Článek
Americké psycholožky Pauline Clanceová a Suzanne Imesová už v sedmdesátých letech popsaly takzvaný impostor phenomenon, tedy dlouhodobý pocit pochybností o vlastních schopnostech a hodnotě. Původně ho spojovaly hlavně s úspěšnými ženami, které navzdory výsledkům žily v obavě, že jednou ostatní zjistí, že si své místo vlastně nezaslouží. Časem se ukázalo, že se to může týkat úplně všech žen.
Pocit, že jedinec není dost dobrý, většinou podle rodinné a vztahové mediátorky Kláry Bauer Harazinové nevzniká z jedné konkrétní situace. „Bývá to zkratka pro dlouhé období, kdy se jede naplno. Navenek život funguje. Doma se vaří, děti se vyzvedávají, práce se řeší, vztah se drží. Uvnitř se ale hromadí únava a tlak, že se pořád dohání.“
Pak podle ní stačí drobnost. Poznámka partnera, chyba v práci, reakce dítěte nebo obyčejné ticho. A místo věty „je toho moc“ se objeví vnitřní soud: selhávám.
Výkon místo hodnoty
Velká část psychické zátěže podle mediátorky vzniká kolem činností, které zůstávají skryté v každodenním provozu. Neustálé plánování. Rozhodování. Hlídání termínů, emocí, atmosféry doma i potřeb ostatních. „Držení hlavy rodiny i ve chvíli, kdy už docházejí síly,“ popisuje.
Právě tady se často propojuje současný tlak s tím, co si člověk nese z dětství. Hodnota bývá spojená s tím, co člověk dokáže a kolik toho zvládne. Pochvala přichází hlavně za výsledky. Dítě si postupně osvojuje roli toho, kdo vydrží, přizpůsobí se a zvládne všechno bez potíží a nezatěžuje. „Tento způsob fungování tehdy pomáhal obstát. V dospělosti se snadno přepíše do vnitřního pravidla zvládnout vše bez chyby,“ vysvětluje Bauer Harazinová.
Pochvala, která nezůstane
Časté bývá i to, jak ženy zacházejí s vlastními úspěchy. Pochvala sice přinese krátkou radost, jenže vzápětí ji přepíše zlehčování. „To vyšlo náhodou. Měla jsem štěstí. Byla to souhra okolností. Příště už to tak nezvládnu.“ Místo úlevy přichází další nápor a potřeba znovu obstát.
Dříve se lidé srovnávali hlavně s okolím. Dnes člověk během pár minut projede desítky cizích životů. „Online prostor zvýrazňuje to, co vypadá dobře. Vzhled, výkon, upravený domov, klidné děti, správné věty. Zákulisí zůstává mimo záběr,“ říká Bauer Harazinová.
Sociální sítě navíc člověka nepouštějí ani večer. Neustálý proud cizích úspěchů, doporučení a obrazů zdánlivě zvládnutého života vytváří tlak, vedle kterého může vlastní běžný den působit nedostatečně. „Tělo se drží v pohotovosti, napětí roste, trpělivost klesá. A vnitřní kritik má v takovém naladění snadnější start,“ dodává.
Proto dnes mnoho žen mluví o vyčerpání, které souvisí i s neustálým psychickým porovnáváním a pocitem, že musí pořád zvládat víc.
Když pochopení nestačí
Mnoho lidí si uvědomuje, že jsou na sebe příliš přísní. Jenže samotné pochopení často úlevu nepřinese. Člověk může vědět, že zvládá hodně, že jeho nároky jsou přehnané nebo že po sobě chce nemožné. Ve chvíli stresu ale stejně automaticky sklouzne k tomu, co dobře zná. K sebekritice, tlaku na výkon a dalšímu přetěžování. „Vědět patří hlavě. Cítit vzniká ze zkušenosti,“ vysvětluje odbornice.
Samotné uvědomění většinou nestačí. Důležité je postupně měnit i způsob, jak osoba reaguje ve chvílích přetížení. Posun začíná ve chvíli, kdy člověk místo odsuzování začne hledat, co skutečně potřebuje.
Místo „selhávám“ přijde otázka: Co se teď nabízí? Co mi chybí? Jaký krok unesou moje síly? „Únava dostane význam informace. Chyba význam zpětné vazby,“ říká.
Pomáhá i návrat k obyčejným faktům. Přetížený mozek totiž přirozeně vidí hlavně to, co se nestihlo nebo nepovedlo. „Je dobré si krátce připomenout: Jaký byl dnešek. Co jsem zvládla. Kam jsem došla. A co jsem i v náročném dni reálně zvládla a unesla,“ doporučuje Bauer Harazinová.
Anketa
Kdy už sebereflexe ubližuje
Rozdíl mezi schopností podívat se kriticky na vlastní chování a nezdravým sebeshazováním bývá podle mediátorky hlavně v dopadu. První přístup pracuje s konkrétní situací a vede ke změně, druhý člověka sráží a zpochybňuje jeho hodnotu.
„Konstruktivní uvažování řekne: Tady jsem reagovala ostře, příště si dám chvíli pauzu. Vnitřní kritik ale člověka okamžitě odsoudí. Dává nálepky, tlačí na dokonalost a probouzí stud.“
Výsledkem pak bývá další napětí, úzkost a potřeba ještě víc přidat. Přísné nároky navíc pokračují i ve chvíli, kdy tělo funguje na hraně sil. Člověk jede silou vůle, ale postupně ztrácí energii, radost i schopnost odpočívat bez pocitu viny.
Cesta ven nezačíná motivací
Rychlé rady většinou nepřinášejí velkou změnu. Ta přichází spíš postupně, skrze malé každodenní kroky a s větší citlivostí k vlastní kapacitě. „Často začíná ve chvíli, kdy najede úzkost nebo panika. Tam pomáhá zastavit tělo, párkrát se zhluboka nadechnout a vrátit se k orientaci. Co se teď nabízí? Jaké jsou možnosti?“
Důležité bývá i třídění povinností. Co je opravdu nutné. Co počká. Co lze delegovat. Velkou roli podle ní hraje spánek, podpora okolí a schopnost říct si o pomoc dřív, než vyčerpáme poslední síly. „Vyzvednutí dítěte ze školky, hodina pro sebe nebo obyčejná procházka často přinese víc než další přidávání.“
Pomáhá i něco, co zní jednoduše, ale v běžném tempu bývá překvapivě těžké. Přiznat si realitu dne bez výčitek. „Jaký byl celý den, co už proběhlo a co všechno žena zvládla. Bez idealizace. Bez soudu.“
Právě tam začíná postupná změna. V momentě, kdy žena začne vnímat vlastní hodnotu i mimo množství povinností, které zvládá během dne.
