Hlavní obsah
Kásim Sulejmání n fotografii z roku 2016 Foto: UNCREDITED, ČTK/AP

Expert: Američané Sulejmáního zabili, aby neztratili tvář

Milan Mikulecký je bezpečnostní expert působící v zemích Perského zálivu. V rozhovoru pro Právo řekl, že sunnitští Arabové v regionu si po smrti íránského generála Sulejmáního oddechli a že Američané konečně srovnali s Íránci skóre.

Kásim Sulejmání n fotografii z roku 2016 Foto: UNCREDITED, ČTK/AP
Expert: Američané Sulejmáního zabili, aby neztratili tvář

Jak v arabských zemích Perského zálivu hodnotí atentát na íránského generála Sulejmáního?

V zemích Perského zálivu to vnímají hlavně jako úlevu, že se konečně něco stalo. Americká akce nepřišla ze dne na den. Podle zpráv v Evropě to vypadá, že se americký prezident ráno probudil a řekl si, bylo by dobré zabít Sulejmáního, pošleme tam raketu. Ale většina lidí tu už zapomněla, že tomu předcházela celá řada akcí z íránské strany, na které nikdy nepřišla odpověď.

Milan Mikulecký

Foto: Jan Handrejch, Právo

Loni v květnu došlo ze strany Íránu k několika minovým útokům na ropné tankery, následně v mezinárodním vzdušném prostoru sestřelili americký průzkumný dron a v červenci unesli v mezinárodních vodách britský tanker. Z Íránu pak byl v září veden útok bezpilotními prostředky a raketami země-země na saúdská ropná zařízení Abkajk a Churajs.

Všichni v oblasti čekali, kam až to Američané nechají zajít, zvlášť když byl patrný tlak, aby napadené země nereagovaly silou. Smrt Sulejmáního jasně řekla Íránu, že míra trpělivosti a snahy o nevyhrocení konfliktu byla překročena.

Dá se říct, že se všem ulevilo a že to vnímají jako znamení, že se Američané budou v oblasti angažovat. A že se nebude opakovat to, co za prezidenta Obamy, který neustále vyhlašoval jednu nepřekročitelnou červenou čáru za druhou. A když došlo k jejich překročení, tak se nikdy nic nestalo.

Nebojí se, že to vyvolá válku?

V Perském zálivu nechce válku nikdo. O válku nestojí ani Írán. Ale pro arabské země v Perském zálivu je důležité, že skončila nečinnost a relativní nejistota. Relativní, protože prezident Trump je nevypočitatelný, minimálně z pohledu zvenčí. V rámci americké domácí politiky některé nám nepochopitelné kroky smysl dávají.

Spoustu lidí zasáhlo, že se stáhl ze severu Sýrie a otevřel Turkům dveře, ale je snadné dávat z Evropy „hraběcí" rady a v Sýrii nechat umírat Američany. Trump nám nemusí být sympatický, protože je často obtížné pochopit jeho kroky, natož jeho zprávy na sociálních sítích, ale stále to není diktátor. Než dojde k vojenské akci, tak nejdříve přijdou zpravodajské informace a strategické zvažování, jaké taková akce bude mít dopady a přínosy. Prezident přichází až nakonec.

Američané nejsou oblíbení ani v sunnitských zemích, kde mají základny a svým způsobem jim garantují bezpečnost. Ale na Blízkém východě je lepší být neoblíbený, než ztratit tvář. Politika za Obamy, to byla neustálá ztráta tváře. Američané za jeho éry hodili přes palubu spoustu lidí, s kterými předtím desítky let spolupracovali.

Například pád Husního Mubaraka v Egyptě byl nepříjemnou zprávou, že nezáleží na tom, jak dlouho a korektně s Američany spolupracuješ. Když se jim to hodí, tak tě předhodí ulici. A co se v Egyptě změnilo? K moci se dostalo na chvíli Muslimské bratrstvo, vypukl chaos a násilí na Sinaji, v Gaze a u moci je dnes generál as-Sísí a vládne stejně pevnou rukou, jako tomu bylo za generála Mubaraka. Ale Amerika na dlouhou dobu ztratila v oblasti svoji prestiž.

V Evropě je ten atentát vnímán jako nebezpečný precedens a porušování mezinárodního práva. Oni to tam tak nevnímají?

Určitě ne. USA a Írán jsou už roky v nevyhlášené válce. Musím se vrátit k problematické politice prezidenta Obamy, který po tom, co nedokázal stáhnout vojáky z Afghánistánu, jak sliboval, tak se upnul na dohodu s Íránem o jeho jaderném programu.

Sulejmání byl spíš mediální hvězda než geniální stratég

Tato dohoda byla výhodná zejména pro Írán. Uvolnila mu obrovské prostředky, které měl do té doby blokované, ale on je nevyužil na pomoc lidem, rozvoj průmyslu a infrastruktury, ale na vystupňování napětí na Blízkém východě.

Jakou pověst měl generál Sulejmání?

Tady v Česku se o něm mluví jako o geniálním stratégovi, ale on byl spíš více mediální hvězda a miláček šíitské ulice, symbol. Nevím, v čem spočívá jeho genialita, já jako jeho hlavní dědictví vnímám, že vymyslel a prosadil, že v Afghánistánu, Jemenu, Sýrii a řadě dalších míst nebudou umírat Íránci, ale najatí žoldáci. Není tajemstvím, že stratégem operací jednotek Kuds byl spíše Esmáíl Káaní, jeho nástupce.

Jeho smrt je hlavně signál Íránu, že jakýkoli další útok, který bude mít americké oběti, není přijatelný. Je to jistá forma nastavení mantinelů a rovnováhy na obou stranách. Předpokládám, že to povede spíše ke zklidnění situace. Íránci nejsou Arabové, ale Peršané. Jejich země má dlouhou historii. Jsou to chytří a většinou vzdělaní lidé a umí si dobře spočítat, jak by dopadl otevřený konflikt s USA.

Jistě, museli ale teď ukázat, že se nebojí, vystřelili proto nějaké rakety na americké základny Iráku. Na druhou stranu tím ale zase naštvali i část Iráčanů.

A co se bude dít podle vás v Iráku?

Velký a těžko řešitelný problém Iráku vznikl již při rozpadu Osmanské říše v roce 1920. Irák byl vytvořen spíše na základě zájmů Velké Británie, než na kmenové nebo náboženské příslušnosti. Nicméně jakékoliv drobení Iráku by vyvolalo obrovskou nestabilitu, a proto je zájmem všech pomoci ho držet pohromadě.

Když z Iráku Američané odejdou, tak tam vypukne občanská válka

V Iráku je dnes řada paradoxů. Když šíitský duchovní Sadr bude v Bagdádu vyzývat k boji proti Američanům, tak v sunnitském trojúhelníku tomu nikdo tleskat nebude. Přitom sunnité tvořili základ odboje proti Američanům během druhé války v Zálivu, a dnes jsou rádi za přítomnost Američanů.

Právě Sulejmání dokázal uplatnit íránský vliv v Iráku tak, že sunnité získali pocit, že jsou utlačováni. Samozřejmě nikdy a nikde není dobré, když je někde dlouho přítomna cizí armáda, byť není okupační.

Co by kdyby Američané z Iráku odešli?

Vypukla by občanská válka a obnovily by se snahy o větší autonomii některých oblastí, jak podle náboženského určení, tak ale i podle surovinového bohatství. To určitě nechce ani Írán. Předpokládám, že pokud Írán něco podnikne, tak už ne svým jménem, ale už opět v zastoupení, prostřednictvím různých milicí. Určitě se cílem stane Izrael, pro íránské vedení vedle USA ten menší satan.

Lze rozdíly mezi šíity a sunnity přirovnat k bojům mezi katolíky a protestanty v 17. století?

S jistou mírou nadsázky ano. Islám má proti křesťanství odstup zhruba šest staletí, a postupně dochází k jeho proměnám, tak jako tomu došlo v Evropě. Problém ale je v tom, že ve středověku se konflikty řešily meči a kopími a dnes má lidstvo výrazně účinnější zbraně.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Související články

Výběr článků