Když ženy vše naoko zvládají, ale ve skutečnosti jsou přetížené

Podle výzkumu americké Mayo Clinic ženy častěji trpí syndromem vyhoření než muži, a to zejména ve věkovém rozpětí 30–55 let. Nejde jen o pracovní přetížení – kombinace zaměstnání, péče o děti, domácnost a emoční podpora okolí vytvářejí neustálý pocit, že musí být „na příjmu“.

Zvlášť ženy, které zároveň pracují a starají se o rodinu, popisují, že žijí ve stálé pohotovosti. I když mají partnera, přenášejí na sebe mentální dohled nad domácností. Dle výzkumu téměř polovina žen necítí možnost úplně vypnout, a to ani na dovolené.

Je pro to trefný výraz tzv. „invisible labor“ – neviditelná práce. Rozdělování úkolů v hlavě, plánování školky, nákupů, narozenin. Činnost, kterou nikdo nevidí, nikdo ji neocení, a přesto ji ženy vykonávají denně. Výzkum Harvard Business Review ukázal, že ženy tráví v průměru o 30 procent více času emoční podporou ostatních než jejich mužské protějšky.

Autoři výzkumu dodávají, že ženy častěji než muži nesou odpovědnost za „emoční teplotu“ ve skupině, ať už jde o pracovní tým, nebo rodinu, jsou to ony, kdo udržují dobré vztahy a narovnávají konflikty. To s sebou nese trvalý emoční výdej, který není vidět, ale vyčerpává.

Mnoho žen se naučilo své potřeby odkládat, nebo se za ně rovnou omlouvat. Kanadská studie z University of Waterloo zjistila, že ženy se omlouvají výrazně častěji než muži, protože vnímají širší spektrum situací jako hodné omluvy. Další zajímavý aspekt této studie je, že muži často nepociťují potřebu se omlouvat, protože nevnímají, že by narušili něčí komfort. Ženy jsou naopak od dětství vedeny k ohleduplnosti, a to i na úkor vlastního prostoru a klidu.

Nejde o slušnost, ale o hluboce zakořeněný návyk. Když žena projevuje nesouhlas nebo frustraci, je častěji vnímána jako „hysterická“ nebo „přecitlivělá“. A tak raději řekne „promiň“, i když nemá za co. Znovu a znovu. Až uvěří, že se za své pocity skutečně omlouvat má.

Podle britské organizace Mind se 1 ze 4 žen cítí psychicky přetížená během prvního roku po narození dítěte. Jejich únavu ale okolí často bagatelizuje nebo zlehčuje, vždyť „mají být rády, že mají zdravé dítě a partnera“. A právě tahle toxická vděčnost dusí víc než nevyspání.

V praxi to znamená, že ženy nevyhledávají pomoc, protože se bojí odsouzení. Raději vydrží mlčky, než aby riskovaly stigma nebo výčitku, že si něco „neumí užít“. To podle terapeutů přispívá k úzkostem i depresivním stavům v mateřství.

„Nikdo mi neřekl, že mateřství bude tak osamělé. Ano, cítila jsem vděčnost, ale zároveň vyčerpání. Když jsem to nadhodila, okolí mi řeklo, že to je zkrátka normální,“ popisuje Andrea (35), matka tříletého dítěte. „Mám být vděčná, a co by za to jiné daly. Tak jsem raději mlčela.“

Psychoterapeuti doporučují začít tím nejmenším, říct nahlas „nechce se mi“, „jsem unavená“, „potřebuju být chvíli sama“. Ženám pomáhá, když slyší, že v tom nejsou samy. Sdílení s jinými ženami, online skupiny nebo terapeutická podpora může odkrýt, jak silně jsme svázány představou, že hodná znamená být tichá a výkonná. Ale co když je to právě hlas a únava, co z nás dělá skutečné lidi – ne jen ideály?