Test Fiatu 500 Hybrid: Především módní doplněk

Na týden s pětistovkou jsem se docela těšil. Roztomilé městské autíčko, které se jako jedno z pohříchu mála i v roce 2020 prodává s třídveřovou karoserií - protože jinou nemá, a vyrábí se bez větších změn už od roku 2007. Všude se vejde a všichni okolo se na něj budou usmívat, říkal jsem si, když jsem přebíral klíče.

Týden je za mnou a já přemýšlím, jak k tomuto autíčku přistupovat, jak ho uchopit. Nemůžu ho totiž brát jako každé jiné auto, když za menší peníze nabízí stejná značka mnohem větší a dospělejší kus auta.

Teenager – k tomu by se 500 možná přirovnat dala. Má fešácké střešní okno, které po otevření trčí dozadu a nahoru jako nagelované vlasy. I jízdní vlastnosti jsou rozpustilé – podvozek je docela tvrdý, díky krátkému rozvoru je auto neuvěřitelně mrštné a mám dojem, že sedím nad zadní nápravou.

I přes samozřejmou klimatizaci ve výbavě si nemůžu pomoct, ale kdykoliv do něj sednu, otvírám střechu, stahuji okna – nedá se to udělat najednou, leda bych použil obě ruce, všimněte si, jak daleko jsou od sebe ovladače na středové konzoli – a z toho levého vystrkuji loket. Sedí mi to k němu, přijde mi, že takhle nějak se s ním jezdí - centrem města, s úsměvem na rtech, i když je zácpa. A docela mě to baví.

Protože je tohle auto vážně mrňavé, trochu si loktem zhoršuji výhled dozadu levým zrcátkem. Právě zrcátka jsou jedním z největších plusů pětistovky – jsou krásná a je toho v nich vidět spousta. Bohužel, třebaže jsou ukotvena na dveřích, je dolní konec A-sloupku příšerně tlustý a velmi vadí ve výhledu.

Zbytku interiéru odpouštím tvrdé plasty a všímám si klik, které jsou zároveň „čudlíky“ zamčení. Stačí kliku zatlačit směrem k výplni, opačně, než bych za ni vzal ve snaze otevřít dveře, a auto zamknu.

Snad kromě páček pod volantem mé prsty nenachází místo, které by bylo laciné nebo nějak extrémně nekvalitní. Třeba tlačítka na panelu klimatizace jsou příjemná, stejně jako tři knoflíky o kousek výš.

Všimněte si, že tím pravým – nejdál od řidiče – se zapínají přední i zadní mlhovky. Jak na to může stačit jedno tlačítko? Nejprve zapíná přední, pak přidá zadní, pak zhasne zadní a při čtvrtém stisku zhasne opět i přední.

Displeji infotainmentu o kousek výš by slušela trochu kolmější pozice, aby se v něm tolik neodráželo světlo z prosklené či otevřené střechy. K systému uvnitř jinak nemám výhrady, je dostatečně intuitivní, zvládá Android Auto a i vestavěná navigace má jakási dopravní data.

Trochu nepochopitelně se ale právě tady nastavuje citlivost automatických stěračů, a navíc kdesi hluboko v menu; za jízdy citlivost nejde bezpečně změnit. Přitom autu, které je na trhu už třináct let, by člověk odpustil manuální stěrače a obyčejný cyklovač.

Zamrzí také, že když připojím telefon do portu USB mezi sedačkami, není kam ho umístit tak, aby v první zatáčce neodletěl do kouta. Naopak u přístrojového štítu minusy hledám těžko. Je kulatý, soustředný a krásně přehledný.

Sedačky se designově povedly, ovšem výplně jsou poněkud tvrdé. Nemají ventilaci, ale když dostatečně sklopíte sedák, mezi sedákem a opěradlem vznikne mezera, kterou to trochu větrá, což se v létě hodí. Na zadní sedačky se nevejdu, ale to jsou jen nouzovky v každém případě. Naopak kufr je dost velký, aby se do něj dva lidi sbalili na víkend. A asi nikdy jsem neviděl menší plato.

Pokud jste se podívali na fotku pětistovky zvenčí pořádně, všimli jste si tří párů světlometů. Mlhovky úplně dole jsou jasné, prstence denního svícení uprostřed a čočky potkávacích světel nahoře také. 500 má ale trik v rukávu, a to přídavná halogenová dálková světla.

Spolu s bixenony – ne, nespletl jsem se, nejsou to LEDky – tedy vůz v noci svítí úžasně. Bohužel jen do chvíle, kdy „dálky“ vypnu, neboť autonivelace má pravděpodobně poruchu a potkávací světla svítí pár metrů před auto. Takže doslova nevidím, kam jedu.

Ze slůvka „hybrid“ by jeden doufal v elektrickou jízdu aspoň na kratičké vzdálenosti, ovšem musím vás zklamat. Pětistovka je jen mild hybrid, takže elektromotor používá k rekuperaci energie při brzdění a dopomoci spalovacímu motoru.

Bohužel, litrový atmosférický tříválec pod kapotou na vůz nestačí ani s dopomocí. Plynový pedál musí na podlahu neuvěřitelně často – v podstatě při každém rozjezdu, potřebujete-li být svižnější – a pořád mám dojem, že bych rychleji i běžel.

O elektrické dopomoci člověk skutečně ví až ve chvíli, kdy v baterii dojde elektřina a dynamika se ještě zhorší. Větší efekt mild hybridu vnímám při zpomalování – brzdění motorem je díky startér-generátoru skutečně citelné a při jízdě použitelné. Nepotřebujete ani dlouhý kopec, nabíjení malé baterie je docela rychlé.

Trochu horší to je se sladěním všech mechanických a elektrických součástí, dávám-li málo plynu. Kvůli velmi nízkému výkonu motoru ukazuje displej, že startér-generátor se snaží pomáhat pořád, a tudíž se spojkou a plynovým pedálem je nutno pracovat velmi citlivě, aby auto neškubalo.

Líbí se mi ale asistent rozjezdu do kopce, který podrží parkovací brzdu i na zpátečku. A taky fakt, že ač jsem to vůbec nečekal, díky relativně krátkému zpřevodování není na dálnici velký problém držet se lehce nad zákonnou stotřicítkou – byť zrychlit na takováto čísla docela dlouho trvá. A průměrná spotřeba 6,2 l/100 km není špatná, když si uvědomím, jak často jsem držel plyn na podlaze.

Vymýšlím verdikt a znovu se dostávám k tomu, že na pětistovku nejde nahlížet jako na normální auto. Základ stojí 280 tisíc a tenhle kousek napěchovaný výbavou je bez pár korun za půl milionu – a má-li být autem, za takovou cenu nabízí zoufale, zoufale málo. Tím spíš, že když otevřu ceník Abarthu, vidím 145 koní od 510 tisíc korun.

Fiat 500 se vám tedy musí opravu líbit. Ne, to je slabé – musíte při pohledu na něj udělat „Jééééé, ten je roztomiloučký,“ jako by před vámi stálo huňaté štěňátko shiby inu a smálo se na vás. Anebo musí jedinou vaší touhou být pomalé ježdění po městě s loktem vystrčeným z okna a frajerskou otevřenou střechou, a to za každou cenu. Přistupte k pětistovce jakkoliv racionálněji a do očí vás udeří, že to je nepříliš užitečný módní doplněk spíš než automobil.