Srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy se udál na pozadí pražského jara, v období uvolněné atmosféry „socialismu s lidskou tváří“. O volnější atmosféře svědčí i vydání kritického manifestu Dva tisíce slov, který podepsalo více než sto tisíc lidí. [celá zpráva]

ČTĚTE TAKÉ:
Polovina Rusů o vpádu do Československa nic neví. Třetina s invazí souhlasí
Brežněv prý v roce 1968 převzal zvací dopis na WC

Postupné uvolňování ale nakonec vedlo k takzvanému zvacímu dopisu, v němž konzervativní křídlo komunistické strany tvrdilo, že Československem zmítá kontrarevoluce, vlna nacionalismu a antikomunistických nálad.

Dopis určený Leonidu Brežněvovi, předsedovi Nejvyššího sovětu, zval Sovětský svaz, aby poskytl pomoc všemi prostředky k záchraně státu. Podepsali ho Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak.

Člověk si fotografuje tank u Domu módy na Václavském náměstí.

Kdosi si fotografuje tank u Domu módy na Václavském náměstí.

FOTO: Blahoslav Auředník, Novinky

Veškeré reformní tendence tak uťala invaze vojsk Varšavské smlouvy. Armády pěti zemí (SSSR, Maďarska, Bulharska, Polska a částečně i NDR) překročily státní hranice v noci z 20. na 21. srpna. V první vlně přijelo zhruba 100 tisíc vojáků, 2300 tanků a 700 letadel. Postupně počet okupantů vzrostl až na 750 tisíc.

Český rozhlas centrem dění

Odpor obyvatelstva se v prvních dnech soustředil hlavně na Vinohradskou třídu v Praze před budovu Českého rozhlasu, který v té době vysílal informace o průběhu invaze a v prvních hodinách a dnech prakticky řídil zemi. Posléze do něj vnikla vojska a vysílání přešlo na několik hodin do ilegality.

Alexander Dubček promlouvá k zaměstnancům podniku AVIA Praha, 17. srpna 1968.

Alexander Dubček promlouvá k zaměstnancům podniku AVIA Praha, 17. srpna 1968.

FOTO: Jovan Dezort, ČTK

Spolu s obsazením klíčových prvků infrastruktury byli zadrženi a internováni vedoucí představitelé země v čele s generálním tajemníkem KSČ Alexanderem Dubčekem, ústřední reformní tváří pražského jara. Političtí představitelé byli posléze donuceni odcestovat do Moskvy a až na Františka Kriegela pod nátlakem podepsali tzv. moskevské protokoly legitimizující „bratrskou pomoc“.

Lidé se shromáždili po sochou svatého Václava.

Lidé se shromáždili pod sochou svatého Václava.

FOTO: Blahoslav Auředník, Novinky

Kriegel byl jediný člen delegace, který protokoly podepsat odmítl, a jeden ze čtyř poslanců Národního shromáždění, kteří na podzim 1968 hlasovali proti přijetí smlouvy o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk na území ČSSR. Po roce 1968 byl pronásledován, později se stal jedním ze signatářů Charty 77.

Proti okupaci i letargii lidí

Jen do konce roku 1968 si okupace vyžádala podle posledních (loňských) zjištění historiků 137 mrtvých [celá zpráva]. Mnoho z nich bylo zastřeleno, přejeto auty nebo uhořeli v zapálených objektech. Celkově pak během pobytu okupačních vojsk v Československu zemřelo přes 400 lidí.

Symbolem odporu se stalo protestní upálení studenta Jana Palacha, který se dne 16. ledna 1969 na protest proti okupaci a hlavně proti pasivitě společnosti zapálil v Praze u Národního muzea. Svým zraněním podlehl o tři dny později.

Jan Palach

Jan Palach

FOTO: ČTK

V den okupace chodil Palach celý den po ulicích a diskutoval s vojáky. Studenti, vnímající nastupující normalizaci, reagovali v listopadu třídenní okupační stávkou. Neúspěšně požadovali, aby posrpnový režim respektoval lidská práva, ctil svobodu shromažďování a svobodu slova. Chtěli i jednání o úplném odchodu vojsk.

Zbytky sovětské armády odešly z Československa až v polovině roku 1991.

„Nepovolaným vstup zakázán“

„Nepovolaným vstup zakázán“

FOTO: Libor Hajský, ČTK

Aktuální pietní akce

Česko si historickou událost připomíná už od začátku dubna, odkdy je v budově Senátu k vidění výstava věnovaná pražskému jaru a roku 1968. V den výročí se nejdůležitější akce soustředí k budově Českého rozhlasu na Vinohradské ulici, kde se odehrály největší boje, při kterých bylo zabito či smrtelně zraněno 17 lidí.

Pietní akt za oběti okupace začne v 11 hodin, kromě ředitele ČRo Reného Zavorala při něm přednesou projevy premiér Andrej Babiš (ANO), předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD), předseda Sněmovny Radek Vondráček a primátorka Adriana Krnáčová (oba ANO).

Snímek z 21. srpna 1968, který pořídil anglický student Chriss Rooney.

Doteď neznámý snímek z 21. srpna 1968, který pořídil anglický student Chris Rooney.

FOTO: Chris Rooney

Od 18 hodin bude litoměřický biskup Jan Baxant sloužit v chrámu Matky Boží před Týnem bohoslužbu za oběti. Ve 20 hodin začne na Václavském náměstí Koncert 68, na kterém zaznějí známé skladby spojené s rokem 1968 v podání Marty Kubišové, Marty Jandové nebo Anety Langerové.

Večer kolem 22. hodiny si budou lidé moci připomenout památku Jana Palacha. U jeho pomníku na Václavském náměstí bude hořet pochodeň.

V Brně na Jakubském náměstí začíná happening v 15 hodin. Zaznějí projevy, protestsongy, připravená je i výstava o okupaci a promítání dokumentů v bývalé budově České televize. V 19 hodin bude mše za oběti okupace v kostele sv. Jakuba.

Motocyklisté projížděli po Václevském náměstí s československými vlajkami.

Motocyklisté projížděli po Václavském náměstí s československými vlajkami.

FOTO: Blahoslav Auředník, Novinky

Liberec uctí lidé památku obětí na shromáždění u památníku na náměstí Dr. E. Beneše v 9 hodin. Odpoledne na vzpomínkovou akci naváže promítání autentických záběrů a koncert písní Karla Kryla. V Plzni začne hlavní program ve 14 hodin na náměstí Míru, kde organizátoři zmíní především boje o rozhlas a uctí památku ochránců.

V televizi promluví jen slovenský prezident

Letošní výročí se navíc neobešlo bez kontroverzí. Na české politické scéně vyvolal bouři zejména postoj prezidenta Miloše Zemana, který sice ústy svého mluvčího považuje okupaci za zločin, k výročí však nepronese žádnou řeč. Hlava státu za to sklidila kritiku. [celá zpráva]

Místo něj promluví k výročí srpna 1968 slovenský prezident Andrej Kiska. Jeho projev, o který mimořádně požádal slovenská veřejnoprávní média před pár dny, bude živě přenášet i Česká televize. [celá zpráva]

Český prezident Miloš Zeman (vlevo) a jeho slovenský protějšek Andrej Kiska při setkání na zámku v Topoľčiankách.

Český prezident Miloš Zeman (vlevo) a jeho slovenský protějšek Andrej Kiska při setkání na zámku v Topoľčiankách.

FOTO: Václav Šálek, ČTK

Značně rozporuplných reakcí se dočkal rovněž předseda komunistů Vojtěch Filip, který v rozhovoru pro britský list The Guardian z ozbrojeného vpádu vojsk do Československa obvinil primárně Ukrajince. [celá zpráva]

Víme, co se stalo?

A co se lidem vybaví, když se řekne 21. srpen 1968? Tak zněla otázka, na kterou Novinkám už dříve odpovídali náhodní kolemjdoucí v Praze. Mladším ročníkům se často nevybavilo nic, starší mají invazi vojsk Varšavské smlouvy spojenou se strachem, že bude válka.

I z aktuálních výsledků průzkumu o osmičkových výročích, který pro společnost Post Bellum provedla agentura NMS Media Research, vyplynulo, že zvláště u mladé generace je povědomí o množství historických milníků často nedostatečné. [celá zpráva]

„Je smutné, že události spojené s rokem 1968 jsou pro velkou část mladé generace neznámé. Lepší znalost a povědomí o historických událostech může zabránit jejich účelové bagatelizaci, čehož jsme bohužel v poslední době svědky čím dál častěji,“ okomentoval to nedávno pro Novinky politolog Petr Just.

Snímek z 21. srpna 1968, který pořídil anglický student Chriss Rooney.

Snímek z 21. srpna 1968, který pořídil anglický student Chris Rooney.

FOTO: Chris Rooney

Novinky rovněž oslovily několik osobností, aby se vyjádřily, co pro ně znamená výročí 21. srpna 1968 a proč i jak bychom si jej měli připomínat. Oslovení se mohli podělit i o své případné osobní zkušenosti.

Zbyněk M. Duda, historik, pedagog a spisovatel
Čítávám nejrůznější vzpomínky tehdy 18letých mých vrstevníků – narodil jsem se v roce 1951. Je dobře, že se rozjela tato historická zpověď přímých pamětníků, protože naši současní mladí „vzdělanci“ nemají o těchto a jiných významných událostech leckdy ani ponětí.
Naše generace rychle odchází, takže je zde dostatek prostoru pro další relativizaci dějin ve smyslu, že skutečně šlo o „bratrskou pomoc“, a nikoli o okupaci. Že šlo o „druhé osvobození před fašistickým převratem z Německé spolkové republiky“, o „záchranu socialismu před imperialismem a kontrarevolucí“.
Taková a podobná propagandistická blábolení pronikají už delší dobu z Moskvy, jsou však i v naší zemi tací, kteří podobné plky nestydatě pronášejí k vymývání mozků. Jsou mezi námi také docela mladí lidé, kteří sice nic tak tragického nezažili, leč tvrdí, že nás tehdy SSSR skutečně „zachránil před německou invazí“.
Kamila Zlatušková, televizní producentka, pedagožka FAMU
Jako producentka jsem se mimo jiné zabývala tím, jak přiblížit mezní situace naší historie nepamětníkům, tedy mladší generaci diváků. Každoročně jsem rozčílená z anket, kdy vybraní čeští teenageři netuší, jakým způsobem srpen 1968 brutálně převálcoval a přepsal i naši přítomnost.
Zároveň si ale vzpomenu na to, jak se při mých turistických cestách po Gruzii, Arménii či Rusku našel vždy v nějaké zapadlé vesnici starší sympatický pán, který nadšeně vzpomínal, jak v roce 1968 Československo osvobozoval. Upřímně nevím, co je smutnější. Nic netušící nepamětníci, nebo pomýlení pamětníci? A jak ukazují události posledních dní u nás, pro zástupce druhé skupiny ani není nutno jezdit tisíce kilometrů daleko. Bohužel.
Michal Kaderka, učitel Gymnázia Na Zatlance v Praze, spoluzakladatel Učitelské platformy
Rok 1968 je významné výročí z několika důvodů. Okupací si můžeme připomenout, co znamená „bratrská pomoc“ od jedné ze světových velmocí. Neměli bychom zapomínat, že poté nastala doba, kdy loajalita k režimu byla mnohem důležitější než schopnosti, dovednosti a odbornost lidí. A že to byli naši lidé, kteří svou touhou po moci způsobili ekonomický, společenský i mravní úpadek v tehdejším v Československu. Nejednu analogii můžeme najít i v dnešní době.
Nad Václavským náměstím stoupal dým

Nad Václavským náměstím stoupal dým.

FOTO: Blahoslav Auředník, Novinky

Jako učitel mediální výchovy vnímám, že jakákoliv připomínka nedávných dějin je důležitá, neboť jsou to právě moderní dějiny, jejichž výklad je často překrucován a vytváří prostor pro nebezpečné manipulace. Není fér obviňovat nejmladší generaci, že se o moderní dějiny nezajímá či je nezná. Volby, internetové diskuse i kavárensko-hospodské řeči ukazují, jak i dospělí mohou velmi snadno podlehnout vábení těch, kteří nám slibují novodobou stabilizaci a jednoduchá řešení, která povedou k lepším zítřkům.
Jaroslav Šonka, politolog a publicista
Připomínat si to musíme, abychom nebyli těmi, kteří musejí zažít něco ještě jednou. Stejně významné by také bylo podívat se na komunistické (a ruské) interpretace k tomuto datu a začít s komunisty podle toho jednat. A stejně bychom si měli připomínat 1918, 1938, ale i 1945 a podporovat další bádání a vstup těchto témat do školní pedagogické činnosti.
Měli bychom nejen připomínat události jako takové, ale také chování tehdejších elit – oportunismus takového Husáka. To nám pomůže patřičně ohodnotit chování dnešních elit, které viditelně potřebují transformaci, ke které je – na rozdíl od elit západních Němců po roce 1945 – zatím ještě nikdo nedonutil ani nemotivoval.
Mé tehdejší pobíhání po Praze ve mě způsobilo zlom myšlení. A vedlo to k mému odchodu ze země ještě před prvním výročím (15. srpna 1969).
Hana Třeštíková, producentka dokumentárních filmů a radní pro kulturu v Praze 7
Výročí okupace je pro mne hlavně smutným okamžikem v životě mých rodičů, které okupace zastihla ve věku, kdy jim mohl celý svět ležet u nohou, a místo toho ze dne na den vše skončilo. Je potřeba si to připomínat, ideálně častěji než jednou ročně, protože svoboda není samozřejmá a musíme na ni všichni neustále pracovat. Proto, aby naše děti mohly žít dál ve svobodné zemi, stejně tak naši rodiče, kterým to dlužíme.
Radka Malá, pamětnice srpnových událostí z Liberce
Tanky, obrněné transportéry, nákladní i osobní automobily, tahače děl a další vojenské techniky v plné bojové pohotovosti vjely do Liberce v noci z 20. na 21. srpna 1968. Brzy ráno projížděly kolem Divadla F. X. Šaldy, hlavní pošty a radnice a přes náměstí Bojovníků za mír (dnes Edvarda Beneše) pokračovaly směrem na Prahu. Již od brzkého rána se v ulicích Liberce střílelo, docházelo ke střetům obyvatel jak s vojáky, tak s těžkou technikou. Srpnové události si v Liberci vyžádaly devět obětí.
Ten den ráno jsem jako obvykle vedla děti do školky. Tam jsem se od učitelky dozvěděla, co se stalo. Přesto jsem se rozhodla, že musím jít do práce, ten den jsem měla koupit svému šéfovi letenky. Poprosila jsem tedy učitelku, jestli bych nemohla děti ve školce nechat, že se pak pro ně vrátím.
Z našeho sídliště jsem se nemohla dostat autobusem do centra Liberce, nic nejezdilo. Utíkala jsem pěšky, míjela tanky a vůbec mě nenapadlo, že by mi mohl někdo ublížit. V práci jsem dostala od šéfa vynadáno, že jsem nezůstala s dětmi doma. Manžela jsem sháněla telefonem, ale nebyl k zastižení.
Cestou domů jsem potkala kamarádku a nakoupila zásoby. Vyzvedla jsem děti ve školce a zůstali jsme doma. Za naším domem byl malý lesík a skrz prosvítající stromy jsme dole pod ním viděli, jak se po silnici valí jeden tank za druhým. Děti se na všechno chtěly dívat...
Miroslav Kalousek, předseda poslaneckého klubu TOP 09
Je třeba si silně připomínat každé výročí, kdy jsme přišli o nějaký kus svobody. Jistá naděje, kterou s sebou neslo pražské jaro, byla zničena vojenským útokem.
Nesmíme však podlehnout iluzi, že hlavním viníkem jsou sovětské tanky. Je tím naše vlastní zbabělost a pokrytectví, mnozí lidé se po roce 1968 najednou začali chovat jinak, „normalizovat“ se. Kupříkladu pro mého otce byla horší než ztráta zaměstnání bezcharakternost lidí, které považoval za své přátele. Nynější období mi bohužel začíná dobu před 50 lety místy připomínat – lidé říkají něco jiného než dříve, nebo mlčí. Nás přitom nikdo „neznormalizuje“. Pokud ovšem nebudeme chtít sami...
Jaroslava Pokorná Jermanová (ANO), hejtmanka Středočeského kraje
Datum 21. srpna 1968 patří k těm, na něž bychom zapomenout neměli. Byť jsem v tu dobu ještě nebyla na světě, dobře vím, že se okupace sovětskými vojsky vryla do paměti mnoha mých blízkých i většinové společnosti. Tyto události jsou ukázkovým dokladem toho, co může násilný politický diktát, jenž potlačí svobodnou vůli lidí a vyjadřování názorů, s národem udělat. Řada lidí ztratila důvěru v politiky i v možnost svobodného a demokratického rozvoje státu. Mnoho z nich raději volilo dobrovolnou emigraci než zde dále žít. Ti odvážní svoje myšlenky šířili prostřednictvím disentu za cenu osobních ztrát.
V řadě lidí události z osmašedesátého a nepříjemné vzpomínky stále přetrvávají a je dobře, že mají sílu nám události z té doby přiblížit do podrobných detailů. Okupace budiž výstrahou pro každou vládu, jež chce své zájmy prosazovat vojenskou cestou. Já patřím k politikům, pro něž je prozápadní směřování politiky naší země a její demokratický vývoj naprostou prioritou.