Její oči uhranuly celý svět. Před 40 lety vyšel na obálce magazínu portrét Afghánské dívky

Sovětská invaze do Afghánistánu na konci 70. let donutila mnoho místních obyvatel, aby zemi opustili a hledali nový domov jinde. Americký fotograf magazínu National Geographic Steve McCurry vyrazil tento exodus dokumentovat v roce 1984 a zamířil do několika uprchlických táborů na afghánsko-pákistánské hranici.

„Viděl jsem v rohu malou dívku, která měla úžasný pohled. Byla to krásná dívka, ale měla takové utrápené vzezření s překrásnýma očima. A já jsem hned věděl, že to bude skvělý portrét. Takže jsem s ní strávil asi dvě minuty, fotografoval jsem jí a udělal jsem asi 15 snímků,“ popsal v rozhovoru pro National Geographic, když vzpomínal na slavnou fotografii.

Portrét se nakonec dostal až na červnovou obálku zmíněného slavného časopisu. I přesto zůstala Afghánská dívka, jak se jí začalo říkat, dlouho anonymní. Honba za tím, kdo vlastně dívka je, započala až o dvacet let později.

„V roce 2002 jsme se vrátili a začali rozsáhlé pátrání,“ popsal McCurry návrat do Pákistánu. Ze začátku neměli reportéři vůbec štěstí a dostávali samé falešné tipy. „Konečně přišel jeden muž a za několik dní ji přivedl - Šarbat Gulu, Afghánskou dívku. A my jsme byli nadšení, že byla stále naživu, zdravá, měla rodinu a byla vdaná.“

Šarbat Gula pochází z afghánského kmene Paštunů, který sídlí na jihu a východě země. V době opětovného setkání s fotografem v roce 2002 jí mohlo být mezi 28 a 30. Sama neví, kolik jí vlastně je. Gula byla teprve malé dítě, když její rodný Afghánistán v roce 1979 napadli Sověti. Její rodiče zabily sovětské bomby, a tak odešla se svým bratrem, babičkou a čtyřmi sestrami do Pákistánu.

Skupina se musela schovávat v jeskyních afghánských hor, kde je sužoval mráz a nepohodlí. Nakonec skončili v jednom z uprchlických táborů nedaleko Pešwaru.

Před opětovným setkáním s reportéry National Geographic svůj portrét nikdy neviděla. Stejně jako ostatní ženy v její kultuře ve třinácti letech musela začít praktikovat „parda“, muslimský zvyk segregace na základě pohlaví, který zároveň po ženách vyžaduje zakrývání těla a obličeje.

Ženy se stáhnou z veřejného života a nemohou se vzdělávat, odhalené je může spatřit jen jejich muž. Nutno podotknout, že sama Gula o svém oblečení mluvila pro magazín jako o „krásné věci, ne o prokletí“.

Ve 13 nebo 16 letech se Gula provdala za svého manžela (ona pro magazín uvedla první údaj, její manžel zase druhý). Manželství bylo dohodnuté. Podle článku National Geographic z roku 2002 měla v té době tři dcery, nejstarší bylo 13 let, nejmladší rok.

Stejně jako v roce 1984, McCurry i v roce 2002 zachytil portrét Afghánské dívky, tentokrát dospělé. Na její tváři se propsaly těžké životní okolnosti, výrazné zelené oči jí však zůstaly.

Díky této druhé fotce se Gula stala jednou z mála lidí na světě, která se objevila na obálce National Geographic podruhé.

Po rozhovoru v roce 2002 ji pronásledovala nově nabytá sláva, o kterou nestála. Pozornost, která jí byla věnována, jí způsobila řadu problémů. Od roku 1992 žila střídavě v Afghánistánu i Pákistánu, pro Paštuny, kteří žili v této oblasti, byla hranice jen umělým výmyslem někoho jiného. V Pákistánu ji však v roce 2016 zatkli kvůli zfalšovanému dokladu totožnosti. Falšování dokumentů bylo pro zhruba milion afghánských uprchlíků běžnou praxí.

Gula byla po dvou týdnech strávených ve vazbě poslána zpět do Afghánistánu. Tam ji prezident slavnostně předal klíče od domu a místní úřady se staraly o zaplacení nájmu. Nicméně ani tato kapitola v jejím životě neměla šťastný konec.

V roce 2021 převzal v zemi moc opět Tálibán. V devadesátých letech si život v zemi ovládané touto teroristickou skupinou pochvalovala - byl prý v zemi aspoň klid. Před čtyřmi lety to ale bylo jiné. Vyšlo s ní několik rozhovorů a Gula byla prominentní afghánskou ženou. A těch se staronový režim zbavoval.

Žena se i se svými dětmi (muž jí zemřel v roce 2012) rozhodla přijmout nabídku a emigrovat do Itálie.

Zde, zdá se, nalezla konečně klid. Jelikož nikdy neměla možnost dokončit si vzdělání, dochází teď alespoň na hodiny, kde se učila číst a psát italsky. Její dceři bylo v době setkání posledního většího rozhovoru v roce 2022 14 let a jejím velkým snem je stát se doktorkou.

„Když jsme se vrátili do Kábulu, vláda nám dala ubytování a podporovala nás, ale rodina mého muže nechtěla, aby moje dcera dostala vzdělání, i když ona sama o něj stála. Nemohla jsem udělat nic, abych toto rozhodnutí změnila. Ale nyní můžu,“ popsala před třemi roky Gula pro La Repubblica.

Své soukromí se pečlivě střeží a rozhovor pro italský deník poskytla pouze proto, aby projevila svůj dík italskému lidu, že ji a její rodinu přijal.

„Ta fotka pro mě vytvořila spoustu problémů. Preferovala bych, kdyby nikdy nebyla pořízena,“ uzavřela svůj příběh.