RECENZE: Tasemnice i uříznuté prsty. Norové převracejí Popelku naruby

Tak jako Češi nedají dopustit na sovětského Mrazíka, Norům ze zahraničních klasik nemohou ve vánočním programu chybět naše a východoněmecké Tři oříšky pro Popelku. Film z roku 1973 vysílá norská televize pravidelně na Štědrý večer po dekády a tamní publikum ho zbožňuje natolik, že před čtyřmi lety vznikla stejnojmenná předělávka s popovou hvězdou Astrid S v hlavní roli.

Neminul ani Blichfeldtovou, která mu neupírá vliv na vlastní pojetí. K němu ji podnítil i původní text bratří Grimmů, zejména pozapomenutý fakt, že Popelčiny nevlastní sestry si uřízly prsty na nohou a kus paty, aby jim padl nalezený střevíček.

Popud vedl k mnohým dalším, které tvůrkyně zpodobnila ve zdařilé černé komedii s prvky děsu. Začíná pěkně z gruntu, když diváky vyvede z prvotního omylu o tom, že Popelčin otec byl při penězích.

A pokračuje zvesela dál. Titulní protagonistku Elvíru (Lea Myrenová) vykreslí jako zakomplexovanou, avšak dobrosrdečnou naivku snící o lásce.

Popelka, kterou pojmenovala Agnes (Thea Sofie Loch Næssová), je jejíma očima pragmatická sirota, jež po princi nijak zvlášť neprahne, zato dychtí po jeho majetku, k čemuž využívá obvyklé ženské zbraně. Ve skutečnosti si po nocích pokradmu užívá s čeledínem.

Stereotyp strhává i z prince, který v pohádkách obvykle nese aureolu slušňáka. Líčí ho coby typického adolescenta, který v hlavě nemá nic než flámování s kumpány a při jakékoli příležitosti vytahuje penis.

Norští filmaři ve své schopnosti nazývat věci pravými jmény většinou nepřekračují hranici únosnosti. Blichfeldtová se za tuto mez párkrát dostane, pro někoho tak může být její počin nepříjemný na sledování.

Elvířina snaha vyrovnat se přitažlivějším vrstevnicím, především nepřekonatelně nádherné a okouzlující sestře, vede k absurdním chirurgickým zákrokům nebo drastickému hubnutí za pomoci tasemnice.

Odpor budící scény, které si nezadají s mistrem body hororu Davidem Cronenbergem, na jehož díla režisérka trošku okatě odkazuje, zahrnují nevolnost, krev i zásahy do oční bulvy.

Blichfeldtová jimi humorně, byť i didakticky komentuje současné standardy krásy. V jejím autorském postupu, a hlavně ve vypulírovaném finále je znát určitá inspirace loňským snímkem Substance francouzské režisérky Coralie Fargeatové, o jehož kritice společenského tlaku na ženský vzhled se hovořilo dlouho po jeho premiéře v Cannes.

Ošklivá sestra nabádavě vrhá na notoricky známý příběh jiné světlo. Jenže právě jeho věhlas je nakonec to, co jí v závěru, který už ničím nepřekvapí, podráží nohy.