RECENZE: Film Vrať mi ji je intenzivní ve smutku i krutosti

Bratři z australského Adelaide, kteří sice žijí v americkém Los Angeles, ale filmy dál točí v rodné zemi, na sebe silně upozornili už celovečerním debutem Mluv se mnou.

S nadpřirozeným hororem, jenž získal uznání publika i kritiky, se před třemi lety projevili jako zdatní restaurátoři osvědčených žánrových postupů s vlastním autorským hlasem, jenž se vymyká většinové hollywoodské produkci.

Vrať mi ji je solidní, ne-li zdařilejší následovník, k němuž ve spolupráci s Billem Hinzmanem napsal scénář Danny, ovšem do režisérského křesla usedli oba sourozenci. Tvůrčí síla se tím evidentně dvojnásobí.

Námět prý inspirovala jistá nevidomá dívka, která se ve filmu objevuje hned dvakrát. Jednou je dospívající Piper (Sora Wongová), které za tragických okolností zemřel otec.

S nevlastním starším bratrem, problémovým Andym (Billy Barratt), míří do péče výstřední Laury (Sally Hawkinsová), jejíž rovněž zrakově postižená dcera se nedávno utopila v bazénu na zahradě jejich domu.

Aby podivností nebylo málo, pěstounka se stará i o dalšího sirotka, němého Olivera (Jonah Wren Phillips), jehož kvůli záchvatům hněvu občas zamyká v pokoji.

Piper s Andym tuší, že tady něco nehraje. Ale obdobně jako v dánském filmu Nepřivolávej nic zlého, v němž se zdvořilost kladným hrdinům ošklivě vymstila, jim vychování nedovolí protestovat. Katastrofu se proto snaží odvrátit až pět minut před dvanáctou.

Scénář rozhodně není slabý, nicméně od určité chvíle je poměrně jasné, kam příběh spěje. To však dílu nikterak neubírá na jeho věrném vystižení nekonečného zármutku, který přichází, pokud rodič přežije své dítě. Film je smutný stejnou mírou jako emoce drásající počiny režiséra Ariho Astera, ale zároveň poctivě krvavý jako ta největší hororová béčka.

Potíž tkví v tom, že když už divák odhalí lehce předvídatelnou zápletku, tvůrci mu neumožní jí stoprocentně porozumět. Je sice dobře, že není úplně doslovná, neměla by však obsahovat zásadní mezery, které jsou ve výsledku poněkud frustrující.

Do výšin žánru snímek pozvedává znepokojivá atmosféra, kterou nastoluje skvělá kameramanská práce Aarona McLiskyho. Ten si s domkem a přilehlým pozemkem, za jehož obvod se obraz málokdy vydává, maximálně vyhrál v detailech i celcích a poradil si také se sugestivními véháeskovými záběry.

A pak jsou tu znamenité herecké výkony v čele s Hawkinsovou, která je většinou obsazována do rolí příjemných a rozpustilých žen. Takovou osobnostní stránku ukazuje i teď, aby ji vzápětí otočila do čirého šílenství. S filmovými dětmi má viditelnou chemii, intenzivní jsou především scény s absolutně hrůzným Phillipsem.

Vrať mi ji dokládá, že Philippouovi napoprvé a ani nyní nestříleli od boku. Patrně mají světu hodně co říct.