Článek
Na festivalu vzbudil váš film docela rozruch. S jakými pocity jste ho vnímala?
Ke mně a k Tomaszovi se dostaly spíš pozitivní reakce, ale samozřejmě se k nám doneslo, že byly i opačné. To víte, když má člověk premiéru, přeje si nadšení a ovace, a v první chvíli je zaražený, když to není jednoznačné.
Ale byli jsme rádi, že film vzbuzuje emoce. Ve Varech a pak i na Finále v Plzni jsme zažili vášnivé diskuse, padaly extrémní názory, lidé nakonec diskutovali nejen o filmu, ale i o svém pohledu na svět. Možná je to nejvíc, co jsme si mohli přát.
Je to váš první scénář. Jak jste se k jeho psaní dostala?
Znala jsem Tomaszovy práce, dělala jsem s ním jako herečka bakalářský film na FAMU a považovala jsem ho za mimořádně inteligentního, talentovaného tvůrce, který přemýšlí o niterných věcech do hloubky a poctivě.
Setkali jsme se náhodou po mém prvním návratu z USA, a zatímco já jsem byla nakopnutá se do něčeho pustit, on zrovna nedostal grant v Polsku a byl zklamaný. A jak jsem do něj hučela, že tedy musí napsat něco jiného, navrhl mi, ať jdu do toho s ním.
Pro mě to byla zvláštní nabídka, protože jsem už pár let dostávala pořád stejný typ rolí, a přestože bych chtěla hrát psychologicky propracovanější postavy, nedařilo se mi ten stereotyp prorazit. Řekla jsem si, že to zkusím.
Jak jste vybrali téma Hranic lásky?
Měli jsme tři náměty, a když jsme je dali na papír, tenhle vyhrál. Ale popravdě řečeno jsme se s tím dost potýkali, v prvních verzích jsme své postavy dokonce jako autoři odsuzovali. Pak jsme se začali ptát sami sebe, jak to máme, hádali jsme se, dávali si pauzu. Nakonec z toho vykrystalizovala upřímnost ve vztahu jako hlavní téma. Ptali jsme se, jak moc si lžeme, jak velkou máme masku, do jaké míry můžeme být sami sebou. Sex se stal prostředkem k vyjádření tématu.
Nejsem si jistá, jestli jde o otevřený vztah, nebo polyamorii.
V našem filmu je to spíš otevřený vztah, z něhož oba vybíhají, ale zároveň jsou k sobě upřímní. Zabrousí do polyamorie, kde se miluje víc lidí, ale spíš jde o otevřený vztah.
Určitě jste se během psaní s lidmi, kteří v takových vztazích žijí, setkali. Věřili jste jim, že v tom jsou spokojení?
Jak komu. Několikrát jsme potkali pár, který působil i v otevřeném vztahu fantasticky, ale zažili jsme víc takových, u kterých to fungovalo jen zdánlivě. Pak jsme zjistili, že tu otevřenost chce jeden víc a druhý méně, ale protože je víc zamilovaný, tak sice souhlasí, ale je v tom rozhodnutí spíše sklíčený.
V teorii to zní dobře, ale v praxi bych to třeba já osobně nedokázala. Vadilo by mi dělit se o partnera s někým jiným. Oni zase namítají, že všeobecně tolerovaná nevěra je horší, že je to větší pokrytectví.
Proč se v dnešní době, kdy je všude kolem nás tolik velkých problémů, umělecká tvorba obrací k jednotlivci, dovnitř člověka?
Svět je tak zmatený, kolem nás je tolik problémů, že už to ani nelze pojmout. Ale na pozadí velkých společenských problémů prožíváme všichni ty osobní. Vím, že jeden z pohledů na život říká, že když máme kde bydlet a co jíst, neměli bychom si vůbec stěžovat. Ale to považuji za zvláštní slepotu. Pak se žije v utlumených emocích, intimní problémy se násilně vytěsňují, ale ony existují a jednou si vyberou daň.
Cestujete hodně za prací do světa. Co vám to přináší a co bere?
Bere to stabilitu, kterou má člověk doma. Má rodinu, okruh přátel a z toho plynoucí pocit bezpečí. Cítí se pevný v kramflecích. Ale mě osobně začne ten komfort časem požírat, takže odjet do zahraničí mi rozhodně víc dává, než bere. Určitě mi spadly klapky z očí.
Uvědomila jsem si, že jsem žila v komunitě, v níž jsme si do značné míry mysleli všichni to samé, koukali jsme na svět i na umění jedním pohledem, a čí to byl nakonec pohled, těžko říct. Když člověk cestuje a vidí věci jinak, vidí jiné kultury a jinak smýšlející lidi, začne si dělat vlastní názory, což je, myslím, to nejdůležitější, co se mi stalo.
Kolik vám bylo let, když jste vycestovala na delší dobu poprvé?
Přes třicet, a přesto jsem měla pocit, že jsem díky tomu konečně dospěla. Ale bylo to docela těžké. Člověk vystoupí ze své komunity, odjede pryč, pak se vrátí a zjistí, že už do té komunity nějak zvláštně nepatří. Nepatří vlastně nikam.
Venku je cizinec a doma se cítí také divně. Než jsem si našla nový okruh lidí, prožila jsem pár let, kdy jsem ten pocit, že nepatřím nikam, měla. Teď už mám přátele ve světě i tady, možná jiné než předtím, a způsob života, který jsem si nastavila, naštěstí funguje. Ale trvalo to.
Vůbec nejlepší je, že venku člověk přestane mít dojem, že je něco jako hvězda. Najednou přijede do Los Angeles, řekne, že je z Česka, a oni mají pocit, že je to Čečna. Zjistí také, kolik je tam herců, jak jsou talentovaní, kolik umí jazyků, co všechno studovali, kde studovali a kolik úsilí je stojí prorazit. To si pak po návratu jinak váží práce. Ve světě totiž není vůbec běžné, aby se absolventi herectví tou profesí i uživili.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina
