Článek
Mezi vinohradským divadlem a Národním muzeem se dá hned za domovními dveřmi zapomenout na ruch města!
Naše hostitelka bývala tanečnicí, choreografkou, na mateřské módní návrhářkou i vizážistkou a občas si zahraje v divadle i před kamerou. Nedávno ale nejvíce času věnovala režírování her v Sovových mlýnech na Kampě.
Pohoda a poetika
Nyní svůj rádius rozšířila i o cesty ke svému příteli do domku na břehu Sázavy. „Tam se opravdu skvěle odpočívá a k vodě se vždy těším,“ přiznává zároveň s tím, že byt v pavlačovém domě, kam nás pozvala, jí padl do oka hned při první návštěvě před dvěma lety. I když bylo jasné, že drobné úpravy po předchozím nájemníkovi budou nutné.
Celý interiér omladila a prosvětlila. Se syny se sem přestěhovala po rozvodu a rychle se dohodli na dispozici bytu.
Sochařská dvojice Dana a Martin bydlí a tvoří v bývalé nádražní hospodě
Prostřední místnost je obývací pokoj a pracovna. Dva vedlejší pokoje si rozdělili synové a nejmenší vyšel jako ložnice paní Adély. „Původní dveře do ní vedly rovnou ze zápraží, nyní jsou z vnitřní chodby,“ dodává naše hostitelka a pochvaluje si i pavlač, hlavně dvorek se zahradní restaurací za zídkou.
„Když jsme tu v říjnu slavili moje narozeniny, tak nám po žebříku nosili pivo i jídlo! A Róza Havelková nám hrála na harmoniku – a sousedi byli úplně v pohodě,“ pochvaluje si kouzlo místa.
„Sháněla jsem přes realitku byt pro mě, pro dva kluky a pro kocoura. Aby nebyl jen gaučák. Dvorek s břečťanem a stromy je úžasný.“
Talenty všeho druhu
S obnovou a zařizováním pomohli i příbuzní. „Tchyně je aranžérka a zná i různé triky. Třeba na dveřích nejsou pískovaná skla, ale levné fólie. S detaily mi pomohla i moje mamka, která je výtvarnice. Kluci si pokoje zařídili sami a já se ve zbývajících prostorech držela svého: mám ráda světlé a přírodní barvy.
Moje vlastní máma je módní návrhářka, v devadesátých letech u nás jako jedna z prvních šila kožené bundy. A můj táta je šperkař a věnuje se smaltům. Je ten typ, který umí úplně vše a nebojí se pustit ani do oprav čehokoliv. Současný partner mámy má pro změnu firmu na opracovávání kamene a dělají třeba i obklady koupelen…
Všichni kolem mě jsou nějak výtvarně nadaní a manuálně zruční. Jenom já jsem se nějak vymkla a jsem rozevlátá umělkyně,“ směje se naše hostitelka, které je doma evidentně dobře. „Při výtvarce jsem měla hrozně kaněk, a tak režíruji…“
Před pár lety se Adéla Stodolová věnovala i těhotenské módě. A když byla na mateřské, líčila manekýny na přehlídkách.
Na HAMU studovala pantomimu, kde si oblíbila prolínání žánrů při své autorské tvorbě, a to ji drží dodnes.
Sehraná je i se syny – osmnáctiletým gymnazistou Kristiánem a třináctiletým Jáchymem. Vše se promítlo i do její poslední režie na Fidlovačce.
Staršího syna od dětství baví natáčení animovaných filmů a táhne ho to ke studiu režie. Nyní hraje i ve vzpomínané Krajině 0. Tématem je generační odcizení v rodinách umocněné trávením času mladých lidí na všudypřítomných sítích. Zážitek z představení umocňuje i to, že zde postavy dětí a rodičů hrají skuteční rodiče a jejich děti (Rumlových, Dolanských…).
„Premiéra měla úspěch, ale jedné mé kamarádce z toho ještě druhý den nebylo dobře,“ říká a dodává, že pouze jeden z jejích synů zdědil umělecké nadání. „Vypadá to, že Kristián je spíš po mně, zato Jáchym má rád matematiku a už ho zajímají i obchodní věci. Dělají si společné plány, že jeden natočí film a druhý na něj sežene peníze a pak mi ještě koupí malé divadlo,“ usmívá se paní Adéla.
Pražská chodkyně
„Potřebuji mít doma svůj koutek. Až tak, že mu říkám oltář. Starožitný stůl mám od kamarádky, postupně jsem jí ho splácela. Mám moc ráda andělíčky, takže jich mám spoustu. Opravdu rozličných. Už mi několik kamarádek při návštěvě řeklo: Hele, my známe ženské byty, ale tady to tak nevypadá… Vysvětlení je jednoduché: jakmile jsem si sem dala nějakou ozdůbku navíc, tak mi kluci hned řekli: Mami, a dost. Já bych se víc tzv. rozprostovlasatěla.“
Do divadel paní režisérka, jak může, chodí pěšky.
„Od té doby, co chodím po Praze pěšky, jsem neměla chřipku…! Uzavřené prostory nemám ráda a moje práce je vlastně sedavé zaměstnání, tak si pomáhám chůzí. Město mám ráda, ale občas i mě napadají únikovky bydlet kousek za Prahou. Ale kluky vůbec! Odtud mají všude blízko a nic jim tu nechybí. Mně vlastně také ne, a navíc si tady opravdu nepřipadám jako v centru města,“ říká naše hostitelka.
Designérka Terezie Lexová si bytu užívá
