Šéf věznic: Přeplněné cely? Stovky vězňů tam nepatří

Dobrovolníci z Českého helsinského výboru navštívili deset českých věznic a popsali, že vězeňství u nás trpí chronickými problémy. Co si o nelichotivém vysvědčení myslíte?

Zprávu vítám a vnímám ji jako zajímavou zpětnou vazbu od lidí zvnějšku, od mírně poučených laiků, kteří však neznají všechny souvislosti a příčiny současného stavu. Před návštěvami jsme se dohodli na memorandu o spolupráci. Ta zpráva nám může pomoci se dál přibližovat rozumným evropským standardům vězeňství.

Jedním z bodů je například kritika vězeňské stravy. Jak jídlo ovlivňuje chod věznice?

Velmi. Zazněla slova, že jídlo je nevábné a jednotvárné. Základní strava se podobá té, která se připravuje ve velkokapacitních kuchyních. Není to kulinární zážitek, ale my se nemůžeme řídit hodnocením stravy od studentů právnické fakulty. Budeme se vždy řídit odbornými kritérii a těm strava odpovídá. Jsem přesvědčen, že v této oblasti vězeňská služba dělá maximum možného, celodenní limit na stravu pro jednu osobu je 76 korun.

Mají vězni možnost si vybrat stravu?

Musíme zajistit dietní stravu každému, kdo ji z lékařského hlediska potřebuje. Nikoliv tomu, kdo si to pouze přeje. Stává se často, že si vězněné osoby něco přejí, ale v tom se jim velmi často nevyhoví. Samozřejmě respektujeme specifické stravovací potřeby dané například náboženským vyznáním.

Může být dieta i důvod k přestěhování vězně jinam?

Pokud věznice nemůže připravit jídlo, které lékař nebo diabetolog předepíše, tak ano.

Problémem českého vězeňství je i přeplněnost a ubytování vězňů na velkých celách. Nyní jeden vězeň obývá prostor o velikosti čtyř metrů čtverečních. Od ledna ale podmínky změní nová vyhláška. Jak se s tím vypořádáte?

Od ledna nás čeká úprava. V místnosti pro ubytování budeme muset zajistit šest metrů čtverečních pro první ubytovanou osobu a pro všechny ostatní čtyři metry. Čili cela pro dvě osoby musí mít dnes osm metrů čtverečních, od ledna deset. Bude to pravděpodobně znamenat snížení celkové ubytovací kapacity českých věznic o dvanáct až patnáct procent. V současnosti hledáme všechny možnosti k rozšíření ubytovacích kapacit o další prostory.

Už teď vykazujete 98procentní naplněnost a čelíte kritice. V lednu pravděpodobně překročíte sto procent. Jak chcete tento trend obrátit?

Je potřeba říct, že podmínky pro výkon trestu odnětí svobody se reálně nezmění, ty zůstanou stejné, na papíře ale budeme vykazovat větší přeplněnost. Předpokládám, že se vytvoří tlak na politiky, kteří mají v rukou sankční systém. Musí rozhodnout, jestli budeme stavět nové kapacity, nebo zda snížíme počty vězněných osob. Je možné, že ještě budeme diskutovat o odložení účinnosti do doby, než se začnou projevovat změny trestní politiky.

Jsou alternativní tresty správnou cestou? Podle ministerstva spravedlnosti jich před 12 lety bylo uděleno přes 70 tisíc, loni už jen přes 50 tisíc.

Jsou jednou z diskutovaných oblastí, hodně si slibujeme od znovuzavedení elektronického monitoringu, ten má na starosti Probační a mediační služba. My jsme odkázáni na to, co se v sankční politice změní.

Náramky v současnosti nefungují.

Ano, nefungují. Ale kromě toho je třeba se zamyslet nad tím, koho soudy posílají do vězení a jestli je to u všech opravdu nutné, účelné a jestli to nejsou vyhozené peníze.

Kdo do vězení nepatří?

Řeknu vám příklad. Nedávno se pokusil z toalety v liberecké nemocnici uprchnout jeden vězeň. Byl potřetí ve vězení, od soudu dostal tři měsíce za to, že v obchodě ukradl čokoládu a sušenky v hodnotě 116 korun. Je to dlouhodobý uživatel omamných látek. Otázkou je, co si od toho trestu slibujeme, protože za tři měsíce se člověk ve vězení nezmění. Tři měsíce stojí devadesát krát 1800 korun a máme téměř jistotu, že ten člověk bude krást znovu, že se nezmění, pokud se mu kromě přiměřené sankce nedostane i odborné péče nebo léčby. Podobných případů naleznete v českých věznicích stovky.

Jaký trest byste navrhl?

Sám nejsem příznivcem krátkodobých trestů, ačkoli se jedná o jeden ze současných trendů. Peněžní trest zde nepřipadá v úvahu, ale myslím si, že odborná péče spojená s povinností pobývat v nějakém komunitním zařízení, které bude svým režimem velmi vzdálené vězení, by mohla prospět celé společnosti daleko víc. A stálo by to menší peníze.

Je na takový přístup česká společnost připravená?

Naše společnost se drží starověkého hesla oko za oko, zub za zub, aniž bychom přemýšleli, jestli místo odplaty není lepší snaha o narovnání vztahu mezi pachatelem a obětí a pachatelem a společností. Když na podobné téma vedu diskuse s velmi konzervativními lidmi, tak jakmile se začneme zabývat otázkou peněz a efektivity, otevírají se dveře k rozumné debatě.

Máme 190 vězňů na sto tisíc obyvatel. Jak si stojíme ve srovnání s jinými zeměmi?

Velmi špatně. Když si to porovnáme s počty vězňů v Německu, Rakousku, Švýcarsku a dalších evropských zemích, tak oni jsou na polovičních číslech. Dokonce i ve Francii, kde jsou věznice přeplněné o padesát i sto procent. Není to příliš dobrá vizitka a nedá se to vylepšit tím, že zavřeme ještě víc lidí.

Proč je u nás tolik vězňů? Je to špatným rozhodováním soudů?

To si nemůžu dovolit hodnotit. To by tady musel sedět soudce, státní zástupce i advokát a vyjádřit se. Stav je to dlouhodobý. U nižších tisícovek vězňů jsem přesvědčen, že jejich věznění jsou vyhozené peníze. Ale ne proto, že by lidé ve vězeňství pracovali neefektivně, je to podmínkami věznic, které máme. Máme tady hromadné ubytování a vysoké riziko kriminální infekce ve vězeňském prostředí, to neovlivní ani dvojnásobný počet odborných zaměstnanců a dozorců.

Jak dlouho bude trvat, než se podaří snížit počty vězňů?

Od reformy rakousko-uherského soudnictví a vězeňského systému v polovině 19. století jsme její teze dodnes nenaplnili. Z velké části proto, že po druhé světové válce jsme se od trendů odklonili. Měli jsme cely pro dva lidi a najednou se začaly objevovat velké ložnice pro deset i dvacet lidí. Většina vězněných osob sdílí ložnice pro čtyři až osm, někde deset. Na oddílech je padesát až osmdesát lidí. Ti lidé jsou většinu času spolu. A i když chodí do práce a účastní se odborných aktivit a vzdělávání, tak stejně jsou vždy více pod vlivem zkušenějších vězňů než našich odborných zaměstnanců. V takovém prostředí se pracuje poměrně obtížně.

Co by se mělo změnit?

Spoléháme na to, že se podaří prosadit takovou sankční politiku státu, která sníží počty vězňů, bude levnější a zároveň společensky i ekonomicky efektivnější. Pak bychom se měli soustředit na přebudovávání současných ubytovacích kapacit věznic a na propojování péče ve věznicích a po odchodu z vězení. To je u nás podstatně větší problém než samotný výkon trestu. Ale doprovázet osoby propuštěné z vězení už není v naší kompetenci. Ročně opustí věznice zhruba deset tisíc lidí a jen malá část z nich dostane poté potřebnou podporu a pomoc.

Existuje v zahraničí systém, který je pro vás inspirativní?

Systémy v severní Evropě dokážou motivovat k vnitřní změně vězněné lidi v důstojném prostředí, které bych ale určitě nenazval luxusem. V Norsku jsem měl možnost vidět v polootevřené věznici cely pro jednoho, které byly vybaveny velmi skromně, ale účelně a důstojně. Zároveň se mi tam například nelíbil nepořádek v provozních dílnách a vysoké nebezpečí zneužití nejrůznějšího nářadí a materiálu. Myslím, že přísnost a důslednost by se měly vzájemně doplňovat s vlídností a slušností.

Viděl jsem i několik věznic v Texasu ve Spojených státech, překvapil mě tam lidský přístup a možnost vězňů podnikat pod záštitou věznice. Vězni s dlouhodobými tresty odnětí svobody si mohou založit živnost, vyrábějí odznaky, kožené výrobky, peněženky, boty, sedla na koně a prostřednictvím věznice je mohou na internetu prodávat. Když pak po letech opouštějí věznici, tak mají zavedenou živnost. To je u nás bohužel naprosto nemyslitelné.

Jak jsou jiné systémy shovívavé k využití internetu?

Ve Spojených státech je například běžné, že vězni mají přístup ke svým účtům na sociálních sítích, to je u nás nepředstavitelná věc. Jinak na západ od nás lze pozorovat, že vězni mají kontrolovaný a řízený přístup k internetu, není to ale ještě samozřejmostí. Naše společnost je stále ještě nastavená na preferenci odplatné stránky trestu.

A mobilní telefony?

Ve střeženém prostoru u nás nemůže mít mobilní telefon nikdo kromě lidí, které určí ředitel věznice. Telefon běžně u sebe nemají ani dozorci, rozhodně ho nemohou mít vězněné osoby. Vězni mají telefon na každé chodbě a mohou ho legálně použít, hovory jsou ale zaznamenávány. Děláme všechno pro to, abychom mobilní telefony nacházeli a abychom se snažili zabránit jejich průniku, ale je to náročné. Každý zaměstnanec se musí podrobit kontrole. Naprostou většinu telefonů si vězni pokoušejí sehnat během zaměstnání mimo věznici a pak se je pokoušejí pronést dovnitř.

Zpráva helsinského výboru chválí dobrou atmosféru mezi vašimi zaměstnanci a považuje to za největší zlepšení za posledních 30 let. Podle vaší výroční zprávy vám ale klesají počty mladých zaměstnanců do 25 let. Kde a jak je hledáte?

Hledáme je ve stejném rybníku, jako hledají celníci, policisté nebo hasiči. Chybí nám 880 příslušníků a příslušnic.

Máte účet na Instagramu, Youtube i Facebooku. Náborové video působí spíš amatérsky. Plánujete změny v PR?

Děláme maximum, co se dá dělat z čirého entuziasmu. Vězeňská služba má velmi omezené prostředky jak finanční, tak personální a je v tom také limitována zákonem o vězeňské službě z roku 1992, který aktivní nábor vůbec nepředpokládá. My nemůžeme ani zaměstnat grafika, všechno u nás dělají nadšenci. Jsem přesvědčený, že práce u nás má prestiž. Málo se ví, že česká vězeňská služba je například unikátní v tom, že zajišťuje i eskortní služby a udržuje pořádek na soudech a státních zastupitelstvích. To jsou zajímavé věci, které mohou mladé lidi nalákat.

Za posledních pět let se výrazně zvýšilo množství fyzických napadení ve věznicích, čím to je?

Nikdo to zatím nezkoumal. Všechny obecně uváděné důvody plynou jen z našich úvah a zkušeností. Intolerance extrémně stoupá jak mezi vězněnými, tak vůči našim zaměstnancům. A my na trend verbálního i fyzického násilí musíme reagovat. Požádal jsem ředitele věznic, aby v takových případech byli velmi přísní a využili veškeré možnosti, které sankční systém umožňuje, včetně umístění násilníků do zvláštních specializovaných oddílů. Odbornou práci zde již bohužel musí doprovázet i odstrašující režimová opatření.

Není to proto, že nemáte práci pro všechny vězně? Například věznice v Kynšperku nad Ohří aktuálně marně hledá práci pro tři sta vězňů. Co s tím?

Je to zčásti také proto. Zaměstnanost v českých věznicích je poměrně slušná, pracuje asi 60 procent zaměstnatelných vězňů. V období proticovidových opatření se velmi snížila, ale pomalu se opět dostáváme na původní úroveň. Pro rozšíření pracovních příležitostí hledáme místa ve střežených částech věznic zejména proto, abychom mohli dát práci i vězňům, které nemůžeme z bezpečnostních důvodů pustit na pracoviště mimo věznice.

Existuje nějaká česká věznice, kam se všichni vězni chtějí dostat?

To nevím, ale zajímavé je, že do Jiřic, kde je otevřená část věznice, se odsouzení příliš nehrnou. Je to ale proto, že tam vězni musí důsledně plnit povinnosti. Od budíčku do večerky se nezastaví. Mají vymezený čas na osobní volno, musí pracovat, měli by se vzdělávat a po práci mají řadu povinností, které v běžné věznici nemají. Třeba mají zahrádku, na které si musí pěstovat zeleninu či ovoce, chovají domácí zvířata. Musí se postarat sami, nikdo je nevzbudí do práce. Mají šanci, pomocnou ruku a dobré podmínky, a také obrovskou zodpovědnost.

Pošle vězně do tohoto typu věznice soud?

Výběr je záležitost vězeňské služby. Je to věznice s ostrahou s nízkým stupněm zabezpečení, se speciálním programem, který má podmínky ve vězení přiblížit co nejvíce běžnému životu. Nejen co do materiálních podmínek, ale především co do zodpovědnosti za vlastní život.

V Jiřicích jsou muži, chystá se i otevření podobné věznice pro ženy?

Ano, v Přílepech u Prahy. Příští rok by se mohlo začít stavět.

Je to podle vás budoucnost českého vězeňství?

Myslím si, že je to nedílná součást budoucího českého vězeňství. V možnostech české společnosti je dotvořit vězeňský systém, který bude efektivní, který bude mít smysl a který bude mít v péči při stejném množství odborných zaměstnanců a dozorců podstatně nižší počet vězňů, tím pádem budeme moci poskytovat daleko účinnější služby nejen vězňům samotným, ale i celé společnosti, která nás platí.

Jaká je u nás recidiva a jak si stojíme ve srovnání s jinými zeměmi?

My nesledujeme, jestli člověk spáchá další přečin nebo trestný čin, ale jestli nám ho soud vrátí do vězení. Je nám často vyčítáno, že jsme málo efektivní, protože recidiva je až 80 procent. Je vyšší, než bychom si představovali, ale s čísly u nás nekouzlíme a nelžeme si do kapsy.

Když se v zahraničí zeptáme na recidivu, třeba v Německu nebo Norsku, tak se dozvíme, že za recidivistu považují člověka, který se do vězení vrátí do určité doby po propuštění, ale my počítáme všechny návraty. Když se u nás člověk dostane do vězení, a kdykoliv se vrátí, tak je to v rámci vykazované statistiky recidivista.

V jiných zemích, když se do dvou let do vězení nevrátí a třeba po sedmi letech se vrátí, tak se ve statistice recidivistů neobjeví. Jsme tedy na srovnatelné úrovni s jinými zeměmi, ale musíme se snažit recidivu dále snižovat.

Vyřeší to více peněz do vězeňství?

Ne. Jsou dvě cesty a výzvy českého vězeňství. Buď začneme stavět další věznice tak, jak to v současné době dělá Velká Británie a Maďarsko, nebo nebudeme zavírat všechny, kteří nás jen naštvou, ale jen ty, před kterými chceme a musíme chránit svoje blízké. První varianta je drahá, druhá varianta dává smysl.

Jak vězeňská služba reaguje na otázku genderové identity? Věznice jsou mužské a ženské, jak řešíte proces změny pohlaví?

Za dlouhá léta máme zkušenosti jen s několika jedinci, kteří vykonávali trest odnětí svobody v určité fázi změny pohlaví. Dokázali jsme zajistit bezpečí a důstojné podmínky tak, aby tito lidé byli odstíněni od netolerantních projevů jak ze strany spoluvězňů, tak i ze strany zaměstnanců.