2025: Deset hororů, které vyděsí, uchvátí i pobaví

Už je to pomalu čtvrtstoletí, co se Cillian Murphy probudil v nemocnici do postapokalyptického světa, v němž řádí virus zuřivosti. Po skvělých 28 dnech poté a nepříliš vydařených 28 týdnech poté přibyla třetí část, k níž se vrátil britský režisér Danny Boyle. A dává jí upomenout nedávnou koronavirovou zkušenost, jež ve společnosti zapříčinila nepěkné mravy, které tvůrce uštěpačně komentuje. Nejzajímavější postavou je tentokrát doktor v podání bravurního Ralpha Fiennese, jehož samota dohnala k jistému druhu šílenství.

Pokud ve vás nekonečné závěje sněhu v kombinaci s neustávající vánicí a černočernou tmou vyvolávají úzkost, radši se vyvarujte sledování pokračování filmu o nadskutečném sériovém vrahovi dětí od amerického režiséra Scotta Derricksona. Dvojka je nicméně nápadně lepší než poněkud nevýrazný originál. V rukávu má skličující atmosféru, brutální násilí a podmanivé snové sekvence, které se svou estetikou přibližují žánrové osmdesátkové klasice Noční můra v Elm Street.

Do Dánska krátce po skončení první světové války zve snímek švédského režiséra Magnuse von Horna. Lidé měli po krvavém konfliktu nadějné vyhlídky, přišel ale zmar a prohloubení sociální nerovnosti. O snímku, který se probojoval do užších nominací na Oscara, by byla škoda předem prozrazovat víc než naprosté minimum. Nese totiž nečekanou zápletku vycházející z reálných událostí, jejíž strůjkyní na plátně je výtečná Trine Dyrholmová. Je to krutá podívaná, která svým nádechem připomíná Lynchova Sloního muže.

Jeden z nejslavnějších a nejvlivnějších hororových románů v historii napsala žena – Angličanka Mary Shelleyová. Novou a nadmíru trefnou filmovou podobu jí vetknul osobitý Mexičan Guillermo del Toro. Dvouapůlhodinový snímek je jeho milostným dopisem narušenému vědci Frankensteinovi s tváří Oscara Isaaca a jím vytvořenému monstru, které ztvárnil Jacob Elordi. Ve vedlejší roli vědcovy snoubenky Elizabeth potěší Mia Gothová.

Pohřešování dětí, po nichž není jediné stopy, představuje noční můru nejspíš každého rodiče. Do celovečerního filmu ji zhmotnil Američan Zach Cregger, který podivnou událostí, při níž nechá zmizet rovnou sedmnáct žáků stejné třídy, otevírá děj. A stejně jako v jeho tři roky staré prvotině Barbar je i v novince všechno docela jinak, než se zprvu zdá. Úžasnou vedlejší postavu, o níž není radno nic poodkrývat a která má v závěru snímku nezapomenutelnou předměstskou scénu, ztělesnila Amy Madiganová.

Pokud si potrpíte na akční vyvražďovačky a výsměch bezbřehému americkému patriotismu, bude pro vás počin tamního rodáka Eliho Craiga tím pravým ořechovým. Navzdory tomu, jak moc jeho název spojující dvojici hororových klišé zní jako kýč, jím není. Zaujme už třeba tím, že náctiletí protagonisté nejsou přihlouplí a neskáčou každému na lep, jak je tomu v žánru zvykem. Jsou dobře napsaní i odehraní a smějí se do očí starším krajanům, kteří jsou trumpovsky hrdí na (pouze) stoletou historii svého domovského města i tamní výstřední slavnostní průvody.

Představte si nejstrašnější, nejméně pravděpodobné a nejbizarnější způsoby, jakými lze přijít o život. Už od počátku milénia je ukazuje americká filmová série, pod jejíž šestou kapitolou jsou podepsáni režiséři Zach Lipovsky a Adam B. Stein. O smrti, která nemá ráda, když se jí někdo postaví do cesty, mají pořád co vyprávět. Těšit se můžete na solidní, občas naprosto nepředvídatelné scény úmrtí, které se odehrají na zahradní párty, v popelářském voze i tetovacím studiu.

Americký režisér Robert Eggers zbožňuje němý expresionistický skvost z roku 1922 na motivy Drákuly, který si přál jednou filmařsky převyprávět už coby středoškolák. K původnímu Nosferatu německého režiséra Friedricha Wilhelma Murnaua se sklání s pokorou, zároveň ho obestřel silným autorským rukopisem. Remake má mrazivý šarm, skvělé herecké představitele v čele s Billem Skarsgårdem a Lily-Rose Deppovou, velkolepou výpravu, a mimo jiné také českou stopu.

Jak to bylo, pohádko? Uříznutí prstů na nohou i části paty, které zajistí padnutí nalezeného střevíčku, zmiňuje původní Popelka z pera bratří Grimmů. Nehezký aspekt z oblíbené československo-západoněmecké filmové adaptace s Libuškou Šafránkovou jaksi vypadl. Břeskná hororová satira norské režisérky Emilie Blichfeldtové se však vrací k původnímu pojetí. Připomíná, že Popelka nebyla jen trpící světice, princ nebyl pouze vysněný ženich každé dívky a že krása někdy opravdu dost bolí.

O australských dvojčatech Dannym a Michaelovi Philippouových se zcela právem hovoří jako o princích současného hororu. Námět jejich druhého filmu po výtečném debutu Mluv se mnou (2022) opět reflektuje téma hlubokého žalu. Tentokrát jej podnítila jistá nevidomá dívka, která se na plátně objeví v podobě hned dvou postav. Přestože je scénář od počátku poměrně čitelný, znepokojivá atmosféra a vyrovnaně znamenité herecké výkony pozvedávají snímek do výšin žánru.