Tomáš Arsov je doma málo, ale rád

Vysportovaný kadeřník nás přijal ve velmi příjemném, bílém a prosvětleném bytě. Vede k němu pavlač. Ale není pavlač jako pavlač. Na tuto se vstupuje i z moderního výtahu, který k domu kousek od Václavského náměstí přibyl během celkové rekonstrukce budovy.

„Nikdo mi nechtěl věřit, že se stěhuji do tohoto rušného centra. Ale okna mám do vnitrobloku a je tu úplný klid i hezký výhled na okolní střechy. Navíc mám parkování ve dvoře,“ pochvaluje si zaměstnavatel desítek zaměstnanců. A ani nemusí dodávat, že hlavním kladem bydlení je procházková vzdálenost do jeho vlasového studia – doslova za rohem.

„Má dlouholetá klientka – jsme blízcí přátelé – je majitelka tohoto domu, a když mi nabídla, že má v domě ještě pár volných bytů, odmítl jsem s tím, že o stěhování z loftového bytu v Libni vůbec neuvažuji. Nakonec jsem se ale přišel podívat, a když jsem vstoupil do toho bytu, tak jsem hned změnil názor,“ usmívá se. Zrenovovaný dvoupokojový, ale prostorný a příjemně členitý byt s řadou oken do dvou stran ho přímo osvítil.

Stačilo se zařídit podle svého a nechat dodělat pár detailů. Například částečné obložení stěn, které si vzal na starost pan údržbář z Tomášova salonu. „A to jsem tou dobou tady ani nebyl, takže jsem přišel v roce 2018 opravdu do hotového. Od té doby se tady mnoho nezměnilo a mám v hlavě ještě pár změn. Ale dva roky covidu a má práce, kdy chodím domů prostě večer – po deváté hodině, tomu moc nenapomáhají. Bydlí se mi tady pohodlně, takže mě ani nic netlačí. Chodívá mi sem paní na úklid a vždycky dodává, že tady není co uklízet,“ usmívá se.

Vyšetřený čas na dojíždění do práce má pro něho doslova svoji cenu. Navíc už od života dostal varování, že musí zvolnit a věnovat se více sám sobě. V prosinci i jeho dohonil syndrom vyhoření – bez varování a natvrdo: „Přišel jsem jednou domů, zavřel jsem za sebou a v předsíni se zhroutil na zem… Odbornou pomoc nešlo odmítat a během léčení mi dělalo problém přejít z ložnice do kuchyně, abych se napil. Dodnes chodím jednou týdně k psychoterapeutce a dostávám takové rady, že je stojí za to předávat dalším…“

Tomáš Arsov nyní spolupracuje s nadací nevyhasni.cz – pomáhá lidem s tímto syndromem.

„Míval jsem to i tak, že jsme s asistentkou přijeli někam na akci a zbývaly dvě minuty do začátku a já se rozhodoval, jestli si stihnu odskočit na záchod, nebo rychle něco sním… Tak jsem to měl několik let.“

Během nich rozjel i firmu na kosmetiku nesoucí jeho jméno, sám pravidelně stříhá a v salonu zaměstnává desítky lidí. „Pocit odpovědnosti za ostatní člověku nedá, aby nejel naplno. Dnes už vím, že vše má své hranice a dá se to dělat třeba tak, že už nerozhoduji o všem a za všechny. Je nutné mít kolem sebe spolehlivé lidi. Těch stresů a tlaků na člověka je všude kolem i tak dost. Nedávno další kamarád spáchal skokem z okna sebevraždu…“

I když během dne chodí pravidelně třeba do posilovny – za posledních pět let ku prospěchu nabral dvacet kilo – , domů chodí vlastně jen „na televizi“ a spát. Sám si vaří minimálně a zdravě a pravidelně se stravuje díky využívání služby dovážející jídlo v krabičkách. „Po několika pokusech jsem našel skvělou firmu a nakonec se to vyplácí nejen časově, ale právě i finančně.“ Ale přes to všechno je na první pohled jasné, že zařizování bytu jej baví a je tu rád.

„Zjistil jsem, že se necítím úplně dobře v novostavbách zařízených kovem a sklem. Mám potřebu mít doma pocit útulnosti. Chápu, že pro někoho není můj styl ukázkou kdovíjakého vkusu, ale bydlím v tom já a jsem tak spokojený. Mám náročný pracovní život, a když přijdu domů, potřebuji, aby ze mne vše opadlo a cítil jsem se tu dobře. Mám rád vzdušnost, lehkost, čistotu. Nepotřebuji být zastavěný těžkým nábytkem. Mám to tu rád tak, jak to tu je,“ usmívá se Tomáš.

V pohodě domova se ještě vrací k otázce zdraví: „Nemyslel jsem si, že se mi může něco stát. I když mi pár lidí říkalo, že mám našlápnuto ke zhroucení. Pořád jsem si říkal, že mám vše pod kontrolou, nepiji alkohol… Pravda, má dovolená vypadala tak, že jsem někam odjel na týden a prospal ho tam. To už přišlo nenormální i mně.

Mívám naplánovaný půlrok dopředu po dnech. A najednou vše zrušeno – a šlo to! Jde o to také odpočívat a dělat si radost. Třeba procházkou. Přitom se mi celou dobu honilo hlavou, co dělají lidé, kteří si to nemohou finančně dovolit – samoživitelky… Ještě nedávno jsem šel po ulici a roztřásl se, jak jsem se bál lidí, a ještě jsem na všech okolo vnímal jejich stres. Panika na ulicích!

Každá krize – ať už vztahová, rodinná, byznysová, celosvětová – vždy ukáže charaktery lidí. A kdo má jak nastavený třeba ten byznys. Ukáže se, kdo co vydrží. Krize odhalí, jak se věci mají.“