Vřesy vítají podzim růžovou barvou

Otužilý stálezelený keřík sahá sotva do půli lýtek. Příroda si ho natolik zamilovala, že mu nasadila jen kraťounké lístky, aby lépe odolával úpalu a suchu. Když okolo něj rozhrnete listovku, nadrcenou slámu či kůru, vystačí si s vodou z deště. Pravidelnou zálivku žádá jen při pěstování v květináči. Ani vítr pružnému houževnatci neublíží. Kvete od července do října a dožívá se i více než dvaceti let. Podmínkou je kyselá půda a lehký sestřih na jaře.

Co keřík, to pugét stovek a tisíců kvítků do růžova jemně napudrovaných, občas s témbrem lehoulince do fialova. Naši předci věřili, že čím hojněji bratránek libavky, borůvky a medvědice kvete, tím tužší přijde zima.

Vůni má docela mdlou, ale příjemnou. Musíte nos zabořit hluboko do trsu, abyste ji ucítili. Dejte ale přitom pozor na hodující včelky samotářky a medonosky! Kdo už někdy ochutnal vzácný med z vřesu, poznal, co je slast. Z kvetoucí natě připravíte lahodný čaj. Pokud rádi aranžujete, smotejte pár snítek do věnečku nebo je usušte. Kvítky neopadají ani neztratí něžnou barvu a vydrží klidně celý rok.

Vřes utváří souvislé porosty, které byly podle něj nazvány vřesovišti. Kdo by dnes uvěřil, že místo vřesových moří kdysi šuměly hluboké lesy? Metlatý keřík dostal šanci až s příchodem člověka, který lesy vykácel a nahradil je pastvinami pro zvířata. Pověstná yorkshirská vřesoviště v Anglii či lüneburská v Německu jsou vidět snad i z vesmíru.

U nás se nejrozsáhlejšími koberci chlubí malebná krajina nad stříbrným pásem řeky Dyje. Vyrazit můžete třeba na Havranické či Fládnitzské vřesoviště po trase od Znojma přes Kraví horu směrem k Hnanicím. V západní části Krušných hor, na pravé straně říčky Rolavy, se nachází Přebuzské vřesoviště. I to v Brdech vás okouzlí a třeba inspiruje k založení líbezného růžového světa ve vlastní zahradě.

Přirozená stanoviště vyzrazují, že keříky neradi samotaří. I v zahradě je nechte, ať zachumlají celý záhon, svah nebo ostrůvek v trávníku. Větší mezery při výsadbě nejsou problém. Vřes je zalátá potomstvem z kořenových výhonků, zakořeňujících lodyh a prachových semen zrajících od září do pozdního podzimu. Chcete-li, můžete základní druh prostřídat s kultivary, které nesou květy červené i bílé a listy zlaté, stříbřitě chlupaté či bronzové.

Komu by se přesto nové domoviště břesu, chvojčiny nebo suchotinky, jak rostlinu pojmenovali venkované, zdálo příliš uniformní, přizve borovice, smrčky, jalovce, z listnáčů třeba břízky, blýskalky (Photinia), ruje (Cotinus), javory. Borůvčí, kapradí, studánka vroubená suchopýrem (Eriophorum), sirotčí kameny a samorosty pěkně domalují jedinečnou náladu svérázné vřesové krajinky.