RECENZE: Danny Boyle směle a smysluplně oživuje virus

Původní protagonista s tváří Cilliana Murphyho se v hororu z roku 2002 probudil v nemocnici a hořce zjistil, že svět, jaký znal před hospitalizací, je nadobro pryč.

V populaci se totiž začal šířit virus způsobující zuřivost a chuť na živé lidské maso. Boyle však nevyprávěl o zombies, kteří v kinematografii mají odlišnou charakteristiku a příznaky.

Film měl premiéru zhruba rok po útocích z 11. září, které rovněž rozdělily dějiny na období před a po. Po 28 týdnech poté z roku 2007, které natočil Juan Carlos Fresnadillo, přichází další díl nazvaný 28 let poté, a to pár let po opadnutí koronaviru. Ten jako by originál se scénami opuštěných londýnských ulic snad předpověděl.

Stejně jako skuteční lidé se i ti na plátně s nemocí naučili žít, respektive přežívat. Lék na ni nevynalezli, a tak obdobně jako v jiných postapokalyptických dílech utvořili uzavřenou komunitu, v níž si vzájemně pomáhají a navzdory kolapsu civilizace se snaží hledat obyčejné radosti a smysl bytí.

V popředí je tentokrát dvanáctiletý Spike (Alfie Williams), který se do nenormálnosti už narodil na rozdíl od svého zoceleného táty (Aaron Taylor-Johnson). Ten chce nabyté schopnosti předat synovi během misí na pevninu, kam společně vyrazí z bezpečného prostředí izolovaného ostrova.

Když během výpravy spatří v dálce založený oheň, nabude Spike podezření, že nejsou jediní přeživší. Oklikou se pak dozví, že pravděpodobně jde o podivínského poustevníka a někdejšího praktického lékaře (Ralph Fiennes), od něhož si slibuje, že by mohl vyléčit záhadnou chorobu, kterou trpí jeho maminka (Jodie Comerová).

Boyle ve svých posledních celovečerních počinech poněkud upustil od neklidného obrazu s dynamickým střihem, který pro něj byl příznačný na přelomu milénia. 28 let poté má rozvážnější tempo a pomalejší způsob vyprávění, čímž se tvůrce přibližuje současné produkci. Nepostrádá však přitom svou autenticitu.

Se scénářem se znovu spolehl na zručného Alexe Garlanda, u nějž je patrné zázemí jak filmové, tak literární. Na hororový žánr dlouhou stopáž bezmála dvou hodin vyplňuje napětím, akcí i duchaplnými momenty, kterými štiplavě naráží na různé mravy, jimiž jsme během pandemie byli svědky.

Postava doktora je příkladem člověka, kterého samota dohnala k zajímavým poznatkům i jistému druhu šílenství. Fiennes jeho kolísání bravurně vystihuje.

Zbylý herecký ansámbl nepříliš nadchne, což ale má svůj důvod. Prim vedou nakažení, kteří svými křečovitými pohyby a usilovným útočením dokážou vzbudit tíseň.

Jejich výkony podtrhuje skvěle zvolená hudba, pro niž Boyle cit rozhodně neztratil. Až je trochu škoda, že režii chystaného pokračování s podtitulem The Bone Temple, která vstoupí do kin napřesrok, svěřil režijní kolegyni Nie DaCostě.