Trpký osud Napoleonova syna

Vztah jeho rodičů nezačal nějakým ohromujícím vzplanutím. Matka, rakouská arcivévodkyně Marie Louisa, dcera hlavy habsburské monarchie Františka I., se za Napoleona Bonaparta provdat nechtěla, ale otec a celá rodina s ní zahráli ošklivou hru a podřídili její osud státním zájmům. Napoleon byl sice ženatý s Josefínou de Beauharnais, ale už od roku 1807 uvažoval o rozvodu, protože s ní neměl mužského dědice.

Rakouský kancléř Klemens Metternich, obratný diplomat, mu proto nabídl sňatek právě s Marií Louisou. Vycházel z politické situace. Tehdejší střet Rakouska s Napoleonovou Francií nevedl k úspěchům. Spojenectví, byť dočasné, mohlo poskytnout alespoň čas k oddechu.

Marii Louise bylo osmnáct, Napoleonovi jednačtyřicet. Nevěstu chystaný sňatek děsil. Ne tak ženicha. Toho ovládla naděje, protože habsburský dvůr proslul svou plodností. Matka jeho vyvolené, Marie Tereza Neapolsko-Sicilská, měla 13 dětí, babička 12 a prababička dokonce 16. Napoleon prý v nadšení zvolal: „To je právě ta děloha, kterou potřebuji!“ Jiný názor než císař František měla jeho tchyně královna Marie Karolina Neapolská. Ta se děsila, že ke všemu tomu neštěstí bude „čertovou babičkou“. A tak se také stalo.

Napoleon se rozvedl a Marii Louisu si vzal v neděli 11. března 1810 ve vídeňském augustiniánském kostele. Ženil se v zastoupení svým bývalým protivníkem, arcivévodou Karlem. Novomanželka poté odcestovala do Paříže. Na některé Francouze udělala dobrý dojem, jiní tvrdili, že má odulý spodní ret, vodové modré oči a jizvy po akné. Jedna žena o ní prohlásila: „Byla normálně velká a kdyby měla méně mohutná ramena a poprsí, její zevnějšek by byl příjemný.“ Také ji charakterizovali jako objemnou, „takže mohla být považována za třicetiletou matku rodiny“.

Napoleon se k ní ovšem choval jako zamilovaný jinoch a její odpor postupně ustoupil do pozadí. Dokonce o něm řekla: „Má v sobě cosi poutavého a laskavého, čemu člověk nedokáže odolat.“ Svou manželku vychovával Korsičan jako rekruta - sám pracoval stejně jako dřív a pro ni si vyčlenil dvě hodiny denně. Učil ji jezdit na koni - on, který celý život prožil v sedle, a přesto patřil k průměrným jezdcům a visel prý na koni „jako pytel brambor“. Nakonec se mu dostalo kýžené odměny - Marie Louisa otěhotněla. Porodní bolesti jí začaly 19. března 1811. Při porodu nesmírně trpěla, protože dítě leželo v děloze napříč.

Zbývalo je obrátit do normální polohy. Bolestmi zbědovaná Marie Louisa se děsila toho, že raději obětují ji než dítě. Napoleon s porodním hmatem souhlasil a prohlásil: „Doktor mi naznačil, že matce nebo dítěti hrozí velké nebezpečí. Odpověděl jsem bez váhání, že s matkou budu mít jiné děti. Chovejte se tak, jako byste očekával syna příštipkáře.“ Zásah se zdařil. Na svět přišel chlapeček 20. března 1811. Dostal jméno Napoleon František Karel Josef a už při narození obdržel titul římského krále. Hezké, čilé dítě dobře prospívalo.

Marie Louisa o synkovi psala otci: „Je velmi podobný císaři. Je také úplně zdravý a je celý den v zahradě. Císař se jím úžasně zabývá, nosí ho v náručí a je s ním úplně dětinský, chce mu už také dávat jídlo, které mu vůbec nedělá dobře.“ V blahopřání k Novému roku 1812 o dítěti opět informovala Františka I. - prý už má pět zubů. Princ měl ovšem jednu vadu: za žádnou cenu se nechtěl učit mluvit. Napoleonovi to nevadilo. Syna miloval. Každý den s ním Marie Louisa přicházela do jeho tajného kabinetu - odhodil listiny, mazlil se s maličkým a líbal ho. Manželé prožívali nejšťastnější údobí svého svazku.

Žili jako obyčejná měšťanská rodina. Hvězda velkého Korsičana ale už překročila svůj zenit. Roku 1812 vpadla francouzská armáda, posílená vojsky takřka celé Napoleonem ovládané Evropy, do Ruska. Byla to katastrofa. Střet u Borodina současníci nazvali „nejkrvavější bitvou od vynálezu střelného prachu“. Raněné Francouze sváželi do kláštera Kolockoj, kde je přijímal šéfchirurg Jean Dominique Larray. Během dvanácti hodin amputoval sám tři sta nohou a rukou. Raněný dostal pálenku, poté se zakousl do šátku a končetinu mu odňali. Pochopitelně bez narkózy.

Malého prince se tento neúspěch otce zdánlivě netýkal. Po návratu z Ruska mu Bonaparte nechal zhotovit všechny hračky z pozlaceného stříbra a dětský pokoj nechal vypolstrovat až do výše jednoho metru, aby si synek nemohl ublížit.

A nebylo to od věci: malý římský král totiž začal propadat výbuchům vzteku a zuřivosti. Pobíhal komnatami, křičel a mlátil přitom do bubínku. Ve svých dvou letech konečně začal mluvit. Okolo něj se ovšem pomalu kupily mraky. František I. vedl politická jednání s Pruskem a Ruskem o protifrancouzské koalici. Když se to Napoleon dozvěděl, proklel „papá Françoise, toho kostlivce, který byl dosazen na trůn jen zásluhou svých předků“. Nepomohlo mu to - v „bitvě národů“ u Lipska v říjnu 1813 jej protivníci porazili. Přesto se nevzdal. Syna učil říkat větu: „Porazíme papá Françoise.“

Jen tím podporoval princovo nemalé sebevědomí.

Ve třech letech se chování malého Napoleona ještě zhoršilo. Zuřil, kopal, dupal nohama, pánovitě křičel. Dokonce lidi okolo sebe bil. U stolu schválně porážel sklenice a karafy. Společnost se tomu jen smála. Nebyl nikdo, kdo by jej zarazil. Když se mu něco nelíbilo, předstíral nemoc nebo bolesti zubů. Projevoval se jako malý tyran. Sloupy jeho postavení se ovšem mezitím otřásaly v základech. V roce 1814, po vstupu protifrancouzské koalice do Paříže, se Napoleon musel vzdát trůnu a deportovali jej na ostrov Elba. Císař František oznámil své dceři, že se na čas musí vrátit ke své rodině do Vídně a opustit manžela.

Marie Louisa napsala tehdy Napoleonovi svůj nejněžnější dopis: „Tvůj syn je zde jediný šťastný člověk. Nemá představu o velikosti svého neštěstí, ubohá malá duše. Jen Ty a on způsobujete, že je můj život snesitelný.“

Dne 21. května 1814 dorazila Marie Louisa se synem do Schönbrunnu. Vídeňanům se malý, plavovlasý a modrooký chlapec líbil - jen se svým maršálským kloboukem s bílými péry vyhlížel poněkud směšně. Ve Vídni měla Marie Louisa svou domácnost striktně oddělenou od členů ostatní rodiny. Navíc urazila své krajany, když prohlásila, že mezi svými dvořany nechce žádné Rakušanky, protože „Němci nepěkně zapáchají“. Obědvala sama, odmítala jíst německé polévky a „vůbec se chovala tak, jako by ve Francii ještě vládl císař Napoleon“. Stejně tak její synek, u dvora zvaný Fränzchen.

Malý princ pokračoval ve svých nepěkných zvycích - například osočil francouzského krále Ludvíka XVIII., že mu sebral všechny hračky. Panovník mu je velkoryse včetně kolébky zaslal do Vídně. Chlapce čekaly velké změny. Marie Louisa měla vládnout v Parmě a měl ji tam doprovázet švábský hrabě Adam Neipperg. Napoleon zatím počítal s tím, že manželka i se synem dorazí za ním na Elbu - nechal už ve vile Murini zrenovovat pokoje. Vzdát se ale nehodlal. Uprchl z Elby a na sto dní se zmocnil Paříže. Po drtivé porážce u Waterloo se 22. června 1815 vzdal trůnu podruhé. Deportovali jej na ostrov Svaté Heleny.

Marie Louisa se zatím chystala do Parmy. V té době se už stal Neipperg jejím milencem. Syna s sebou nebrala. František I. si přál, aby zůstal ve Vídni a učil jej vychovatel. Ten musel mlčet o jeho dosavadním životě a otci. Učitelem malého Napoleona se stal Moric hrabě Dietrichstein, škrobený a pedantický muž. Ujal se své služby v červnu 1815. A stěžoval si. Čtyřletý hošík plakal a hrabě prohlašoval, že jeho lenost je „bezbřehá“. Navenek dítě vystupovalo zdvořile, ale stále vzpomínalo na časy, „když jsem byl králem“, což vychovatele popuzovalo.

V únoru 1816 dostala Marie Louisa konečně pokyn k odjezdu do Parmy - synovi o své cestě do poslední chvíle neřekla nic. V březnu 1816 odjela a chlapec o tom nic netušil.

Malý Napoleon utrpěl příšerný šok, který se okamžitě odrazil v jeho chování. Stal se ještě umíněnějším, neposlušnějším a vzdorovitějším. Schválně začal kulhat. Změnil se v nešťastnou, zraněnou dětskou bytost. K Dietrichsteinovi přibyli ještě vychovatelé Johann Foresti a Mathias von Collin. Napoleon II., i když se před ním o otci nemluvilo, dobře věděl, jaké postavení tatínek zastával. Vychovatelé s tím nemohli nic dělat.

Princ se v té době spřátelil s o devět let starším strýčkem, arcivévodou Františkem Karlem. Byl to puberťák a chlapce „vychovával“: „Naučil ho, že když ho napomínají vychovatelé a jemu se to nelíbí, má říci nasrat“. Chlapec se také vůbec nechtěl učit německy. V roce 1818 mu František I. přidělil titul vévoda Zákupský. Při vyučování se ale stále nesoustředil. Vychovatelé, aby jej donutili k alespoň malému výkonu, mu neustále slibovali setkání s matkou.

Ta mezitím porodila Neippergovi děvčátko a chlapce. O tom mladý Napoleon nevěděl. V červnu 1818 za ním Marie Louisa konečně přijela i s Neippergem. Společný čas strávili na zámku v Persenbeugu. Na podzim ale opět odjela a utrpení vychovatelů začalo nanovo. Dietrichstein dokonce Marii Louisu požádal, aby směl na chlapce použít rákosku. To se opakovalo celý krátký Orlíkův život. Určitá doba s maminkou a poté třeba tříletá pauza. Mladému vévodovi zbývalo jen dopisování.

V roce 1820 konečně složil chlapec závěrečné zkoušky ze základních předmětů. Nyní mělo začít učivo gymnaziální. Veliký Napoleon Korsičan zemřel 5. května 1821. O příčině úmrtí existovalo mnoho teorií, například otrava arzenikem. Nejpravděpodobnější je rakovina žaludku. Na vídeňském dvoře za něj držel smutek jen vévoda Zákupský a jeho sloužící.

Zažil tehdy alespoň jednu malou radost. Dědeček František jej jmenoval šikovatelem. V učení stále nevynikal - jeho práce se hemžily chybami. Později se z vévody stal elegantní mladý muž, čistotný a pěstěný. Dojem kalilo jen nedbalé držení těla a zažloutlá pleť. Trpěl neustálým chrapotem a kašlem. Přitom neustále kouřil - považoval tabák za lék.

V roce 1831 mladíka uvedli do vídeňského společenského života. Prý „zářil krásou a mládím“, ale málo mluvil. V dějinách se často psalo o jeho údajných milostných pletkách, ale ty probíhaly na úrovni platonické. On sám řekl jednomu svému příteli, že „ještě neměl ženy“. Zbožňoval ovšem arcivévodkyni Žofii, matku budoucího císaře Františka Josefa. Dokonce se šuškalo, že se stal otcem jejího druhého syna. Nebyla to pravda.

Žofie si například zapsala, jak mu vyhubovala, když ji „divoce chytl, aby ji políbil“. V květnu 1832 vévodu povýšili na plukovníka. Trávil svůj čas střídáním stráží a execírováním rekrutů na uprášeném kasárenském dvoře. Velký Korsičan by z toho radost neměl. V červnu téhož roku začal mladý muž trpět záchvaty kašle. Plival krev s hnisem.

Jazyk a sliznice se mu změnily v jedinou ránu. Nesmírně trpěl. Zápach u něj v pokoji byl tak strašný, že lékaři zvraceli. Vévoda zuřil a celé dny se bil pěstí do hlavy. Jeho kalvárie skončila v neděli 22. července 1832. Zemřel na TBC mízních uzlin. Bylo mu jednadvacet let.

Po smrti mu v českých zemích začali říkat Orlík - podle francouzského l'Aiglon, syn orla.