Petr veze ještě s dalším Čechem Adamem Kazíkem sanitku pro jednotku ukrajinských ozbrojených sil Karpatská Sič. Je to bývalá vojenská sanitka s náhonem na čtyři kola, jiné auto je na místních cestách nepoužitelné.

KOMENTÁŘ: Ukrajinská armáda ve školách a školkách. Co jsem sama viděla a zažila – Lenka Klicperová

Komentáře

Mezi vojenskými zdravotníky jednotky Karpatská Sič slouží i další Čech Pavel Porada. Spolu se dvěma Ukrajinkami Mášou a Ženjou zvanou Mylady jezdí na nultou frontovou linii (linii kontaktu pěchoty obou armád), vyzvedávají zde raněné, poskytují jim první pomoc a převážejí je do nemocnic.

Na „točku“, tedy místo určené pro vyzvedávání raněných, je to z vesnice ještě několik kilometrů po kolejích od tanků a bévépéček vedoucích po poli. Auto se propadá do hlubokého bláta, místy i půl metru.

Už jenom projet na evakuační bod je o štěstí a velkém řidičském umění. Nehledě na fakt, že celou cestu jedou paramedici v odkrytém terénu na dohled a dostřel nepřítele.

Právě pro tyto evakuace raněných má sloužit transportér, který sem Petr s Adamovou pomocí veze. Adam je student Masarykovy univerzity, kde se věnuje evropským studiím a mezinárodnímu právu.

Tady je okolnostmi nucen poradit si s trochu jinými podmínkami, než skýtá akademické prostředí. S Petrem se seznámil přes jeho facebookový profil. Líbilo se mu, že pomáhá přímo na místě, a tak se přihlásil s nabídkou pomoci.

Foto: Lenka Klicperová, Novinky

Cesty zničené od těžkých tanků

„Nejdřív jsem ho nechtěl brát s tím, že takových kaskadérů mám dost, ale nakonec jsme se domluvili a Adam se mnou na liniích strávil měsíc, možná měsíc a půl,“ komentuje spolupráci Petr a společně předávají paramedikovi Pavlovi klíčky od sanitky.

Auto bylo koupeno ze sbírky na portálu Donio, kterou spravuje David Řehoř, a logisticky celou akci pomáhal zajistit Čechoukrajinec Ivan Deribin.

Střední školu ještě Ivan absolvoval v Rusku, teď už ale přes 15 let žije v Česku, má tu ve své péči syna a Ukrajině pomáhá, jak může. S Petrem se seznámil přes sociální sítě a od té doby spolupracují, Ivan pomáhá s organizací a Petr objíždí frontové linie a dováží vše potřebné.

Zdravotníci – cíl pro snajpry

V Terny je opravdu hlučno, dělostřelecká palba se ozývá prakticky nonstop. Se zdravotníky to už nic moc nedělá, Petr je také zvyklý, na frontách se pohybuje už devět měsíců. Tady se každý den odehrávají válečná dramata.

Pavel právě ztratil jednoho z pacientů. Přivezli ho pozdě, chvíli jej ještě zkoušel s kolegyněmi oživovat, ale bez úspěchu. „Ztratili jsme ho, nedalo se už nic dělat,“ dívá se do dálky. To jsou nejtěžší situace nejen pro zdravotníky, ale i pro vojáky, kteří přežijí.

Mrtvého sem přivezl ukrajinský voják, který odpočívá na křesle vedle kamen uvnitř domu.

„Naše pozice dostala přímý zásah tankem. Když na tebe vystřelí tank a trefí se, nemůžeš nic dělat, to je konec. Udělali jsme pro něj všechno, co jsme mohli. Ale nedalo se mu už pomoci,“ potáhne z cigarety spolubojovník mrtvého.

Matka dvou dětí bojuje na Ukrajině už osm let. Strach jsem přeprala, říká střelkyně

Válka na Ukrajině

V šeru vesnické kuchyně přeměněné na ošetřovnu jen baterka osvěcuje jeho tvář se stopami únavy. Vyčerpání podtrhuje i špinavá uniforma.

Fronta na Terny je těžká a ztráty jsou tu vysoké. Cestou k raněným a mrtvým sanitku zdravotníků provrtají kulky ruského snajpra. Zdravotníci jsou vítaný cíl - pokud je usmrtí, šance na přežití raněných se zmenšuje.

V případě zajetí jsou využíváni k ošetřování raněných Rusů. Z pozic se vracíme s jedním zraněným a dvěma mrtvými. Cestou nás ostřelují Rusové.

Kazetová munice dopadá třicet metrů od auta, které se přiblížilo k jednomu ze strategických mostů. Přejíždět most je na frontách na Ukrajině vždy velký adrenalin…

Čech s ukrajinskou medailí

Přístup na frontové linie nemá každý, ukrajinská armáda si hlídá, koho tam pustí. Cestu střeží vojáci na tzv. checkpointech neboli kontrolních stanovištích. Aby člověk projel, potřebuje heslo. Ta se mění během 24 hodin.

Přestože je Petr cizinec, hesla zná. Díky tomu, jak se hned od začátku invaze zapojil do pomoci, si získal důvěru Ukrajinců a má tak přístup k heslům a přístup i na nulové linie.

„Většinou jsou Rusové tak půl kilometru. Člověk tam má strach, je to stres. Když jsme byli nedávno na frontě na Mykolajivu, spadla mina, tedy minometný granát tak 70 metrů od našeho auta. Stres tam je pokaždé. Člověk jede odkrytý, auto je viditelné pro Rusy a ti často střílejí. Pak když už tam dojedu, je to lepší, pak už o nebezpečí nepřemýšlím, mezi vojáky se cítím asi bezpečněji. Když už tam jsme, už nemá cenu se plazit při každé ráně,“ říká Petr.

Foto: Lenka Klicperová, Novinky

Minometný granát s nápisy „Zbraně pro Ukrajinu“ a „Sláva Ukrajině“

Na jedné z linií v Chersonské oblasti dostává Petr medaili za zásluhy. Z celé 28. mechanizované brigády čítající téměř 7000 mužů získali řád čtyři lidé – tři Ukrajinci a jeden Čech.

Celý proces předávání medaile je velmi krátký, vojáci totiž mají od rozvědky zprávy, že se Rusové chystají ke střelbě. Musíme tedy rychle pryč a Petr pokřtí medaili až mnohem později, v jedné z mála otevřených charkovských hospod.

Chci žít na Ukrajině, ne v Rusku

Petr má hlavní sklad humanitární pomoci v Mykolajivu. Toto druhé nejostřelovanější město Ukrajiny se mu stalo druhým domovem. Odtud je to na Donbas blízko, tedy na ukrajinské poměry.

Mykolajiv je těžce zkoušené město, od začátku války jsou tu velké problémy s dodávkami vody. Tři měsíce netekla vůbec, teď mají obyvatelé k dispozici jen užitkovou vodu z brakických vod řeky Jižní Bug a Inhul. Pitnou vodu distribuují dobrovolníci na ulicích a lidé si ji musí vynosit do svých domovů.

„Teď už člověk aspoň spláchne záchod, ale dlouho nebylo nic, Rusové rozbombardovali vodovod u Chersonu a Mykolajiv na dlouhé měsíce od vody odřízli. Pitnou vodu vojákům vozíme na frontu,“ ukazuje Petr ve skladu na zásoby balené vody.

Ve skladu se soustřeďují potraviny a hygienické potřeby a další dvě dobrovolnice z nich tvoří balíčky, které pak rozvážejí obyvatelům i vojákům.

Vše je zastřešeno organizací Dopomahaju Ukrajině - Pomáhám Ukrajině, kterou Petr spoluzaložil. Petr do svého auta s vozíkem naloží až šest tun humanitární pomoci.

„Dělám to, protože to cítím jako svou morální povinnost k zemi, kde už pět let žiju, kde mám ženu. Chtěl jsem se od začátku zapojit do bojů, ale oni mě jakožto cizince bez vojenských zkušeností nechtěli vzít, tak jsem začal alespoň vozit pomoc. Chci žít na Ukrajině, ne v Rusku,“ říká Petr.

Valjuško moje, co ti to udělali. Reportáž z vesnic u Charkova, kam šlápla ruská bota

Válka na Ukrajině

Na obličeji má během rozhovoru na kameru kuklu. Nechce svou identitu zveřejnit. Kvůli bezpečí své rodiny, které už vyhrožovali. I na Zakarpatí se vyskytují ruští diverzanti. „Navíc jsem už jsem několikrát na frontě vystřelil, to už by se dalo charakterizovat jako aktivní účast ve válce,“ vysvětluje Petr.

Peníze na pomoc vybírá přes sociální sítě.

„Doslova žebrám na Facebooku. Dělám živá vysílání, a to má vždy nějakou odezvu. Ukazuju, co dělám, komu pomáhám, kam jezdím. Lidi mi důvěřují, vidí vše natočené při předávání. Nemusím vyúčtovávat každou korunu. Už jsem vybral kolem tří milionů korun. Hodně stojí nafta, najel jsem od začátku války více než 160 tisíc kilometrů, takže 1,5 milionu korun šlo jen na naftu,“ pokračuje český dobrovolník.

Jenže i on pociťuje, jak intenzita pomoci klesá, navíc inflace všechno zboží zdražuje. Lidé také začínají být unavení a mají sami dost svých problémů.

„Cítím odpovědnost za to, jak s tou pomocí nakládám, chci, aby se dostala do správných rukou. Vlastně je mi Rusů líto, mají za ta léta vymyté mozky,“ dodává Petr.

Vánoce bez Rusa

Sedáme opět do Touarega a míříme na Kramatorsk a z něj dál na Bachmut. Petrova 42. cesta. S dalším dobrovolníkem Honza bude předávat další auto zakoupené českým dárcem, SUV značky Hyundai.

Bude sloužit vojákům na liniích kolem Bachmutu, těžce zkoušeného a ostřelovaného města na Donbase. To se pokouší Rusové dobýt od začátku invaze. Linie stojí asi dva kilometry od centra, město je vylidněné a neustále cílem palby nepřítele.

Tamní linie se snaží prolomit wagnerovci, obávaná ruská soukromá armáda založená a financovaná bývalým Putinovým šéfkuchařem Jevgenijem Prigožinem. Každý den tu umírají desítky vojáků obou znepřátelených armád.

Zastavujeme na jedné z nefunkčních čerpacích stanic. Pro auto si přijíždějí vojáci z bachmutské fronty. Je naložené dalšími nezbytnostmi - náhradní kola, konzervy, energeťáky. Celý náklad v hodnotě čtvrt milionu korun má svůj příběh. Dárce si našel Petra přes sociální sítě.

Je to podnikatel, který před válkou zaměstnával Ukrajince. Ten po 24. únoru odešel na frontu bojovat. A jeho bývalý zaměstnavatel pro jeho jednotku nyní zakoupil auto. Aut je na každé frontě velký nedostatek a mají krátkou životnost. Hyundai je v perfektním stavu, a pokud ho nezasáhne ruská střela, bude sloužit i v tamních drsných podmínkách dlouho.

Bachmut je ale doslova peklo na zemi. Na linie je to z centra asi dva kilometry a fronta je velmi křehká, každou chvíli hrozí, že se Rusové dostanou do města a dobudou ho. Snaží se o to s buldočí zavilostí nehledě na ztráty.

Ve městě zůstalo jen pár posledních obyvatel, přesná čísla nikdo nezná. Vojáci se je snaží neustále přesvědčit k odchodu. Někteří si už ale zvykli a tvrdí, že nemají kam odejít. Třeba Světlana, kterou potkáváme na jednom z bachmutských sídlišť a která zrovna vaří čaj na ohni před rozstříleným panelákem.

„V domě je už strašná zima, je to lepší venku, snažím se tu být co nejvíc. Tamhle - ukazuje na zčernalý kráter uprostřed jednoho z domů - nedávno zahynula celá rodina, když tam dopadla ruská raketa. Jejich těla jsou ještě tam, nikdo nemá čas je vytahovat. Já jsem si na to tak nějak zvykla. Nemám kam jít. Nechci žít někde v tělocvičně s dalšími stovkami lidí,“ vypráví a ani to s ní nehne, když se ozve exploze jakési střely velmi blízko nás.

V bachmutské nemocnici mezitím lékaři vytahují střepiny z jednoho ze zraněných „Budeme tady, dokud to bude potřeba a dokud Rusy nevyženeme z naší země,“ říká hlavní chirurg Sergej.

Na rozstříleném mostě nedaleko fronty potkáváme dvě ženy s nasupenými výrazy. Tryská z nich hněv: „Podívejte se, jak to tu vypadá, to zavinili Ukrajinci, že nemáme ani vodu, ani proud, ani teplo!“

Petr se neudrží: „Tak můžete přejít linie k Rusům, uvidíte, jak se vám tam bude žít, nikdo vás tu nedrží!“

Bachmut je totiž plný lidí, kteří jen čekají na to, až se Rusům podaří prorazit linie.

Petr potlačuje hořkost. „Nesmíme se vzdávat. Teď by byla škoda nepomáhat, protože už vidíme, že Ukrajina funguje a postupuje. Do konce roku bychom mohli získat okupovaná území, kromě Krymu a Donbasu,“ říká.

Za devět měsíců války strávil doma celých 55 dní. A cestou na další štaci na frontu dodává: „Jediné, co bych si přál k Vánocům, je život bez Rusů na Ukrajině.“

Češi na frontě: Na povolení českých úřadů jsem nečekal a chci zůstat až do konce

Válka na Ukrajině

Reklama

Výběr článků