Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Ukrajinská armáda ve školách a školkách. Co jsem sama viděla a zažila – Lenka Klicperová

10. 8. 2022, 9:23

Zpráva organizace Amnesty International vyvolala velké pobouření a myslím, že na obou stranách rozdělené veřejnosti. Tvrdí, že ukrajinská armáda v některých případech ohrožovala civilisty tím, že sídlila v civilních budovách nebo z nich útočila.

Lenka Klicperová

Článek

To, že Ukrajinci využívají při obraně svého území civilních budov, jako jsou třeba školy, je prostý fakt, který nemůže nikdo popřít. V každé vesnici na frontě, o kterou se bojuje, armáda obsadí především školu – a to ať jde o armádu útočící (ruskou), nebo tu bránící se ruské invazi.

Viděla jsem to mnohokrát na vlastní oči a viděla jsem to nejen ve válce na Ukrajině, ale třeba i v Náhorním Karabachu. Nikdy jsem ale neviděla nic, co by se dalo označit jako braní si civilistů za lidské štíty.

Věc je totiž v praxi mnohem těžší a složitější, než se zdá od internetu z pohodlí gauče. Pokud začne armáda tak obrovského státu, jako je Rusko, útočit na zemi, jako je Ukrajina, její obránci si mohou málokdy vybrat, odkud budou na útočníka střílet. Musí se přepravit na co nejvýhodnější pozice, z nichž budou moci alespoň zastavit postup invazní armády, když už je nemohou zatlačit zpět.

Rusové střely nepočítají

Pokud potřebujete zastavit armádu na postupu ukrajinskou stepí, kde není skoro nikde žádný terén, který by se dal využít k obraně a krytí, nemáte moc možností. Ruská armáda je velmi silná v dělostřelecké přípravě. Nemají žádnou extra chytrou munici, ale oni ji v zásadě tak moc nepotřebují.

Když jsem byla na frontové linii na Donbase, Rusové ostřelovali v podstatě konstantně. Můj spolupracovník Sergej se mě tehdy zeptal: „Počítalas, kolikrát za den vystřelili na naše pozice?” Nepočítala jsem to, ani by mě to nenapadlo, stříleli pořád. „Vidíš a důležité je, že ONI to nepočítají.”

Nepotřebují šetřit municí. Ten nepoměr útoků Rusů a obranné střelby Ukrajinců byl do uší bijící. Dělostřelecké granáty, raketomety, prostě to na pozice Ukrajinců švihali hlava nehlava.

Jak chcete evakuovat třeba celý Žytomyr nebo Charkov? Kam ti lidé půjdou? Mnozí nemají kam jít a nemají peníze. Znamená to, že odsud stáhnete armádu? Kdo je bude bránit?

Co uděláte, pokud budete velet jednotce v takto ostřelované vesnici? Zbudujete si stanový tábor vedle civilních budov? Odtáhnete, abyste nepřitahovali palbu na civilní cíle, a přenecháte vesnici Rusům? Nebo najdete jedinou budovu, která vám může poskytnout krytí a odkud můžete vyrážet na výpady? Jedinou budovu, která má nějaké sklepní prostory, kde si můžete zřídit improvizovaný bunkr? Kde se také aspoň trochu můžete vyspat, protože normální vojáci nejsou stroje z filmů a během bojů také musejí jíst a spát.

To, že vojáci obsadí školu, jsem viděla mnohokrát na vlastní oči a není na tom nic nelogického. Ve válce je to pro vás otázkou života, přežití. A aby mohli přežít i nějací civilisté v týlu, musejí přežít vojáci v první linii. Co je ale naprosto nezbytnou podmínkou takovéhoto fungování, je nepřítomnost civilistů v takové škole nebo okolí.

Pracovala jsem v bezpočtu vesnic kolem Charkova i na Donbase a všude v době bojů většina civilistů odjela. Ve vesnicích zbylo pár lidí, kteří nechtěli odejít, většinou staří lidé. „Vždyť tu máme králíky, nemůžeme je tu nechat!” řekla mi babička ve vesnici Cirkuni nad Charkovem. Když jsem se ptala jednoho z vojáků na civilisty, řekl: „My se je snažíme přesvědčit, pokud to jde, aby odjeli, ale násilím je z jejich domů vyhnat nemůžeme.”

Někteří zkrátka odmítají odejít z mnoha různých důvodů. Jako třeba Viktor z Vilchyvky, o kterou se vedly nesmírně tvrdé boje. Zůstal po celou dobu. Nejdřív ruské okupace, pak tvrdých bojů, které vesnici úplně zničily. Pak už odejít nemohl. Když prošvihnete tu správnou dobu, je už bezpečnější schovat se co nejhlouběji v podzemí a čekat, že budete mít štěstí. Také ho mít nemusíte jako stovky civilistů z Buči, kde jim v evakuaci ruské síly aktivně bránily. Stříleli do civilních aut.

Civilní auta jsou ovšem také problém, protože v civilních autech se přesunuje také ukrajinská armáda i dobrovolníci, kteří jsou buď již její součástí, nebo jsou „spolupracujícími” jednotkami. Vlastně přemýšlím, jestli jsem kromě velkých vojenských aut přepravujících techniku nebo palivo vůbec viděla nějaká armádní auta. Pokud jedou posily na frontu nebo na rotaci, jedou v civilním autobuse. Tak to zkrátka chodí. Je válka, která zasahuje celou zemi, byť s rozdílnou intenzitou, a vy nemůžete říct: Nemáme dostatek vojenských aut, vojáci na frontu nepojedou.

Vůbec nechci tvrdit, že Ukrajinci občas neukrývají svoje tanky nebo raketomety za civilní budovy. A mohl se určitě v průběhu těch šesti měsíců stát nějaký kiks. Ale podle mé zkušenosti se snaží využívat prázdné budovy, v nichž nejsou civilisté. Na Severní Saltivce jsem viděla přesně místo, kde stál ukrajinský tank a odkud pálil. Schovaný za jedním z paneláků. Prázdných paneláků.

Tato část sídliště, která byla poslední možností, kde se krýt před Rusy utábořenými v Cirkuni a dalších vesnicích, byla bez lidí. Ani živáčka jsem nepotkala, a to jsem tam pracovala několik dní. Na Saltivce nějací civilisté zbyli, ale to byli ti, kteří se pro to rozhodli dobrovolně. Tedy dobrovolně… to slovo se v případě těchto okolností asi použít nedá, ale zkrátka neměli kam odejít, nechtěli do charkovského metra žít měsíce jako bezdomovci, raději se rozhodli riskovat a zůstat ve svých domovech.

Války současnosti jsme si mnozí asi představovali ještě před pár lety úplně jinak. Techničtěji, jaksi vyspěleji. S menšími dopady na civilisty. Jenže to tak není. Válka na Ukrajině je stejně špinavá, jako byla třeba druhá světová.

Alexandr z Cirkuni mi řekl: „Nechtěl jsem odejít, nechat svůj dům napospas situaci. Jakmile se Rusové stáhli, přišlo rabování. Všechny domy, které jejich majitelé opustili, jsou vyrabované.”

Rabují nejen Rusové, ale i Ukrajinci. To je smutná pravda a nelze nad tím zavírat oči. Ukrajinci nejsou jakýsi posvátný národ, o kterém se nedá říct nic špatného, protože se to nesmí a část společnosti už cokoliv negativního o nich považuje za proruský postoj. Nechci nikoho obhajovat. Jen popisuji, co jsem já viděla a zažila na vlastní oči a kůži.

Evakuovat lidi z velkých měst, která jsou neustále napadána ruským dělostřelectvem nebo ostřelována z letadel raketami, je také velmi problematické. Jak chcete evakuovat třeba celý Žytomyr nebo Charkov? Kam ti lidé půjdou? Mnozí nemají kam jít a nemají peníze. Znamená to, že odsud stáhnete armádu? Kdo je bude bránit?

Kde ukrývat zbraně

Jsem si jistá, že Ukrajinci dělají chyby. Jsou pod tlakem a také ne všichni jsou zapálení do obrany země stejnou měrou. Ukrajinu stále do vysoké míry ovládají mafie, a to se nevyhýbá ani vojenské správě či armádě. Těžko se to dokazuje, ale všichni to vědí.

Sama jsem byla několikrát přesvědčená, že cíl zasažený ruskou raketou zřejmě nějaké zbraně ukrýval. Zbraně zkrátka někde skladovat musíte, než je převezete na frontu. S využíváním vojenských základen a kasáren, zkrátka vojenských objektů je to ve válečné praxi velmi obtížné. Pokud máte válku, jakou je tato, v situaci, že víte, že nepřítel má zmapovaná všechna vaše velitelství, posádky, kasárna – necháte vojáky a techniku v nich a budete čekat, až je Rusko srovná se zemí pár raketami?

Ukrajinská protivzdušná obrana sice stále ještě funguje, ale je zahlcena, a pokud Rusové chtějí, dokážou zaútočit třeba na základnu ve Lvově. Spíš je mi záhadou, proč to nedělají v mnohem větší míře.

Za tuto krutou realitu je zodpovědný agresor, který napadl Ukrajinu, to je zcela zřejmý fakt. Násilí, které Rusko na Ukrajině rozpoutalo, se nedá ničím ospravedlnit. Ani relativizovat tím, že Ukrajinci dělají chyby.

V Malynu jsem viděla v poloprázdném městě ukrajinské jednotky ve školce. Další vojáci byli skryti v lesích kolem města. Bylo to v době, kdy Rusové obléhali Kyjev a byli od Malynu necelých 50 kilometrů. Nenapadlo by mě chtít po vojácích, aby šli někam, kde nejsou civilisté. Kam? A mají je nechat přímo napospas nepříteli? Město bylo celé rozstřílené a polovina jeho obyvatel ho opustila. Zbytek zůstal a pomáhal armádě.

Války současnosti jsme si mnozí asi představovali ještě před pár lety úplně jinak. Techničtěji, jaksi vyspěleji. S menšími dopady na civilisty. Jenže to tak není. Válka na Ukrajině je stejně špinavá, jako byla třeba druhá světová.

V podstatě se teď vede velmi podobnými prostředky. Vesnice srovnané se zemí vypadají navlas podobně jako vesnice roku 1945. Lidé v nich trpí úplně stejně – přicházejí o životy, majetek, blízké. Stejnými způsoby jako ve čtyřicátých letech. Města jsou rozbombardovaná stejně jako za druhé světové. Obyčejnými děly ne nepodobnými těm, co používali v druhé světové. Jediné, co mi připomínalo, že nestojím na Ukrajině roku 1943, bylo charkovské sídliště Saltivka. Ty rozstřílené prázdné paneláky mě vracely do kruté reality roku 2022.

Za tuto krutou realitu je zodpovědný agresor, který napadl Ukrajinu, to je zcela zřejmý fakt. Násilí, které Rusko na Ukrajině rozpoutalo, se nedá ničím ospravedlnit. Ani relativizovat tím, že Ukrajinci dělají chyby. Nejsou hrdinové bez bázně a hany. Tedy určitě ne všichni. I když já jsem tam pár skutečných hrdinů potkala osobně. A pár už je jich také mrtvých… Ale ten, kdo nese odpovědnost za mrtvé ukrajinské civilisty, je ten, kdo překročil po zuby ozbrojený hranice suverénní země a začal válčit. Tedy putinovské Rusko.

Reklama

Související témata:

Výběr článků