Žít vedle silné ženy je radost, říká Marek Adamczyk

Když mi režisér Pavel Ondruch ten text poslal, měl jsem obrovskou radost, protože není snadné natrefit na text, který vás baví a zároveň je divácky vděčný. Ta hra není nějaký těžce intelektuální kousek, ale je velmi všímavě napsaná a jsou v ní motivy, nad kterými se dá přemýšlet. Není to prostoduchá taškařice typu, jak syn schová milenku do skříně a matka má poměr s jeho učitelem.

Každá ta postava má úplně jiný hodnotový žebříček a úplně jiný náhled na to, jak by svět měl fungovat. Asi se nemůžu jednoznačně postavit na stranu ani jedné z těch tří postav, každá má v sobě něco, čemu rozumím a co sám třeba v životě prožívám.

Rozhodně se mu nevysmívám, protože feminismus chápu jako prosazování ženské stránky světa, která byla dlouho, ani bych neřekl utlačovaná, ale upozaděná. Pro mě feminismus není o tom, aby ženy na tom byly lépe než muži, ale abychom na tom byli lépe všichni.

Aby se i ty femininní stránky v mužích mohly naplno rozvinout, protože je má v sobě každý muž, stejně jako každá žena má kus mužského myšlení. Je dobré mít tyhle dvě stránky v sobě v souladu, protože když se člověk řídí jenom tím jedním, nebo druhým, tak ho to překlopí a ztratí rovnováhu.

Myslím, že mě vybavuje empatií vůči ostatním. Maskulinní svět je soutěživý a hierarchický, jakoby vykreslený ostrou tužkou. Femininní svět je víc komunikativní a taky jakoby rozmlženější, což ho zase dělá bohatším. Takže mně moje ženská stránka pomáhá překonávat nedostatky té mužské stránky. Já třeba nejsem příliš soutěživý typ, takže kdybyste mě motivovala tím, že něco vyhraju nebo že budu někde první, tak by mě to úplně netankovalo. Víc mě motivuje právě to propojování se s lidmi. Kdybych žil v čistě maskulinním světě, tak bych s tím měl možná problém.

Já žiju vedle silný ženy. Evka (snowboardistka Eva Adamczyková - pozn. red.) je se sebou hodně dobře srovnaná. Má zdravou sebejistotu a nenechala by si vnutit nějaký model soužití, kde bude macho muž hlava rodiny a ona se mu přizpůsobí. A já taky nepotřebuju, aby mi někdo pořád foukal pod pytlík a abychom doma hráli nějakou hru na „standardní rozdělení rolí“.

V Evce jsem našel ženu, která se nepotřebuje stavět nad někoho nebo pod někoho. Stojíme vedle sebe a můžeme se o sebe opřít. Díky tomu, že nejsem nějaký macho man, tak můžu fungovat po boku osobnosti, jako je právě moje Evka, která je rozhodně silná, sebevědomá a statečná žena. A je radost vedle ní fungovat, změnilo mi to život a obohatilo mě to.

Občas se setkávám s tím, že to je pro někoho těžko uchopitelné. Je mi jasné, že někdo může mít dojem, že jsem podpantoflák nebo že žiju ve stínu své ženy. Nedávno mi někdo dokonce říkal, že jsem vedle ní jako béčko, což mě zarazilo.

Pokud někdo žije ve světě, kde se lidi dělí na áčka a béčka, tak to pro něj musí být vlastně zničující, protože se vám málokdy podaří, že vy budete v té hierarchii ve světě, který jste si sám vybudoval, pořád to áčko. To pak musíte sám sebe zase obelhávat nebo se v sobě zklamávat. Je to strašně ubíjející, pořád se s někým porovnávat. Já si vždycky spíš představuju, že lidé jsou skládanka, puzzle, který do sebe buď zapadne, nebo ne. Je dobré mít něco, co ten druhý zase nemá, abyste k sobě hezky pasovali.

Jenže Miloš Forman tu rodinu ztratil ve velmi mladém věku. Rodina, na kterou se máte spolehnout, která má být přístav klidu a bezpečí, mu ze dne na den jako dítěti zmizela. To pak je hrozně těžké brát ji jako něco, čemu máte důvěřovat a na co můžete spoléhat. Svoje bezpečí pak právě spatřoval ve filmu, v umění, a proto chápu, že se ho za každou cenu držel. Na druhou stranu má bezvadné syny, tak si říkám, že to asi úplně blbě nedělal. Miloš měl samozřejmě složité ego, ale u něj mi přijde, že to všechno fungovalo. Protože v jeho tvorbě se opravdu zračila velká láska k lidem.

Většinou si vzpomenu na Taking Off (1971), to byl jeho první americký film, vlastně druhý začátek. V Československu si už vybudoval nějaké jméno a najednou měl možnost prorazit v Americe. I když se mu to tam s tím prvním filmem nepovedlo, je Taking Off skvělý.

To je těžká otázka, ale řekl bych, že to současné je mnohem nápomocnější než to před patnácti lety. Je vlastně i větší, ale to neberu nijak pejorativně. Spíš tak, že sám sebe dokážu víc ochránit. Protože když to nedokážete, tak tu nemůžete být ani pro ty ostatní.

Já si ji představuju jako geologické vrstvy. Z vaší chutě něco vytvořit vám vyroste první úroda, staráte se o půdu, ale ona postupně ztvrdne a zkamení. Takže se vždycky snažím to, co už vnímám, že se stává nějakou fosilií, jako archeolog kladívkem rozbít a nechat z toho vypučet zase něco nového.

Pro mě to byl krok ke svobodě. I když jsem měl jako každý obavu z toho, jak to bude fungovat, jestli mi nebude chybět pocit, že mám svůj přístav. Zatím ten pocit nemám.

Ano, založili jsme hudební těleso, vzniklo z původně nehudebního projektu, ze kterého nakonec sešlo. Ale Bára, která dokáže lidi strhnout pro svoje nápady, nadchla nás s Honzou Cinou tak, že se snažíme koordinovat kalendáře, abychom spolu mohli tvořit a vystupovat. Nedávno jsme vydali první singl, písničku Blízko.

To je asi otázka na Báru. Nám řekla, že se jí zdálo ve snu, že my tři budeme takhle vystupovat.

Neznali, opravdu jsme se jí s Honzou objevili ve snu a Bára prostě je zvyklá si svoje sny plnit. Sám jsem zvědavý, kam tuhle naši spolupráci dovedeme.

To víte, že jo. Přispívám hodně s texty. A co se týče hudby, vždycky jsem někde stranou kutil nějaké svoje písničky. Většinou to byly písničky pro Evku. Vznikaly hlavně v době, kdy Evka byla na soustředění a já byl doma sám. Takže to byly písničky o tom, že jsem doma sám.

Třeba v Sousedově trávníku bubnovala v kapele složené z Bářiných kamarádek.

Dávám si méně pracovní čtvrtrok. Do konce roku nic nového neplánuju, takže to bude hlavně divadlo. Budu mít pár menších natáčení, ale jsem vlastně ve fázi, kdy se nechám překvapovat, co přijde. Teď se soustředím hodně na rodinu, na malého synka.

Hodně, protože ten čas máte jenom jeden, a když ho člověk chce věnovat i rodině, tak musí svůj rozvrh hodně upravit. Takhle malé dítě tu péči potřebuje vlastně nonstop. Vždycky říkám, že to je, jako když si vezmete hypotéku - ze začátku splácíte jenom úroky a ten dluh vám vůbec neubývá. Tak to je i s tím prťousem. Prostě se staráte a těšíte se, až to začne být větší parťák.

Pro mě je důležité starat se o to, abychom byli všichni tři v pohodě a abychom jak já, tak Evka měli i nějaký prostor pro sebe. To dítě je na tom ve výsledku vždycky nejlíp, protože si prostě všechno, co potřebuje, z vás vytáhne. Určitě ale neříkám, že nějak trpíme.

Cítíte, že jste u zrodu nového života a nového osudu a že ten človíček, kterého máte doma, je zázrak. To je ale taková hodně metafyzická, emocionální rovina. A pak máte tu praktickou, která je samozřejmě komplikovanější, a myslím si, že je dobré mluvit o obou.

Docela jo. Není to tak, že bychom byli devět měsíců zavření jen s dítětem. Vždycky je dobré si jednou za čas naplánovat odpoledne jenom spolu. Projít se, popovídat si o tom, co máme za sebou, říct si: Já budu večer víc uspávat, protože teď to bylo hodně na tobě. Mám to takhle rád, protože já celý život hledám nějakou harmonii, balanc.

U nás by to ani jinak nešlo. Oba se rádi hýbeme, takže vlastně na to vždycky dojde. Chodíme cvičit, běhat, vyrazíme na kolo nebo si jdeme zaplavat. Zkoušeli jsme i surfovat.

Evce to šlo skvěle a mně taky docela dobře. Ona už samozřejmě měla příležitostí k surfování mnohem víc, takže když si na to prkno krásně stoupla, bylo vidět, že ví, co dělá. Já se to učil.

Hlavně budu rád, když bude spokojená. Takže pokud bude vrcholový sport něco, po čem bude toužit, tak jí s tím milerád pomůžu. A pokud ne, tak se tím trápit nebudu. Ona už ve sportu opravdu nikomu nic dokazovat nemusí. Vidím ale na ní, že sport je pro ni obrovský zdroj vnitřního uspokojení a součást její osobnosti. Takže pokud bude chtít, tak budu rád, když se k němu vrátí.

Tak tuhle otázku opravdu nechám bez odpovědi.

Přál bych si hlavně, aby šel svojí cestou, která mu bude vyhovovat. Aby se netrápil něčím, co mu pak nebude po chuti. Zároveň taky není ideální, když člověk přeskakuje z jednoho na druhé a u ničeho nevydrží. Ať už bude dělat cokoliv, měl by umět překonávat i těžké momenty. A zároveň být schopný nějaké sebereflexe a od věcí, o kterých zjistí, že nejsou pro něj, odejít. A je jedno, jestli to bude sportovec, umělec, nebo účetní.

Hledal jsem dlouho. Herectví se mým životem táhlo vlastně od úplného začátku. Chodil jsem do dětského divadelního studia a tam jsem získával první zkušenosti, co to znamená stát před publikem a něco tam předvádět. Nikdy jsem o tom přitom neuvažoval jako o svojí životní cestě, zároveň jsem ale nenacházel jinou.

Postupně mě to k herectví dovedlo. Bylo to jako s kuličkou v pinballu, kterou vystřelíte a ona se pak odráží, až dopadne na nějaké místo, které může působit, že je náhodné, ale celou dobu tam směřovala. Takhle jsem se dostal na DAMU a teprve pak jsem začal přemýšlet o tom, že by to mohla být nějaká moje životní cesta.

Děda mě hodně ovlivnil. Když studoval, nacisté zavřeli školy, v padesátých letech ho vyhodili z vinohradského divadla, z politických důvodů musel opustit místo dramaturga Národního divadla. Spolu s Otomarem Krejčou zakládal Divadlo za branou, které zavřeli na začátku normalizace. Podepsal Chartu 77 a působil v samizdatu.

Divadlo pro něho byla skrýš, kde svoje hodnoty a myšlenky nemusel úplně pohřbít. Skryl se takhle před dvěma nepřátelskými režimy a tak do toho divadla prorostl, že to byla jeho celoživotní vášeň. Dožil se požehnaného věku (94), takže jsem s ním trávil hodně času.

Ten nejvýraznější byl film Lidice (2011). To byla velká věc.

Je to dobrodružný příběh, určený spíše mladšímu publiku, rodinný film v tom nejlepším slova smyslu. Odehrává se ve fiktivním světě někdy na začátku dvacátého století, v době, která měla nastartovat úžasnou éru. A i když to pak historie rozsekala, cítíme vůči ní velkou nostalgii.

Stavitele Rézla, člověka, který chce pomáhat svému městu. V dnešní době by to byl někdo, kdo by se snažil prosadit cyklopruhy nebo dostavět obchvat. Samozřejmě se setkává s mnoha překážkami, protože lidé, kteří rozhodují, co se postaví, a co ne, mají zase svoje zájmy.

Samozřejmě jsou pro mě důležitá. Dotýkají se asi každého člověka. Kolik lidí řeší, jestli mají jezdit elektroautem, nebo autem se spalovacím motorem, jestli mají pít brčkem, třídit odpad, mít děti, nebo ne, jak co nejmíň zatěžovat planetu. Než tahle osobní rovina je pro mě zásadnější apelovat na lidi, kteří o tom opravdu rozhodují, na politiky a decision makery, kteří můžou ty věci ve velkém popostrčit.

Zatím mám tedy pocit, že ti, kteří o tom rozhodují, moc nevědí, co dělají. Takže bych určitě nikoho nepranýřoval, že pořád jezdí autem na benzín nebo že pečlivě netřídí odpad, ale vzdávat bychom to taky neměli.

Obojí. Nechci se tím nechat rozházet, ale zároveň pociťuju, že se mě to velmi týká. Tyhle věci se od sebe nedají oddělit, určitě bych nikdy neřekl, že mi to je jedno. Takže se tím zabývám, tak jako každý.

Snažím se přitom pečlivě vybírat informace, to je dneska ten největší problém, že se k nám informace dostávají v hrozném stavu. Vybrat si ty důvěryhodné chce hodně práce, ale myslím si, že je to vhodně vynaložená energie. Místo nějakým instagramovým výkřikům věřím veřejnoprávním médiím a médiím, která mají transparentní zdroje financování a jsou, pokud možno, financovaná z kapes čtenářů, a ne z kapes inzerentů nebo z kapes velkých byznysmenů.

Jsou. Já ale veřejně o svých politických preferencích nemluvím, protože se nechci stát nějakým politickým influencerem.

Myslím si, že dneska získáte jako politik hrozně lacino pozornost, ale jen opravdu vzácně si ji udržíte přes více volebních období. Snažím se sledovat, jak politici fungují v dlouhodobém horizontu, protože tam už se tolik neschováte za nějaké bláboly, zůstávají za vámi i nějaké činy. Takže věřím politikům, kteří dokážou být konzistentní.